2.den, 22.července, sobota

Polsko-Kaunas-skanzen Rumšiškes, noc v kempu Slenis u hradu Trakai

Ráno po páté hodině jsme měli zastávku u pumpy někde před Augustowem v Polsku. Byla pěkná kosa a mlha, slunce vycházelo, ale vypadalo, že bude jasné počasí, které jsme u nás nezažili přes tři týdny.

Takže jsme jeli dál, přes Suwalki na hraniční přechod Polsko-Litva. Na přechodu se dalo poznat, že tam byla dobře střežená hranice mezi bývalým SSSR a Polskem. Do dnešní doby tam zůstalo pár opuštěných strážních věží a liduprázdné území nikoho. Litevští celníci ale byli příjemní a nedělali žádné problémy (jako ostatně všichni ostatní celníci).

Měnou v Litvě je litevský lit, jeden lit je asi 9,5 Kč (1USD = 4 Lt).

Před osmou jsme dorazili do Kaunasu (pol. Kowno, něm. Kauen), druhého největšího litevského města (416 000 obyvatel). Střed města leží v údolíčku na soutoku řek Neris a Němen (něm. Memel), má tvar trojúhelníka. Město vypadá dost zvláštně. Na okraji města stojí řady nezbytných paneláků (není jich ale moc), před nimi leží už jen nově budované vilky a pak už jsou jen pole. Pak následuje starší zástavba, převážně jednopatrové dřevěné domky nebo domky z lícového zdiva (mají stěny z neomítnutých červených nebo bílých cihel, velmi častý stavební prvek v celém Pobaltí). Mezi nimi stojí sem tam modernější budova (převážně různé služby). Celkový dojem vůbec neodpovídá skoro půlmilionovému městu. Pak se přejede most přes Neris a člověk je ve historickém centru města.

Zaparkovali jsme na parkovišti u trosek hradu. Zde jsme byli poprvé hozeni do „víru cizího města“. Tahle první i následující zastávky probíhaly podle stejného scénáře.

Před zastávkou nám Zuzana přečetla něco o historii daného místa, pak nám rozdala mapky a přečetla, jaké tam jsou významné památky atd. Mě šlo hlavně o ty mapky, protože ty byly ofocené z mapy Pobaltí, kterou jsem si bohužel nestačil sehnat (koupil jsem si ji ale po našem návratu domů, takže oscanované mapky jsou právě z ní, jedná se o mapu z edice Marco  Polo Euro - Eesti-Latvija-Lietuva 1:750 000, asi nejlepší mapa všech tří zemí, která se dá u nás sehnat, menší měřítko mají už jen samostatné mapy každé země, mapa stála slušných 159kč). Měl jsem ale nově vyšlého průvodce Pobaltím, kde byly celkem dobře popsané památky atd, takže jsem si pak mohl v klidu něco přečíst o dané památce. V průvodci byly sice také mapky měst, ale ty byly úplně naho.., protože tam byly jen názvy hlavních ulic a nic dalšího (neměli tam ani zakreslené kostely nebo hlavní památky, pouze ulice). Bohužel plánek Tartu v té mapě Pobaltí nebyl, takže jsme museli chodit po Tartu podle té marast mapky, více informací v popisu Tartu. V informacích sice plánky měli, ale muselo se za ně platit. Takže pěknou mapku nemám a tak mám trochu nejasno v názvech některých kostelů (V Kaunasu je jich celkem 16 křesťanských).

Takže po poučení, co můžeme shlédnou na zastávce nám Zuzana řekla, kde na mapce stojí autobus a kdy se bude odjíždět a pak už každý chodil, jak chtěl. Mne tahle kombinace úplně vyhovovala, ale Martina z toho byla trochu překvapená.

Do města jsme tedy vyrazili po 8,00, ale staré město bylo úplně vylidněné a teprve se probouzelo, pouze kostely byly otevřené a v nich už bylo dost lidí. Zhruba po 10,00 se začínali objevovat i jiní turisté a nové město už docela normálně žilo.

V areálu hradu stojí zrestaurovaná jedna věž a část opevnění, dohromady nic moc, ale vypadá to pěkně. V hradu měla být nějaké expozice o křižáckých válkách, ale nic jsme tam nenašli.Hned za hradem stojí kostel sv. Gertrudy, první z mnoha kostelů, postavených z neomítnutých červených cihel. Zblízka bylo vidět, že je kostel dost poničený a byl také zavřený. Kolem kostela je docela velký klášterní komplex, na kterém zrovna dělaly novou krytinu z prejzů (klasická pálená krytina ve středověku ve střední evropě). Pálená krytina je v Pobaltí vůbec málo vidět, oproti našim zemím jsou snad nejpoužívanější různé vlnovky (ať už starší vlnité plechy, nebo azbestocementové vlnovky nebo novější poplastované plechy imitující skládanou pálenou krytinu). Pak jsme pokračovali na hlavní Radniční náměstí, kde stojí pěkná barokní radnice s 53m vysokou věží, nazývanou Bílá labuť. Na náměstí stojí ještě další dva kostely. Kousek od náměstí stojí největší gotická stavba v Litvě, katedrála Sv. Petra a Pavla. Mne tady moc velká nepřipadala, ale byla docela dlouhá, zrovna v ní byla mše.

Pak jsme se vydali po hlavní ulici směrem do centra nového města. Zde na začátku hlavní ulice, 1,7km dlouhé pěší zony Laisvés Aleja (Alej svobody, nesmí se zde kouřit), jsme vyměnili USD za litevské lity a mohli jsme začít nakupovat. Přišli jsme k muzeu války, před kterým měli vystavená pěkná děla, ale měli otevřeno až od 11,00 a mi jsme museli odjíždět ve 12,00, takže jsme se na to vy a šli jsme dále k hlavní ulici. Expozice ale mohla být zajímavá. Někteří kolegové navštívili také muzeum čertů, kde je hodně různých masek a sošek čertů. Zde jsme zalezli do velkého Marketu Media (v takových jsme pak nakupovaly ještě v Klaipedě a v Palanze). Klasický market, k dostání bylo všechno, prakticky za podobné ceny jak u nás. Tak tomu bylo také v Lotyšsku a Estonsku, potraviny byly ale o něco dražší než u nás.

Pak jsme se motali po hlavní zone, přešli jsme přes krásný most přes Němen, který vedl z živého centra města na jedné straně na naprostou zarostlou pustinu na druhé straně, kde akorát lidi venčili psy. Poblíž mostu stála obrovská rozestavněná betonová budova, která pozvolna chátrala. (v centru Kaunasu byla ještě jedna podobná, zajisté rozestavěná ještě za sovětské éry, jev v Pobaltí docela běžný). Samotný Němen docela smrděl.

Na konci Aleje pak stojí kostel Archanděla Michaela, postavený v minulém století v neobyzantském stylu. Zajímavý byl muž, který klečel pod schody do kostela, pěkně na sluníčku a asi se modlil nebo kál.

Po hlavní ulici jsme se vrátili zase do starého města, zde jsme u břehu Němenu uviděli malý kostelík sv. Vytautase z 15. století, podle vodočtu na rohu kostela musí být kostel při rozvodněné řece často vyplavován. Od kostela jsme se vydali cestou v křoví k soutoku řek. Byla to docela pustá oblast a když jsme osamoceni míjeli dva pěkně ožralý marasty, tak mi nebylo nejlíp. Vypadali ale dost neškodně. U soutoku bylo pár jiných turistů a několik rybářů. 

Takže jsme se pokochali pohledem a vrátili jsme se k autobusu a vydali jsme se na cestu do skanzenu Rumšiškés, který leží kousek od Kaunasu na březích přehrady vybudované na řece Němen.

Stará vesnice Rumšiškés zanikla po vybudování přehrady, na jedné straně přehrady vznikla nová vesnice a na druhé straně skanzen. Základem skanzenu byly historické budovy z původní vesnice (kostel a zvonice ze 16.století). Skanzen se rozkládá na ploše 175ha. Budov tam dnes stojí více než 100, rozděleny jsou do 4 oblastí, v každé jsou budovy typické pro určité území Litvy.

Ve skanzenu jsme strávili 4 hodiny a to jsme ještě poslední oblast doslova prolítli. Prohlídka je fakt na celodenní výlet, což také litevci praktikují. Chodí jich tam celé rodiny a trávím tam celý den. Vstupné je 6 Lt dospělí a 3Lt zlevněné vstupné (my jsme ještě byli slušní a nezkušení a protože ani jeden jsme neměli ISIC kartu, tak jsme zaplatili normální vstupné, protože ale karty vůbec nikde nechtěli, stačilo když člověk vypadal jak student, tak od Tallinu jsme chodili už jen za studentské ceny)

V areálu je zařízena i restaurace a kavárna, v centrální části jsou v některých budovách různí řemeslníci, které můžete pozorovat při práci (např. opracování jantaru, výroba šperků, pletení věcí z proutí, slámy, výroba keramiky atd.). Výrobky lze přímo koupit.

Většina objektů byly různé zemědělské usedlosti, ty největší tvořily pěkná a dost velká hlavní obytná budova, která měla třeba 5 místností, pak různé stáje a stodoly, domek pro čeledíny, koupelna se saunou. V celém skanzenu stojí dva větrné mlýny, které společně s dřevěným kostelem jsou nejvyšší budovy v celém skanzenu.

Skoro všechny budovy jsou dřevěné sruby (od těch z hrubě přitesaných kmenů až po ty z hraněných trámů). Střecha je pokrytá buď rákosovými došky nebo dřevěnými šindely. Většina budov je dobově zařízená, po celou prohlídku jsme s Martinou vzpomínali na naše rolnické předky.

Mně dost zaujala vnitřní dispozice větších staveb, měly obdélníkový půdorys. Uprostřed delší strany byl hlavní vstup, uprostřed objektu stála velká zděná černá kuchyně, nad kterou byl obrovský komín. Do komína ústily i komíny od ostatních kamen. Z jedné strany pak k černé kuchyni přiléhala obytná část (2-3 místnosti, s pěknou prkennou podlahou, samostatnou kuchyní s kachlovými kamny. Z druhé strany pak byly menší místnůstky (spíž – komora, sklady na nářadí). Dost komfortní dům na svou dobu.

Další zajímavou stavbou byla jurta (měli ji všude popsanou jako jurtu, ale byla to vylepšená zemljanka, asi si ji tak litevci pojmenovali). V takových barácích žili Litevci vysídlení v letech 1940-1953 na Sibiř. (většinou ženy a děti, chlapi skončili v klasických lágrech jako vězni). U jurty stál jeden dvounápravový nákladní vagon, v takových vagonech byli lidé na Sibiř dopravováni. Vagon byl původní, přepravovalo se v něm buď 40 civilistů nebo 60 věznů. Ve vagonu byla velká mapa, na které bylo vyznačeno, kam se Litevci všude dostali. Tuhle mapu jsme pak viděli ještě mnohokrát. Pak tam byly kresby dětí s tématikou vysídlování a lágrů. 

V jurtě seděla babka (takový hlídačky seděly pomalu v každé budově) a vyprávěla o tom vysidlování (samozřejmě jen litevsky). Nám dala kec napsaný v angličtině, popisující na osudu jedné skupiny vysídlenců jak to chodilo. Tahle skupina budovala vesnice někde v ústí řeky Leny. Dost zajímavý, jeden borec co to zažil jako kluk a přežil tam měl pěkný obrázky, jak to chodilo. Získal jsme tak dost informací, hlavně ohledně toho vysidlování. Většinou se totiž píše jen o gulazích a o vysídlencích moc informací není. Vůbec se nedivím, že Litevci nemají Rusy rádi, vysídleno bylo nebo lágrech skončilo přes 300 000 Litevců, což bylo skoro 10% ze všech Litevců (dnes má Litva 3,7 mil. Obyvatel, Litevci tvoří 81%).

Takže po závěrečném proběhnutím skanzenem (jeho částí Aukštaitija - pěkné domky, ale ne tak velké jako z oblasti Žmudi, taky tam stojí pěkný kostel) zpátky do autobusu jsme se vydali dál na západ směrem na hlavní město Vilnius.

Zakotvili jsme v kempu na břehu jezera Galvé, z břehu byl pěkně vidět hrad Trakai, který byl cílem další den.

Kemp byl pomalu nejlepší, který jsme za celou dobu zažili. Taky byl dost obsazený (hodně litevců bylo v chatkách, pak jich tam bylo pár s velkými stany, skupina německých motorkářů, autobus Čechů, kteří jeli stejnou trasu jako my, až na to že jeli i do Petrohradu a Helsinek, nakonec nějaká litevská omladina, většinou samý holky, kteří dělali barbeque, holky byly ožralý už večer a během noci tam pěkně vyřvávaly).

Příjezd byl pro autobus dost komplikovaný kvůli úzké silnici. Vlastní kemp se rozkládal v takovém malém údolíčku na břehu jezera. V údolíčku se stavěly stany, po stranách byly také chatky. Splachovací záchody a pěkná sprcha s teplou vodou v ceně. Cena byla 6lt za osobu a 4lt za stan. Někteří naši nadšenci se v jezeře koupali, nám stačila sprcha (když jsem se koupal u Gdaňsku, tak říkali, že tam byla voda nejstudenější, takže jsem do jezera mohl klidně vlézt, ale to jsem asi ještě nebyl tak otužilý.

 zpátky na hlavní stránku