11.den, 31.července, pondělí

přejezd do Litvy, vrch křížů u Šiauliai, Palanga, noc v kempu v Palanze

Po probuzení jsme opět absolvovali obvyklý ranní rituál snídaně, sbalení věcí a stanu a nalodění do autobusu. Namířili jsme to už rovnou na jih do Litvy.

Pomalu hodinu jsme se motali po místních silničkách, než jsme najeli na hlavní silnici Riga – Šiauliai. Po ní jsme už jen frčeli. Projeli jsme dalším větším lotyšským městem Jelgavou (něm. Mittau).

Jelgava byla založena roku 1226, později zde livonští rytíři postavili hrad. Až do konce 17. století byla Jelgava hlavní město Kuronského velkovévodství, které v době svého největšího rozkvětu v 17. století mělo větší válečné loďstvo než např. Dánsko, Švédsko nebo Francie. Vlastnilo také zámořské kolonie ve střední Africe. Později město dobyli Švédi a pak bylo celé vévodství připojeno k Rusku jako Kuronská gubernie, město stalo významným průmyslovým a kulturním centrem. Z té doby pochází barokní zámek, který patří k nejhezčím v celém Pobaltí. Zámek byl dobře vidět při průjezdu přes město. Na první pohled je to rozsáhlý komplex budov. Bohužel jsme zastávku neměli v plánu a tak jsme pokračovali dále na jih k hraničnímu přechodu s Litvou.

Lotyšsko jsme tedy opustili na hraničním přechodu Meitene-Šarkiai. Protože Lotyšští celníci asi rádi razítkují (razítko jsme dostali na 3 přechodech ze 4), tak jsme dostali opět razítko do pasu a vjeli jsme znovu Litvy.

Po silnici jsme pokračovali dále na jih k čtvrtému největšímu litevskému městu Šiauliai. Kousek před městem jsme sjeli z hlavní silnice, abych se podívali na Horu křížů (Križiu Kalnis).

Podobné místo prý nikde na světě neexistuje. Na malém pahorku, který má ve skutečnosti má dva vyšší vrcholky, je kolem soch Ježíše Krista a Panny Marie postaveno několik tisíc křížů. Kříže jsou různé velikosti, od velkých několikametrových až po malé několikacentimetrové kříže. Na ramenech větších křížů jsou často na drátcích zavěšeny hrozny malých křížů a růženců, což vypadá doopravdy velmi efektně. Kříže jsou z nejrůznějších materiálů a nejrůznějšího provedení, různě zdobené. Nejčastější jsou dřevěné, nabarvené nebo nalakované, vidět byly i kříže kovové, nerezové, plastové. Mezi kříži se také vyskytovalo pár židovských hvězd. Pomalu na každém kříži byl nějaký nápis, většinou jména poutníků, kteří tam kříž postavili.

Mezi kříži vede několik hlavních cest, po kterých se dá celý komplex pěkně projít. Z druhé strany kopce je vidět kostelík s klášterem, který tam byl postaven v pozdější době. Jinak úprava okolí nic moc, vzadu za kříži byla už jen hodně zarostlá a neposečená louka.

Vybavení místa také nic moc. Na parkovišti u silnice stály nějaké stánky se suvenýry, v každém nabízeli malé křížky, které se mohly pověsit na kříže na hoře. Jinak tam měli docela zajímavou keramiku a další suvenýry s náboženskou tematikou. Před prvními kříži byla informační cedule, kde popisovali historii místa, jinak už jen samé kříže. Kromě našeho autobusu tam bylo ještě několik turistů, jinak tam bylo pusto. Slunce pěkně svítilo, takže jsme si v klidu prošli po kopci, prohlídli jsme si kříže a nasedli jsme zpátky do autobusu

Kříže postupně plnili několik úloh: symbolizovali utrpení Krista i prostých Litevců, byly vzdorem proti nepřejícímu sovětskému režimu. První kříže byly pravděpodobně postaveny v první polovině 19. století na paměť obětí protiruského povstání. Začátkem 20. století zde sálo asi 100 křížů. Za sovětské éry se vláda snažila kříže zničit a několikrát je buldozerem srovnala se zemí. Pokaždé se ale objevili nové. V roce 1993 místo navštívil papež Jan Pavel II. A posvětil odtud Litvu a celou Evropu. Jeho darem je socha Krista, která stojí v přední části pahorku.

Vlastní město Šiauliai jsme objeli, protože zde jsme najeli na silnici směrem na západ, k moři. Naším cílem bylo nejpopulárnější litevské přímořské letovisko – Palanga. Město je populární díky své 10 km dlouhé pláži, borovými lesy a lázněmi. V minulosti bylo město také významným, v období před druhou světovou válkou také jediným litevským přístavem.

Zde jsme měli přenocovat v mezinárodním kempu, na který u silnice upoutávala pěkně provedená cedule. Vlastní kemp byl pěkný výhul. Kemp se skládal z vrátnice u brány se závorou. Kousek od budky stála jediná dostavěná přízemní budova, ve které byly umístěny nějaké pokoje k ubytování, sprchy (za ty se muselo platit), plynový sporák a splachovací záchody, jeden pro muže a jeden pro ženy. Za touto budovou byla obrovská louka, na které se daly postavit strany. Louka v pozadí přecházela přímo do zarostlých křovin. Na straně budovy směrem k louce bylo několik umyvadel, které sloužili k umývání a jako zdroj vody na vaření. Bokem u zřícenin byla i malá budova, která sloužila jako záchody, o čemž svědčil intenzívní zápach. Záchody byly samozřejmě suché, uvnitř nebylo žádné světlo, takže pokud člověk nechtěl skončit v jímce pod záchody, tak musel nechat dveře dokořán. Zvláštností bylo, že záchody byly společné pro muže i ženy. Z naší výpravy nikdo nenašel odvahu, aby tam vykonal aspoň malou potřebu, ale děcka z autobusu litevských školáků tam chodili úplně samozřejmě. My jsme dali přednosti soukromí a přírodě ve křovinách, nebo jsme si vystáli fronty na splachovací záchody v budově.

Nejzajímavější na kempu bylo to, že vedle dostavěné budovy stála torza několika ostatních podobných budov. První měla ještě stěny, někde byly ještě zachované okenní rámy, z dalších budov byly jen základy. Čemu měl komplex sloužit se dalo jen těžko předpokládat.

Nejzajímavější na celém kempu bylo to, že na poutací ceduli měli honosně popsaný a namalovaný, co v kempu všechno je a pak se z honosného autokempu vyklubala louka mezi polozbořenými zříceninami. Provozovatel přitom očividně neměl moc snahu zlepšovat podmínky v kempu. Stačilo by aspoň pořádně opravit záchody a vůbec celou tu stojící budovu, udělat nějakou normální umyvárnu. Kachličkové obložení záchodů a sprch bylo prastaré a tak hrozné, že já sám bych je obložil mnohem lépe. Jedinými známkami toho , že se tam něco děje, bylo několik menších dřevěných přístřešků, které stály porůznu na obrovské louce.

Do kempu jsme přijeli brzo odpoledne, do večera jsme měli mít individuální návštěvu města a celé obrovské pláže.

Takže jsme postavili stan, udělali jsme si vlastně ještě oběd a vyrazili jsme do města. Kemp byl od pobřeží vzdálen asi 3 km, protože stál na úplném okraji města. Tak jsme nejprve prošli normální zástavbou rodinných domků, objevili jsme klasický supermarket Media, kde jsme pak při návratu nakoupili potraviny. Pak jsme došli na hlavní ulici rovnoběžnou s pobřežím, zde bylo asi centrum města, byl zde malý parčík s nějakými památníky a klasický kostel z červených cihel. Od této oblasti až k pobřeží byly ulice plné stánků, kde prodávali hlavně různé jídla, suvenýry z jantaru a zmrzliny. Vydali jsme se po hlavní ulici kolmé k pobřeží. Ulice byla plná lidí, oblečených klasicky přímořsky, také plná stánků a po každé straně byla jedna restaurace za druhou. Zkrátka ulice v přímořském letovisku jako v každém jiném evropském přímořském letovisku. Celá ulice byla pěkně ve stínu vysokých stromů. Takže jsme se pomale prodírali k moři a dostávali jsme čím dál tím větší chutě. Nakonec jsme se kousek od moře stavili v jedné restauraci, abychom si tam pak v klidu zašli na pěkné záchody.

Martina si dala ovocný koláč (Pie of the Day) a kafe a já salát, který se skládal z listů kadeřavého salátu, oloupaných pomerančů a obrovských hroznů, jako přílohu jsem k tomu ještě dostal černý a bílý chleba. Ceny byly na Litvu docela vysoké, což ale bylo hlavně kvůli místu, platili jsme dohromady kolem 16 Lt, což se dalo.

Takže jsme se konečně dostali k moři. Hlavní ulice vedla na kopeček, což byly vlastně pobřežní písečné duny a mostem pak přešla do asi 200 m dlouhého mola. Po molu jsme došli až jeho konec, který byl plný rybářů. Slunce svítilo, nebe bylo pomalu jasné, ale foukal klasický silný baltský vítr.

My jsme se zde nekoupali, ale většina kolegů ano, říkali, že takové velké vlny ještě nezažili.

Z mola jsme se pak po schodech sešli na pláž, po které jsme se prošli asi 3 km na jih, kde z písku byla docela vysoká, ale krátká kosa, na kterou jsem samozřejmě vylezl. Snažili jsme se marně najít nějaký jantar, ale nepřálo nám štěstí.

Pomalu se už stmívalo, a tak jsme se vraceli stejnou cestou zpátky. Hlavní ulice začínala žít nočním životem, nás ale nějaké paření moc nelákalo. V supermarketu jsme nakoupili hromadu potravin a došli jsme do kempu. Zde jsme si udělali večeři, vysprchovali jsme se (za sprchy se platilo, ale do jedné sprchy se na dvacet minut mohlo nahrnout několik lidí najednou, teplé vody bylo naštěstí dostatek). Pak jsme vykecávali s několika zbylými spolucestujícími. Hodně jich ale zůstalo pařit ve městě.

Já jsem zjistil, že v budově je jedna zásuvka, do které se dá napojit zdroj na foťák s tím podělaným US trasformátorem 110/220 V. Takže jsem si dam večer a ráno poseděl a foťák jsem si trochu nabil. Takže jsem pak další den mohl v Klaipedě a na Kurské kose dofotit zbylé místo na pamětové kartě.

Noc jsme měli zpestřenou hlučným návratem jedné skupinky kolegů, kteří se v jedné hospodě pěkně spařili. Slavili nějaké narozeniny a prý se málem pobili se skupinkou nějakých Litevců, kteří je vyhazovali z hospody.

  zpátky na hlavní stránku