12.den, 1.srpna, úterý

Klaipéda, trajekt na Kurskou kosu (duny, vrch čarodějnic, mořské muzeum a delfinárium)

Noční přejezd do Polska

Po rušné noci jsme se opět sbalili a přesunuli jsme se jižněji do nedaleké, asi 30 km vzdálené Klaipédy.

Podle původního plánu cestu jsme měli tento den absolvovat pouze prohlídku Klaipedy a delfinária s muzeem na Kurské kose. Přespat se mělo opět v kempu v Palanze a druhý den se mělo opět přeplout na Kurskou kosu a celou ji projet až do Ruska, do Kaliningradu, kde měla být prohlídka města a do večera jsme se měli přesunout do kempu v Polsku. Poslední den se měla být prohlídka hradu v Malborku a návštěva Gdaňsku.

Protože od června jsme měli zavedenou vízovou povinnost do Ruska, a platit 40 USD za ruské vízum kvůli půldenní návštěvě se nikomu nechtělo, tak došlo ke změně plánu. Do Polska jsme se mohli vrátit pouze tím přechodem, kterým jsme do Litvy přijeli, což znamenalo asi 300 zajížďku. Tenhle přesun tedy Zuzana naplánovala jako noční přejezd mezi 12. a 13. dnem, tím pádem jsme v Litvě pobyli o den méně a v Polsku o den více oproti původnímu plánu. To ale nikomu nevadilo a po zkušenostech s Malborkem se to ukázalo jako velmi šťastné řešení.

Klaipéda (něm. Memel) je třetí největší město v Litvě. Město je postavené na strategickém území při ústí Kurské laguny do Blatského moře. Vlastní město bylo založeno ve 13. století během pronikání řádu německých rytířů do Žemaitijska. Řádoví rytíři zničili vesnici, která stála na místě města  a roku 1252 zde postavili první dřevěný hrad. Později zde postavili kamenný hrad Memel. Místní Žemaitijci (Žmuďané) hrad často napadali a ničili. Vzájemné boje trvaly až do bitvy u Grünnwaldu v r. 1410, kde polsko-litevská armáda nad řádem zvítezila. Přesto hrad a vznikající město roku 1422 připadly opět řádu německých rytířů. V roce 1455 jej opět dobyli Litevci. Hrad se do dnešních dnů nezachoval.

Město v roce 1540 celé vyhořelo, v roce 1629 sem vpadli Švédové a vládli tu šest let. V té době bylo už město významným a strategickým přístavem. Pak se opět vrátili Němci, kteří mj. zakázali Litevcům vyrábět a obchodovat. Od roku 1757 zde pět let vládli Rusové, poté až do 1. světové vály patřila oblast Němcům. Po porážce Německa v 1. světové připadla oblast Francii a teprve v roce 1923 byla oblast tzv. Malé Litvy po zinscenovaném povstání obsazena litevskými jednotkami a byla připojena k Litevské republice jako autonomní oblast. Místní německá většina se s tím nikdy nesmířila a pořád se snažila o připojení oblasti zpátky Německu. Po nástupu nacistů k moci v Německu se situace dále vyostřovala, ve volbách na podzim 1938 jednoznačně vyhráli nacisté pod vedením klajpedského „Henleina“ Ernsta Neumanna. Dne 22. března si Hitler vynutil předání Klaipédy Německé říši.Litva se tak vzdala svého jediného obchodního přístavu na Baltu, přes který směřovalo 80% zahraničního obchodu země. Ve druhé světové válce město dobyla Rudá armáda 28. ledna 1945 a okupovala ho až do roku 1990. Během druhé světové války bylo město ze 60% procent zcela zničeno a většina obyvatel ho opustila. Město pak bylo znovu vybudováno jako rozsáhlé průmyslové přístavní město.

Na městě a okolí bylo vidět, že je to doopravdy velké průmyslové město. Pomalu všude byly nějaké továrny, břehy Kurské laguny jsou plné přístavních terminálů, skladišť a doků s obrovskými jeřáby.

Autobus nám zastavil kousek od vlastního středu města, na prohlídku jsme měli něco kolem 45 minut, protože jsme stíhali trajekt na Kurskou kosu. Naštěstí střed města je hodně malý a pamětihodnosti pomalu žádné, protože většina budov byla za války zničena. Takže jsme viděli městské divadlo na pomale pustém náměstí, několik hrázděných domů, které byly pro Klaipedu typické. Došli jsme i na tržiště, kde jsme si nakoupili dvě kila vážených sušenek. Při návratu k autobusu jsme si prohlédli u řeky zakotvenou rezavějící plachetnici a podívali jsme na přistávání malého osobního trajektu na Kurskou kosu.

My jsme ale měli plout na trajektu větším, takže jsme jeli několik km po pobřeží kolem rozličných přístavních budov. Na trajekt byla docela pěkná fronta aut a autobusů, tak jsem si aspoň během čekání v klidu vyfotil okolí. Po šťastném nalodění na trajekt jsme pluli asi 10 minut na druhou stranu, laguna je v místě trajektu široká asi 2 km. Na obě strany se na pevninském pobřeží rozkládaly přístavní budovy. Břehy Kurské kosy byly všechny porostlé stromy.

Kurská kosa je 97 km dlouhý poloostrov oddělující Kurskou lagunu od Baltského moře. V současnosti je Kurská kosa rozdělena na dvě části, jižní 47 km část patří ruské Kaliningradské enklávě, 50 km severní část patří Litvě.

Písčitá kosa je ze 72% zalesněna borovými lesy, 12% zabírají duny. Nejvyšší duna má dnes nadmořskou výšku asi 68 m. V nejširším místě má kosa 4 km, nejužší místo je v ruské čísti a má šířku 0,4 km. Duna vznikla v době poslední doby ledové, tj. asi před 13 až 15 tisíci lety. V současnosti jsou ale duny ohroženy stále větší větrnou erozí. Celá Litevská část je národním parkem a pro vjezd se vybírá vstupné kousek za přístavištěm trajektu. Administrativně tvoří litevskou část duny jedno město – Neringa, jež má šířku 0,5-4 km a hlavní ulice je dlouhá 50 km. Vlastní Neringa se skládá ze čtyřech částí – vesniček, které spojeny hlavní silnicí vedoucí od severního konce duny přes celou kosu až do ruského Kaliningradu, který leží kousek pod začátkem kosy.

My jsme nejprve projeli po silnice celou Litevskou část až k hranicím s Ruskem. Zde jsme s autobusem vyjeli prudké stoupaní na největší písečnou dunu – dunu Parnidis. Nahoře jsme měli rozchod, takže jsme se prošli po duně směrem k laguně a podívali jsme se na nedalekou hranici s Ruskem. Na duně to vypadlo jako na poušti, od moře postupně přecházely borovice v malou kleč, pak ve vyšší trávu až nakonec byl jen jemný písek. Na samotném vrcholu duny stojí sluneční hodiny, z 14 m žulového obelisku z Karélie. Hodiny ukazovaly i jaký je den v roce. Minulý rok ale bouře obelisk rozbila, zůstala stát asi 3 m vysoká základna, zbytky vrchní části leží roztříštěny kolem.

Odtud jsem pak autobusem vraceli po hlavní silnici zpátky na sever. Další zastávka byla v další vesnici na Kurské Kose, v Juodkranté. Hlavní atrakci je jsou zde na nedalekém kopci postavené humorné dřevěné sochy od asi sta lidových umělců, které tam stojí už od roku 1979. Celý kopec je zalesněn borovým lesem a cesta vede dokola postupně kolem všech soch.

Sochy jsou doopravdy zvláštní, většinou jsou to různé pohádkové postavy, čarodějnice, čerti, skřítci atd. Některé jsou provedeny jsou lavičky, jiné jako houpačky, skluzavky atd. fantazii se meze nekladou. Celou cestu jsme si v klidu prošli, krásně jsme se vydováděli na některých pohyblivých atrakcích.

Z Juodkranté jsme pak jeli až na úplný konec kosy – do Smiltyné, kde u ústí Kurské laguny do moře stojí stará námořní pevnost, v které je dnes námořní muzeu a hned vedle je nově postavená budova delfinária. Nejprve jsme šli do delfinária, které je relativně novou atrakcí, bylo vybudované až po osamostatnění Litvy v devadesátých letech. Předvádění delfíny jsou zakoupení z námořní základny bývalého Sovětského svazu v Černém moři, kde byli cvičeni k vojenským účelům. Celé představení trvalo asi 40 minut a nám se líbilo, protože jsme ještě dosud takové představení neviděli. Jediná vada na kráse byla, že celé představení bylo komentováno v litevštině. Předváděných delfínů bylo celkem šest, nejprve je cvičitel popsal, co kde mají a pak je začal předvádět, delfíni různě skákali, házeli s balóny, zpívali, kreslili, táhli cvičitele ve vodě, vody bylo všude až moc. Po představení delfínů ještě přilítl menší černý lachtan, který se projevil jako rozený šoumen. Největší úspěch sklidil jeho zpěv.

Série fotek z delfinária:

Po skončení představení jsme šli do vedlejší pevnosti, kde je umístěna expozice a akvária mořského muzea. V budově uprostřed pevnosti byly umístěny akvária s různými lachtany a tuleni, uvnitř uprostřed bylo obrovské akvárium s mořskými rybami z oblasti Baltského moře. Kolem centrálního akvária byla na dvou ochozech expozice vycpaných mořských zvířat, různé lastury a mušle, korály. Nejzajímavější byla kolonie tučňáků, kterých tam měli přes 30 a to několik druhů. Tučňáci nás srandovně očumovali přes sklo a my zase je. V tunelech a místnostech v hradbách byly výstavy různých modelů lodí a věcí, co nějak souvisí s námořnictvím. Postupně tam byly představeny modely všech lodí, co měla Litva ve své flotile. Modely všech různých lodí byly většinou velmi hezky provedené. Na venkovních plochách bylo hodně typů různě velkých kotev. Z hradeb pevnosti byl pěkný pohled na protější klajpedský přístav. Muzeum se nám líbilo, expozice byly zajímavé, bylo to zkrátka hezké rozloučení s Litvou.

Autobus měl odjezd po sedmé hodině, tak jsme si ještě na parkovišti dali jako večeři párek s rohlíkem, protože nás čekal noční přejezd a jídlo jsme tedy uvařit nemohli.

Trajektem jsme opět přejeli na pevninu, tentokrát jsem už nefotil protože mi došli jak baterky, tak paměť v digitálním foťáku a poslední neúplný film jsme šetřil na Polsko.

Po naléhání spocestujících, kteří jako mi měli ještě dost litů, jsme zastavili na předměstí opět u marketu Media, kam jsme vydali utratit poslední litevské peníze. Takže jsme nakoupili ještě nějaké jídlo a jako suvenýry domů lepší balení sušenek a silné litevské pivo (nejsilnější mělo 10% alkoholu !!). Před odjezdem jsme se na parkovišti ještě pěkně najedli.

Pak jsme se už vydali po silnici na západ do Kaunasu, kde se tak uzavřel nás okruh po Pobaltských republikách. Kolem druhé ráno jsme přejeli hraniční přechod do Polska. Protože jsme měli stále hodně litů, tak jsme je na přechodu všechny vyměnili za polské zlotý.

   zpátky na hlavní stránku