14.den, 3.srpna, čtvrtek

Gdaňsk, noční přejezd do ČR

Ráno jsme v klidu vstali, udělali jsme si poslední teplé jídlo naší dovolené, naposled jsme složili stany a ostatní věci a vše jsme napakovali do autobusu. Odjížděli jsme docela pozdě, ale do Gdaňsku to bylo jen pár kilometrů. Přejeli jsme také mohutný tok dolní Visly, která vtéká do moře kousek od samotného města.

Předměstí Gdaňsku (něm Danzig) je pomalu samá průmyslová zóna, krajina je tam úplně plochá, takže nikde žádná dominanta. Samotné centrum města připomíná naše normální města.

Zastavili jsme na plácku vedle benzinky kousek nad hlavním železničním nádraží. Odjezd byl naplánovaný na šest hodin večer, takže jsme na prohlídku měli necelých šest hodin. Takže jsme na nic nečekali, do batohů jsme naházeli jídlo, lapli plánek a vydali jsme se směrem k historickému středu.

První písemná zmínka o Gdaňsku se objevila v knize benediktinského mnicha z r. 999 popisující život Sv. Vojtěcha. Polský král Měšek první vybudoval na ostrově mezi řekami Motlava a Vistula opevnění. Místo se stalo sídlem místního královského správce. Ve třináctém století byl už Gdaňsk důležitým přístavním městem. V roce 1308 město obsadil Teutonští rytíři. Za doby jejich vlády se město rozdělilo na tři hlavní části: Hlavní město, Staré město a Mladé město. Tyhle tři čísti dodnes tvoří historický střed města. V roce 1454 se podařilo svrhnout nadvládu Teutonských rytířů a v roce 1457 byl Gdaňsk s přilehlou oblastí začleněn znovu do Polského státu. Město mělo monopol na obchod s polským obilím, takže v průběhu jednoho století se Gdaňsk stal největším městem Polska s největším přístavem a loděnicemi.

Nejvýznamnější stavby a umělecká díla ve městě vznikali hlavně během jeho „zlatého věku“ v letech 1580-1650. V polovině 17. století byl Gdaňsk největším městem na pobřeží Baltského moře. Od druhé poloviny 18. století ale Gdaňsk zažívá ekonomický úpadek, hlavně díky ofenzivní politice sousedního Pruska. V roce 1793, po druhém dělení Polska bylo město anexováno Pruskem. Od té doby zde začala probíhat intenzívní germanizace. Pouze v letech napoleonských válek 1807-1814 patřilo město Francouzům.

Od roku 1850 zažívá město opět průmyslový růst, hlavně díky napojení města na železniční síť.Po první světové válce, v roce 1920 vzniká tzv. Svobodné město Gdaňsk pod patronátem Ligy národů. Připojení Gdaňsku k Německé říši se stal jedním z hlavních požadavků nacistů po jejich nástupu k moci.

Po vypuknutí druhé světové války se do historie zapsala obrana místní Polské poštovní stanice a sedm dní trvající odpor obránců pevnosti Westerplate.Na konci války byla z města na Hitlerův rozkaz vytvořena pevnost Gdaňsk (Festung Danzig). Město bylo dobyto Rudou armádou 30. března 1945, více než 90% historického středu bylo při tom zničeno.

Další velkou ránu zažilo město tím, že veškeré zachovalé strojní a průmyslové vybavení bylo odvezeno do Sovětského svazu.

Obnova města z válečných škod trvá do dneška.

Do historického středu jsme dorazili po asi 15 minutách chůze. Na mapě střed nevypadá moc rozsáhle, je ale tvořen docela velkým množstvím nejrůznějších staveb. Všechny hlavní ulice jsou kolmé na nábřeží řeky Motlavy, kde byl v minulostí hlavní městský přístav.

Staré městské hradby byly opět z důvodů růstu města strženy, stát zůstaly pouze některé brány. My jsme došli k jedné z nich, k Horní Bráně, samostatné stojící nízké budově. Za touhle bránou stojí budova zbrojnice, kde mělo být nějaké muzeum, bylo ale zavřené. Za ní stojí Zlatá brána, jedna z nejvíce zdobených městských bran, od které vede až k řece nejvýznamnější gdaňská ulice –  Dlouhá ulice.

Vedle těchto bran bylo velké náměstí, na kterém se zrovna konaly nějaké městské slavnosti a trhy. Lidí bylo ve městě víc než dost, hodně turistů, počasí bylo hodně pěkné, slunce krásně svítilo a bylo docela teplo.

Delší dobu jsme se motali po náměstí a chvíli jsme se dívali na vystoupení na pódiu, které stálo uprostřed náměstí. Pod Zlatou bránou jsme si dali menší svačinku a vydali jsme se dále po Dlouhé ulici. Na této ulici stojí nejvýznamnější a nejkrásnější městské budovy – paláce bohatých měšťanů a radnice. Všechny budovy musely být po válce znovu postaveny. V budově radnice dnes sídlí městské historické muzeum. My jsme si ale chtěli vylézt na věž, takže jsme tudy jen rychle proběhli, zaplatili jsme 3 zl a už jsme po schodech stoupali nahoru na ochoz věže. Cesta to byla docela zajímavá, protože tam byla docela pěkná tma a dva lidi se tam obtížně vyhnuli.

Pohled na město ale stál za to, dobře byla vidět nedaleká katedrála Panny Marie. Udělal jsem jednu panoramatickou fotku, ochoz jsme si obešli kolem dokola a zase jsme absolvovali náročnou sestupovou cestu. Od radnice jsme se vydali do gotické Katedrály Nejsvatější Panny Marie, která je druhým nejdelším kostelem v Polsku (délka hlavní lodě 105,5 m) a největším cihlovým kostelem na světě. Kostel byl budován v letech 1343 až 1502. Vnitřní prostory jsou doopravdy nádherné, hlavně klenby, které jsou ve výšce 30 m. Vnitřek katedrály byl také hodně osvětlený díky velkým oknům, takže mi to vůbec nepřipomínalo klasické tmavé kostely. Celý kostel jsme si pěkně prošli, měli zde výstavku kreseb interiérů, fotky z rekonstrukce kostela a z probíhajících archeologických výzkumů. V boční lodi mají taky na stěně orloj z konce 15. století, průměr má přes 14 m, na náš pražský orloj ale nemá.

Na věž se dalo také vystoupit, rozhled z ní musí být ještě hezčí, protože je vyšší než ochoz na radniční věži. Ležela tam ale těžká fronta, většinou samí cizinci, takže jsme byli rádi, že jsme v klidu vylezli na věž radniční.

Od katedrály jsme se vrátili zpátky na Dlouhou ulici. Zde jsme se vyfotili pod Neptunovou fontánou, jednou z atrakcí města. Prošli jsme si celou ulici až k jejímu konci u Zelené brány. Po projití brány se člověk ocitne na mostě přes jedno rameno řeky Motlavy a na jejím nábřeží. Takže jsme se vydali podél nábřeží k dominantní budově městského jeřábu. Budova jeřábu je přesnou kopií původního nákladního jeřábu z 14. století a je jedinou podobnou budovou v celé Evropě.

Jeřáb samotný je jednou z expozic místního Námořního muzea. Hlavní budova stojí hned za budovou jeřábu. My jsme se nakonec rozhodli, že si muzeum projdeme, ale ani z daleka jsme netušili, že nám to vezme zbývající tři hodiny. Koupili jsme si výhodný studentský lístek za 6 zl, který platil na vstup do hlavní budovy, pak na vstup do jeřábu, na transport malou lodí na protější břeh řeky Motlavy, kde je jednak ukotvená nákladní loď Soldek a jednak další budovy muzea v objektech bývalých sýpek. V každé části muzea odstřihli kupoń ze vstupenky, aby jim tam nikdo nechodil vícekrát.

Takže v hlavní budově byla dvě patra expozice, první o člunech a plavidlech různých domorodých národů, hodně originálních člunů dlabaných z kmenů, z kůry, rákosových člunů. Bylo zajímavé vidět to ve skutečnosti. Další výstava bylo o jednom polském námořníkovi který v minulém století projezdil na lodi celý svět.

Po skončení prohlídky jsme přešli do vedlejší budovy jeřábu, kde byly vystavené jen samé moderní obrazy, docela nezáživné, prolezla se při tom ale celá budova.

Pak jsme šli na nábřeží, počkali jsme až přijede malé loďka, nasedli jsme do ní a přejeli jsme asi 50 m na opačnou stranu řeky. Zde jsme nejprve zašli na loď Soldek, která je ukotvená u břehu jako živý exponát. Loď byla postavená po válce a sloužila jako nákladní loď. V průběhu prohlídku se proleze celá loď od podpalubí až po kapitánský můstek. V nákladních boxech byly vystavené modely všech lodí polské flotily. Mně se nejvíce líbila strojovna, kde se dalo vlézt pomalu až do kotle. Pěkně jsem si tam zalozil.

Po prohlídce lodi byla Martina už docela zničená, ale zbývala nám už poslední část  muzea – historické expozice v budovách zrekonstruovaných sýpek. Tahle část byla ale naneštěstí nejrozsáhlejší. Byly to celkem tři patra, kde se popisovala jak historie města, tak historie polského námořnictva, od jejích bitev se Švédy až po účast ve druhé světové válce. Měli tam hromady nejrůznějších modelů a pěkných diorám. Posledními částmi jsme už ale docela rychle prolítli. Času jsme už neměli nazbyt, takže jsme se vydali rychle zpátky k autobusu, který ale bohužel stál na opačném konci centra. Docela jsme se zdrželi při čekání na převoz lodičkou zpátky, takže jsme pak museli přes město valit velmi rychlou chůzí. Nervy a spěch Martinu docela naštvaly, k autobusu jsme přišli docela uštvaní něco po šesté.

Došli jsme sice jako poslední, ale nikdo nenadával, někteří spolucestující si ještě dovařovali jídlo. Po chvíli se ale celá výprava seskupila k hromadnému focení před autobusem, což byla docela srandovní akce. Martina na fotce není pomalu vidět, protože byla hodně naštvaná.

Takže jsme naposledy nasedli do autobusu a vydali jsme se na konečnou zpáteční cestu.

Měli jsme krátkou zastávku v noci na jedné benzince, kde jsme absolvovali večerní hygienu a utratili jsme zbývající polské drobné. Pak jsme se už jen řítili nocí po polských silnicích na jih k našim hranicím. Řidiči docela valili, takže na hraniční přechod v Náchodě jsme přijeli kolem šesté hodiny ráno.

    zpátky na hlavní stránku