3.den, 23.července, neděle

vodní hrad Trakai-Vilnius, noc na louce u usedlosti blízko města Molétai

  Mapa cesty

Ráno jsme měli výjezd docela pozdě, neboť na hrad byl otevřený až od 11.00. Já jsem udělal ještě jednu fotku hradu z břehu jezera. Po snídani jsem se v pohodě sbalili a vyrazili k hradu.

Pohled na vodní hrad Trakai z břehu jezera u kempu

Trakai leží v národním historickém parku Trakai. Město Trakai leží na poloostrově obklopenou řadou jezer. V Trakai bývaly dva hrady, zbytky staršího leží v městském parku. Novější vodní hrad leží 4 km od města. My jsme navštívili jen vodní hrad.

Hrad byl postaven v 1.pol. 14.století, a patřil k nejdůležitějším hradům v Pobaltí. Leží na malém ostrově a s břehem je spojen dřevěným mostem. Hrad byl poničen v 17.století, ztratil svůj význam a od té doby chátral (stály jen obvodové zdi, stropy všechny propadené, z hlavní věže stály zdi jen na dvou stranách) Po druhé světové válce byl hrad znovu celý postaven. (o tom byla v hradě velmi pěkná expozice s řadou fotek, plánů a modelů, mé stavařské já bylo nadšeno).

  Martina před jedním krámkem se suvenýry a dalšími věcmi z jantaru Pohled na hrad z břehu jezera, rovnou od krámků s jantarem Letecký pohled na celý hrad      

Celý hrad je postavený z neomítnutých červených cihel. Také interiéry jsou neomítané, což působí velmi zvláštně. (já osobně jsem to nikde ještě neviděl). Uvnitř byly různé expozice ala historické muzeum, dost zajímavé. Chodí se bez průvodce, během prohlídky se proleze pomalu celý hrad.

Pohled na první nadvoří od místa, kde se prodavaly lístky. V budově nalevo byla expozice loveckých zbraní a trofeji a expozice užitkových předmětů ze středověku. V budově nalevo od mostu jsou placená WC Pohled z ochozu na hlavní, vnitřní nádvoří, z prvního nádvoří se přijde bránou v pozadí Pohled na hlavní hradní věž z ochozu na vnitřním nádvoří hradu Panoramatická fotka vnitřního nádvoří hradu Točité schodiště ve zdi hradní věže

Na cenu vstupného si přesně nevzpomínám, ale bylo to asi 6lt za osobu.

Po prohlídce hradu jsme už jeli rovnou do Vilniusu (pol. Vilno, něm Wilna), největšího a hlavního města Litvy (580 000 obyvatel). Než jsme se dostali do centra tak řidiči trochu zabloudili, takže nás vyvezli do oblasti největších sídlišť, takže jsem se pokochal pohledem na řady pěkných paneláků. Stálo tam i hodně nových budov a některé paneláky bylu velmi pěkně opravené. Naše sídliště vypadají mnohem hůř (taky paneláků je v nich mnohem více).

Plánek Vilniusu Paneláky na kraji Vilniusu Rozestavněné paneláky na kraji Vilniusu 

Takže jsme nakonec zaparkovali na okraji starého města a vydali jsme se na prohlídku (asi 4 hodiny).  Vilnius leží na soutoku řek a Neris a Vilnelé, za rok založení je považován rok 1323, lidé zdě ale žili už před pátým stoletím. Historie města je dost pohnutá, jako vlastně historie každého města v Pobaltí, město bylo několikrát dost zničeno a často měnilo majitele.

Prohlídku jsme začali v synagoze (postavená 1903, jediná zachovaná z 101 synagog, které stály ve městě před druhou světovou válkou). U vchodu nás odchytil nějaký hlídač a snažil se nás provádět a něco vysvětlovat. Domluva byla dost zmatená, hlídač byl pěkně starý děda, který byl dost hluchý a navíc hrozně šišlal a huhlal, mluvil sice rusky a asi i německy, ale nebylo mu vůbec rozumět. Pochopil ale, že jsme Češi.

Pak jsme se vydali kolem kraje starého židovského města (za války tam bylo ghetto) k bráně Auštros Vartai (jitřní brána, 16.stol.). Bránou jsme prošli do starého města. Z městské strany je nad bránou umístěna jakási Vilniuská madona (prý stejně významná jako madona v polské Sczenstochové), to vysvětlovalo množství lidí, kteří místností nad bránou procházeli a byli vidět otevřeným oknem. Hned vedle brány je raně barokní kostel Sv. Terezy, tam zrovna skončila bohoslužba, takže se z něj valily davy lidí (byla sice neděla, ale v celém Pobaltí bylo v každém kostele hodně lidí).

  Brána Auštros Vartai, pohled od centra města. V prostoře nad bránou je umístěna Vilniuská madona Ulice Auštros Vartu Gatvé, foceno před kostelem Sv. Terezy, pohled do centra   

 Většina kostelů v Pobaltí je katolických nebo protestantských, nás nejvíce udivovalo, kolik tam chodilo pěkných a mladých holek (některé se dokonce velmi modlily), to jsem nikde ještě neviděl, holt jsou Baltové hodně nábožensky založení.

Ortodoxní chrám Ducha Svatáho, zde jsou vystaveny ostatky tří mučeníků, Sv. Antona, Sv. Eustacha a Sv. Ivana

Po chvíli bloudění jsme našli vstup do ortodoxního chrámu Ducha svatého, který stojí kousek od Sv. Terezy. Kostel pochází ze 17. století a je pěkně opravený. Vnitřní výzdoba a dispozice pravoslavných chrámů se hodně liší. Všude spousta zlatých ikon, pravoslavné kostely také nemají boční kaple, ale pouze nějakou ikonu svatého, pod kterým je pultík pro kněze a pultík na svíčky. Hlavní oltář je řešen podobným stylem a tvoří ho více úseků, pouze ikon je na něm mnohem více. Nejzajímavější byly ostatky mučedníků Sv. Antona, Sv. Eustacha a Sv. Ivana, které leží v prosklené vitríně uprostřed chrámu, ostatky jsou obalené gázou a oblečeny v barevných rouchách, jejichž barva se v průběhu roku mění podle církevních svátků. Leží pěkně vedle sebe a jsou velmi zachovalé.

Průčelí kostela Sv. Kazimíra Průčelí kostela Piatniskajos cerkvé, kousek od kostela Sv. Kazimíra

Cestou k hradu jsme se podívali do kostela sv. Kazimíra, nejstaršího barokního kostela ve Vilniusu. Měl zajímavou historii, založili ho jezuité 1604, za carské nadvlády byl změněn na ortodoxní kostel sv. Mikuláše a přistavěla se mu cibulovitá kopule, za německé okupace během 1.světové války ze změnil na protestantský chrám, Sověti v něm zřídili muzeum ateismu a dějin náboženství.

V celém Vilniusu stojí na každém rohu vozík, nebo stánek, kde se prodávají různé ledňáky a balené zmrzliny. Takže jsme neodolali a taky jsme si jednu koupili. Zmrzliny mají tedy dost dobrý a hodně velký výběr. My jsme si vždy kupovali zmrzlinu v kelímku, která se dlabala malou lžičkou. Dojedli jsme ji v parku pod hradem.

Pak jsme se ještě zašli podívat na kostel Sv.Anny (16.stol, za vlády jagelonského krále Zikmunda Augusta), který tvoří jednotný komplex s kostelem a klášterem mnichů řádu Sv.Bernarda (také 16.století). Před kostely stojí památník polského básníka Adama Mickiewitze. Oba kostely jsou gotické a jsou z červených neomítnutých cihel, takže vypadají velmi romanticky. Zajímavý byl vnitřek kostela Sv. Anny, který byl dost vybydlený. Pokecal tam s námi jeden Polák, který říkal že za Sovětů tam měli studenti architektury učebny. Takže pěkný paradox, jak architekti zplundrovali takovou památku, ale více se na tom asi podepsal zub času. Teprve rok se v kostele slouží mše, oltář dovezli z jiného kostela.

Kostel Sv. Anny, Sv. Bernarda, v popředí pamatník A. Miskiewitze Detailnější pohled na památník a komplex kláštera kolem kostela Sv. Bernarda Roh kostela Sv. Anny, v pozadí je vidět věž Gediminasova hradu Hlavní loď kostela Sv. Anny, vzadu je vidět část oltáře Boční loď kostela Sv. Anny Provizorní lavice pro věřící v hlavní lodi

Pak jsme konečně po cestě vydlážděné z říčních valounů (dost častý povrch v historických centrech, ženy s vysokými podpatky na tom pěkně balancují) vydali na Zámeckou horu, na které stojí zbytky Gediminasova hradu. Původně tam staly hrady tři, postavené ve 14-16.století, za ruské okupace v 17. století, byly věže a hradby strženy a hrad se pozvolna rozpadal. Z horního hradu se v 30. letech znovu postavila západní věž. Uvnitř jsou umístěné různé modely a kresby hradu v jednotlivých obdobích a různé historické předměty. Věž má čtyři patra, poslední je nezastřešené (cimbuří) a je z ní pěkný pohled na celý Vilnius. Do věže se platilo vstupné.

 

Západní věž Gediminasova hradu, odkud je pěkný výhled na celý Vilnius

Pohled z věže na sever, pod hradem je vidět řeka Neris, na obzoru jsou vidět paneláky velkého sídliště Další pohled z věže, část řeky a na obzoru opět paneláky Pohled z věže na západ, od katedrály na západ vede ulice Gedimino prospektas. Asi jeden 1km od katedrály ulice protíná park, ve kterém leží Muzeum genocidy. Na obzoru je vidět televizní věž Pohled z věže na Katedrální náměstí a Vilniuskou katedrálu, zajímavé byly ocelové boudy před katedrálou, patrně nějaké sklady.  

Další pohled z věže. Uprostřed stojí kostel Sv. Jana, ležící ve velkém komplexu starých budov Litevské univerzity Pohled na jih. V popředí na levé straně je kostel Sv. Mikuláše. Zelené kopulovité věže v pozadí jsou od kostela Sv. Ducha, vedle něho je vidět komplex budov kostela Sv. Terezy. Na pravé straně vpředu je kostel sv. Jana a univerzita Pohled přímo na jih. V levé části je vidět malá budova červeného kostela Sv. Anny, za ním stojí velký komplex budov kláštera Sv. Bernarda. budova s věžičkou stojící za kostelem Sv. Mikuláše na pravé straně je Architektonické muzeum Stejný pohled jako předchozí, jen z druhého foťáku  

Pohled z věže na vrch Tří kžů, v popředí je vidět druhá - východní věž hradu - Pilies Kalnas. V údolí mezi hradem a vrchem Tří křížů teče řeka Vilno, která se kousek odtud vlévá do Nerisu Druhý pohled na kříže na Vrchu křížů (nejsou moc vidět) Pohled z věže na sever 

Panoramatický pohled na Vilnius z věže Gediminasova hradu, pod hradem teče Neris

Z hradu jsme šli rovnou na Katedrální náměstí, které leží rovnou pod hradem, prý bylo dějištěm bitev s křižáky, náměstí je docela velké. Stojí na něm katedrála, několikrát přestavovaná, dnes má klasicistní vzhled. Katedrála stojí na místě dřevěného kostela postaveného r. 1419. Katedrála je uvnitř dost velká, po pravé straně oltáře je boční kaple Sv. Kazimíra, ve které je mauzoleum Alexandra Jagelonského,jediného litevského velkoknížete, pochovaného ve Vilniusu. Zvonice stojí samostatně bokem před katedrálou..

Kaple Sv. Kazimíra ve Vilniuské katedrále, pod ní je umístěno mauzoleum velkoknížete Alexandra Jagellonského Hlavní loď Vilniuské katedrály Průčelí Vilniuské katedrály, foceno ze začátku ulice Gedimino Prospektas Samostatně stojící zvonice Litevské katedrály 

Protože času jsme už moc neměli, tak jsme valili ze středu na náměstí Lukiškiu Aikšté (přes 1km od centra), na kterém stojí budova, ve které měla sídlo postupně NKVD, Gestapo a KGB. Dnes je v podzemí části budovy zřízeno muzeum genocidy, vstup je zdarma. Expozici tvoří suterénní místnosti věznice, kde byly vězněny tisíce Litevců před deportací do lágrů na Sibiři. Přístupné jsou i místnosti, kde se popravovalo, ty už ale byly zavřené, takže jsme měli smůlu.

Prohlídka byla dost zajímavá a bylo se na co dívat. V celách byla pěkná kosa i když venku bylo teplo. Teprve v 60. letech se na betonovou podlahu položila prkna, cely se zařídily dřevěnými lůžky a skřínkami a byly určené pro 3 vězně. Za Stalina byla místnost úplně holá a narvali tam přes 60 vězňů. Kromě těchto cel tam byly vybavené: dozorčí místnost, místnost pro dozorce, fotografická komora, umyvárny se sprchami, samotky (kamrlíky, kde se člověk nemohl ani posadit ani sednout, síla vidět to na vlastní oči), izolace. Největší psycho byla zvukově odizolovaná místnost, se silně vypolstrovanými stěnami, stropem, podlahou a dveřmi, uvnitř byla svěrací kazajka, do které dali vězně a ten mohl křičet jak chtěl, a mučící místnost, která měla místo podlahy jezírko s ledovou vodou hluboké tak 50cm, pod oknem byla šikmá plošina, na které se mohl člověk chvíli udržet, než spadl do vody a uprostřed trčela v vody železná plošina tak 30/30 cm, na které se dalo stát. Když tam člověk usnul, tak spadl do vody, takže se v té cele nedalo vůbec spát, pěkný maso. Do těchto cel se dávali problémoví jedinci.

V jednotlivých celách bylo hodně panelů popisující partyzánský odboj proti Sovětům v období 1944-1956 (popisky panelů byly jen v litevštině, anglicky byly jen kecy na zdech, popisujících funkci cel a místností). Chycení partyzáni a představitelé meziválečné Litvy tvořili největší počet vězňů. Taky tam měli panely, na kterých byl popsán život věznitelů, to byly fotky které jsme znali i my, usmívající se tlustí vojáci se spoustou vyznamenání. Pak tam byly i panely popisující události po okupaci Litvy Rudou armádou v r.1940 a pak po okupaci Němci. Muzeum se mi velmi líbilo, konečně jsem viděl to, o čem jsem zatím jen četl. Já osobně jsem ani nevěděl, že v celém Pobaltí probíhala partyzánská válka proti za samostatnost až do konce 50.let. Expozice také silně zapůsobila na Martinu.

Z návštěvníků jsme tam byli jediní (taky už pomalu zavírali). Nic jsem si ale nevyfotil, protože za focení chtěli fee a někdy prošel nějaký hlídač, takže jsem měl bobky. Navíc na mě silně působilo místo, takže jsem do focení neměl moc chuť. Teď si ale říkám, že je to škoda.

Zamlklí jsem vylezli ze studeného sklepení a už jsme valili k autobusu, v muzeu jsme byli z naší výpravy asi jediní.

Vilnius je velmi pěkné a upravené město, žádné rozmlácené budovy, vše pěkně nahozené. Na celém Pobaltí je naprostá absence sprejem počmáraných fasád, která je tak častá u nás. Asi to tam ještě nedorazilo, nebo si budov více váží. Turistů tam také bylo hodně, město stejně jako Tallin a Riga žije turistickým ruchem. Tallin a Riga se mi ale líbili více (v Tallinu je namakané opevnění a v Rize jsou větší kostely).

Z Vilniusu jsme se vydali po silnicích směrem na sever k národnímu parku Aukštailos.

Kousek před městem Moletai (62km na sever od Vilniusu) jsme měli zastávku na čerpačce, takže jsem si trochu prolezl okolí. Čerpačka ležela v takovém dolíku, když jsem vylezl nahoru, tak všude dokola byly vidět samé lesy a na severu bylo vidět město Moletai. 

Pohled od čerpačky na sever, na obzoru je vidět město Moletai. Naše tábořiště bylo v lesích na pravé straně asi 7 km od města

Před městem Moletai  jsem zajeli do „kempu“ v lesích. Hledali jsme jakési tábořiště, autobus sjel z asfaltky a jel po normální polňačce do hloubi lesa. Nakonec jsme dojeli k malé usedlosti na břehu jezera, u které byla pěkná louka. Tak to bylo prý to tábořiště - na mapě sice značené jako kemp. Louku obhospodařovali lidé z usedlosti. Pitná voda se dala načepovat u domu, na záchod se chodilo do lesa (byl taky pěkně posraný) a koupat se dalo v jezeře. Lidé z usedlosti za taboření nic nechtěli, ale každý jsme dali 1lit. Bylo vidět, že nežijí moc pohodově. U nás to na začátku století vypadalo taky tak.

Pohled na usedlost. Majitelé žili v nejzadnějším domku, mezi domky je cesta, po které jsme přijeli Martina vaří večeři. Náš stan stojí uprostřed. Mezi stromy v pozadí je vidět hladina jezera. Na levém okraji fotky je vidět zadek autobusu

Takže jsme uvařili, šli si zaplavat do jezera a zalehli jsme. Noc byla konečně pěkně klidná.

 

 zpátky na hlavní stránku