Popis cesty po USA ve dnech 21.9.-28.9.2003

Trochu poruším tradici a nechám popis cesty na mámě, v textu jsou linky na stránky s detaily o tůrách.

Účastníci:

M. Čuma-iniciátor , sponzor a vedoucí výpravy

F. Čuma-hlavní řidič

A. Čumová-sledování nebezpečí během jízdy, pomocná kuchařka, zapisovatelka

1.den – neděle 21.9.

Přesun asi 300 mil do National Park Natural Bridges, nocleh ve volném lese National Forest. Velmi krásná příroda, táborák ze dřeva suchých jalovců krásně voněl a vůbec nekouřil.

Moc se osvědčily nafukovací karimatky a péřové spacáky.

Martinovi přátele nám zapůjčili příjemný stan i židličky.

2. den – pondělí 22.9.

Seznámení s Natural Bridges

Navštívili jsme popořádku přírodní mosty (údaje ve stopách)

Martin sešel stezkou u Sipapu a dnem kaňonu prošel postupně kolem

Kachiny až ne Owachomo. Rodiče se posouvali kolem Bridges autem.

Z vyhlídky na Kachnině jsme sestoupili na dno až pod most, který je opravdu mohutný.

Šťastnou shodou okolností jsme se pod mostem nečekaně shledali s Martinem, který zatím cestu po dne kaňonu prošel pěšky.

Poslední most Owachomo sice nemá parametry největší, ale je nejkrásnější. Podařilo se nám jej vyfotit ze spravné strany, tak jak je nejčastěji zobrazovaný.

Ve stínu skal na dne kaňonu jsme počkali na Martina a pak ještě společně fotili.

Zde je mapa Martinové tůry s fotkami.

Dosti pozdě odpoledne jsme se přesunuli do oblasti Mesa Verde (Colorado) a v kempu stejného jména jsme přenocovali. Výška 2600 metru způsobila, ze v noci bylo docela chladno a ráno byla na trávě jinovatka. I když jsme měli s sebou dřevo, ani se nám nechtělo dělat oheň a zalezli jsme brzy do teplých spacáku.

3. den – úterý 23.9.

Hned ráno jsme se pustili po stopách Indiánů.

Mesa Verde National Park nám umožnil nahlédnout do dávné historie Indiánů a prakticky shlédnout archeologické dokumenty o jejich životě – indiánské ruiny i rekonstrukce jejich staveb a předmětů denní potřeby. Velmi nám to připomínalo období Velké Moravy u nás. Hlavní praktický poznatek byl, ze v součastnosti žijí v indiánských rezervacích, které se zčásti rozprostírají na uzemí státu Utah, Colorado, Nove Mexiko a Arizona, dvě indiánské národnosti – Navahové a Hopiové.

Absolvovali jsme zajímavý okruh po jedné z mnoha indiánských ruin, včetně hlubokého sestupu skoro ke dnu kaňonu a lezeni po žebřících. Uvědomili jsme si, ze Indiáni byli asi první, kdo stavěli vícepodlažní domy. Do horních podlaží se však posouvali po žebřících.

Autem jsme absolvovali velký okruh kolem canyonu a ostatní ruiny si z dálky prohlédli.

Na nocleh jsme se přesunuli do oblasti Canyonu de Chelly. Nalézal se přímo v Indiánské rezervaci a byl dokonce bez poplatku. K večeři jsme si koupili čerstvé grilované kuře a dojal nás místní indiánský pes, který slušně opodál čekal až mu dáme zbytky. Hned za vysokou mezi byla u kempu indiánská vesnice a psu tam bylo asi moc, protože celou noc bylo slyšet jejich štěkot. Pozorovali jsme, ze v rezervaci jsou zajímavé ceny. Např. benzin je levnější. Indiáni jsou na každém kroku, hodně jich pracuje jako rangers, prodávají suvenýry, pracuji na úpravě silnic. Všichni jsou silně opáleni.

4.den – středa 24.9.

Hned ráno jsme sestoupili do Canyonu de Chelly, prohlédli Bíly dům (White House, který je archeologickým nálezem z období rozkvětu prehistorického indiánského kmene Anasaziů, který náhle vymizel a zbyly po něm jen ruiny). Po obvodu zmíněného kaňonu jsme projeli autem a prohlédli jsme jednotlivé vyhlídky (Overlooky). Dno kaňonu je vlhké, rovné a velmi rozsáhlé, Indiáni se tam věnovali zemědělství – pěstovali kukuřici, fazole, bavlnu a jiné plodiny.

Zde je mapa stezky na Bílý dům s fotkami.

Při dlouhé cestě rezervací jsme pozorovali život současných Indiánů. Vesnice jsou někdy podobné cikánským, někdy jsou domy úpravné a pěkné. Hodně normálních domu však má ještě vedle domu postaveny dřevený tradiční indiánský šestiboký hogan. Jednu vesnici u Hopiů jsme přímo navštívili. V obchodě s ozdobnými předměty a suvenýry jsme si však nic nekoupili, všechno bylo na naše možnosti moc drahé. Náhrdelníky, náramky a náušnice stříbrné s krásnými kameny však byly moc krásné. Byli jsme upozorněni, ze je zakázané fotit. Indiáni jsou vůbec na fotografování citliví. Jen jedna mladá maminka s asi čtyřletým krásným kloučkem dovolila ho vyfotit, když jsem pochválila jaké má krásné černé oči. Dřív to asi bylo proto, ze jsme u jejího krámku koupili za přijatelnou cenu řetízky.

Náš další cíl byl Grand Canyon, a tak jsme se po namáhavé cestě rozpálenou,a suchou prérií přiblížili do jeho blízkosti, ale ne výšky, protože ve výšce 2200 m n.m.jsme očekávali velkou zimu.

Na nocleh jsme si zvolili male město u rušné silnice Cameron.

Kemping vypadal přímo odpudivě, chytli jsme místo mezi dvěma obrovskými Mobil house, které hlavně američtí senioři používají k cestování. Dále z jedné strany s námi sousedil obchod, který celou noc klimatizoval a tím hrozne vrčel. Umyvárny a sprchy byly u benzinové pumpy, která kemping zřejmě také provozovala. Nakonec se všechno ukázalo docela příjemné. Umyvárny čisté, rachot klimatizace byl monotónní, dobře uspával a hlavně rušil hluk z rušné silnice, která byla prakticky pár metru od stanu. K sousednímu Mobil house se vrátili večer arizonští obyvatelé, příjemní starší manželé. Při běžném pozdravu se ptali kam cestujeme. Jak se dověděli, ze ke GC, hned sdělovali, že oni se odtud vrací, a ze by nám mohli promítnout svoje video, které tam natočili. Pozvání jsme přijali. Video bylo dobré, ale hlavni zážitek byl z návštěvy přepychového Mobil House. Maji tam úplně všechno, velmi důmyslně zabudované a provedené.

5. den čtvrtek 25. 9.

Největší zážitek z Grand Canyonu je jako ze všeho co je poprvé. To bylo v roce 1999 na Severním rimu.

Tentokrát jsme navštívili Jižní rim. Bylo sice jasno, ale jak jsme se dověděli od Arizoňanů, na Severním rimu prováděli řízený požár, ale poněkud se jim vymkl z ruky a hořelo to fest. Sloup kouře byl vidět na tu dálku dobře, ale hlavně jemný opar se plížil kaňonem a nebylo ostře vidět. Martin si naplánoval sestup dolu do kaňonu, projítí Angel trailu a vystup na konečné osobních aut u Studia Kolb. My rodiče jsme projeli jednotlivé Overlooky, navštívili Visitor Centrum a jeli se projet autobusem, který vozí zdarma návštěvníky na další vyhlídky, které jsou pro osobni auta nepřístupné a pěšky je to nejméně na cely den. Bylo to zajímavé, sedali jsme vždy do vlečky, která byla za autobusem. Znovu jsme litovali, ze nerozumíme anglicky, řidiči totiž do mikrofonu mluvili a mluvili a lidé se hrozně chechtali.

Nakonec jsme šli Martinovi naproti a udělali jsme si představu o sestupu do Grand Canyonu. Prý asi tak v jedné dvacetině jsme potkali Martina. Rázoval svižně s dvěma hůlkami, ale propocený byl durch. Galantně mne je na vystup toho zbytku půjčil.

Bylo zajímavé pozorovat jednotlivé borce jak se s výstupem vyrovnávali. Někteří vypadali na padnutí, ale většina šla dobře (většina jich ale šla jen do Indian Garden asi v polovině cesty, nebo ještě míň). Však ten den bylo hlášeno 98 stupňů Fahrenheita (asi 39 Celsia) v Kaňonu.. Martin na Angel trailu překonal převýšení 1500 m a ušel asi 30 km.

Zde je mapa Martinové tůry k řece Colorado a zpět.

Při zpáteční cestě jsme ještě navštívili vyhlídky, které jsme ráno vynechali, aby mohl Martin co nejdříve začít svou tůru.

Na Navajo Pointu je postavena v indiánském stylu zajímavá vyhlídková věž. Uvnitř jsou prodejny suvenýrů. Velice zajímavé je zde vyřešen problém, kdy odpoledne je výhled do kaňonu proti slunci. Mají tam takové bedničky 60x60 cm nahoře opatřené škvírou 1x10 cm. Docela brzy jsme přišli na to, ze umožní si prohlédnout danou scenérii bez oslnění, protože uvnitř je zřejmě antireflexní zrcadlo a obrázek je jako z pohádky.

Čekala nás (k večeru jako obvykle) ještě dlouhá cesta do města Page, které leží proti proudu Colorada. Je to poměrně mladé moderní a pěkné město postaveno v poušti v 50. letech minulého století u příležitosti výstavby vodního díla Lake Powell. Abychom si odpočinuli, spali jsme tentokráte v motelu. Všechno tam bylo pěkné a pohodlné. Martin objednal po americku telefonicky Pizzu, zaskočil naproti k benzince pro chlazené pivo a měli jsme se dobře..

6. den - pátek 26.9.

Hned ráno jsme zajeli do návštevnického centra Lake Powell. Je srovnatelné s našimi, ale na prohlídku – exkurzi se může návštěvník domluvit na místě, dostane místenku na danou hodinu a ve skupině 15 lidi absolvuje prohlídku přehradní zdi, strojovny a nahlédne do elektrárny. Provázela nás velmi temperamentní originál Indiánka, tak jsem si ji pořádně prohledla.

Parametry Lake Powell jsou úctyhodné – 200 m vysoká zeď, 8 turbin, obrovské jezero, které je velmi členité, protože zatopilo hrozne moc kaňonu Colorada. V současné době je výška hladiny u zdi poloviční jako maximální, která byla asi v 80. letech.

Elektřinou zásobuje tato vodní elektrárna mimo jiné také SLC. Sloupy vysokého napětí, které je prérií vedené, jsou na naše zvyklosti úplně jednoduché a dřevené.

Pohodli a chládek návštěvnického centra jsme však museli opustit a vydat se k dalšímu cíli cesty, městu Escalante, v jehož blízkosti protéká stejnojmenná řeka a její přítoky vytvořily zajímavé kaňony.

Cestu k tomuto zmíněnému městu je možné zkrátit o 5 hodin, když se použije zkratka, kterou představuje prašná cesta, která vede doslova přes hory a doly. Velikou výhodou bylo, ze Martinovo Subaru má náhon na všechna čtyři kola a zvýšený podvozek. Prudká krátká stoupání a klesání byla proložena samozřejmě ostrými zatáčkami, vyschlými brody a jeden z nich byl dokonce asi 25 cm zavodněný. Nebyli jsme jediní, kdo do této divočiny zavítali..Dvě auta tam parkovala a asi dvě jsme potkali. Nepředjel nás pochopitelně nikdo.

Osvěžením bylo, ze jsme zastavili na prohlédnuti velice pěkného, na můj vkus dostatečně širokého Cottonwood canyonu.

Zde je mapa naší procházky Cottonwood canyonem s fotkami.

Po několika hodinách jsme šťastně dosáhli normální silnice a dojeli do Escalante. Z pěkné silnice jsme se dlouho netěšili. Nabrali jsme benzin, osvěžili jsme se ledňáčkem a hned za městem jsme přejeli na štěrkovanou cestu, která zase přešla v prašnou. Postupně se sice zužovala, ale zatáček a stoupání bylo trochu méně. Po ujetí dalších dvou desítek mil jsme se přiblížili ke konečnému cíli a tím byl Harris Wash-vyschlý přítok Escalante, která je zase přítokem Colorada.

Ve stínu pod osikami jsme postavili stany, tentokráte na dvě noci. Asi 200 metru od nás bylo auto s dvěma borci, jinak jsme byli v poušti sami. Dřeva donesla řeka v době, kdy jí tekla voda, hodně, a tak jsme po oba večery dlouho seděli u ohně. Bylo teplo, ticho, překrásně svítily Hvězdy a Mléčná dráha byla jako šlehačka. Tak prý to na poušti bývá.

Ke zvukům, které vydávaly cikády se pak v noci přidali kojoti, kteří připomínali štěkaní štěňat. Člověku prý nejsou nebezpeční, tak jsem neměla obavy jako z medvědů na prvním noclehu.

7. den sobota 27. 9.

Hned po snídani jsem vyrazili do blízkých Kaňonu.. Martin jich šel prozkoumat více, nám stačily dva a již kolem druhé hodiny jsme se vrátili na základnu. Bylo hrozně horko a ve stínu osik bylo docela příjemně. Konečně jsme si mohli prohlédnout a přečíst spousty materiálů, které jsme v jednotlivých Visitor centrech dostali. Martin přišel dlouho po nás bez kapky vody, strašně žíznivý.

Zde je mapa Martinové tůry po Red Break Canyonu s fotkami.

Pro zajímavost. Měli jsme na oba dny zásobu vody 6 galonů (6 x 3,6 l ), ale vodou jsme šetřili. Na umytí jsme měli ubrousky, které se používají pro malé děti a dávají je taky po probuzení v letadle. Na čištění zubu voda byla. Večer a noc proběhly jako předcházející.

8. den neděle 28. 9.

Ráno jsme v pohodě sbalili tábor a i když nás čekala dlouhá zpáteční cesta, následovalo vyvrcholení návštěvy kaňonů.. Vrátili jsme se na hlavní cestu a jeli zase desítky mil dál do oblasti kde jsou úzké-štěrbinové kaňony – sloty.

Ten první byl pro nás rodiče i poslední slot. Je to opravdu zážitek jak se postupně štěrbina vysoká aspoň 5 – 10 metru zužuje dole na šířku stopy, kolem ramen tak, ze je nakonec potřeba jit bokem a batoh je třeba nést v ruce. Ve slotu je chládek a šero. Pro nás rodiče se nakonec ukázalo nemožné projít až nakonec. Tatínkův hrudní koš (opravdu to nebylo břicho) proste se odmítl zmáčknout i když se otec snažil až roztrhal tričko. K mé velké radosti jsme se vrátili a na začátek kaňonu jsme došli po vrchu, kde to vyhlíží úplně nevinně. Musím podotknout, ze se k nám propojil cestou do slotu jeden mladý Američan, perfektně vybavený, ale za chvilku po nás se taky vrátil a nebyla s nim žadná řeč.

Měli jsme představu, ze jsme Martina po povrchu předběhli, čekali jsme na konci kaňonu, volali, sledovali stopy, ale pak jsme se dověděli, ze tu dobu už byl dávno pryč a my jsme si dělali zbytečné starosti.

Z několika kaňonu, které v tomto místě byly jsme prošli ještě jeden, příjemně chladný a široký aspoň 1 metr, i když byl čím dal více kamenitější.

Martin prošel ještě další sloty, jeden sel po směru vody a ten ústil několikametrovým sešupem po skále do blátivé nevyschle velké kaluže. Tam asi skončil před naším setkáním zmíněný Amík, protože byl celý od bláta.

Setkali jsme se šťastně u auta, sice asi o půl hodiny později.

Zde je mapa Martinové tůry po slotech Spooky a Peekaboo.

Při zpáteční cestě poušti jsme ještě narazili na Devil Garden – ďáblovu zahradu. Nevím proč ji tak Američané nazvali. Protože to jsou krásné barevné pískovcové skaly, které vítr opracoval do různých fantastických tvarů. Vzdáleně připomínají např. Český ráj.

Po teto prohlídce jsme se zpožděním nastoupili zpáteční cestu. Vedla přes Boulder Ut. a další utahská Města.. Silnice je tam prvotřídní, ale velmi náročná co do stoupání, klesání a zatáček.. Jeden usek byl takový, ze vedla po hřbetu pohoří a na obou stranách byla hrozná propast. To jsem ještě nezažila. Jinak byla krajina stale více příjemnější, louky, stáda krav, zavlažovaná pole s vojtěškou, která je zde asi nejdůležitejší plodinou.

Nečekaný zážitek nám připravil nastupující podzim. Za Bouldrem jsou hory a jejich údolí hodně pokryte osikami a ty se nádherně zbarvují nažluto až oranžovo. Jedině fotka snad poví více.

V 8 hodin večer jsme byli v Provu, tam jsme ve Wal Martu nakoupili a ještě nás čekalo posledních 50 mil. Po deváté jsme byli doma a pochutnali si na ještě teplém smaženém kuřeti se saláty a buchtičkami, které Martin prozíravě koupil.