4.den,
24.července, pondělí
Národní park Aukštailos-Palúša, turistika v parku, noční přejezd přes Lotyšsko do Estonska
Aukštaitija je dalším z pěti litevských národních parků, rozlohu má 300km2. V oblasti se nachází hodně jezer a lesů, krajina je taky trochu zvlněná. V lesích údajně žije spousta zvířat (losi, vysoká, bobři ..), my jsme ale nezahlédli po celou dobu ani nohu.
Centrum parku je údajně v obci Palúša, což bylo taky jediné místo které jsme navštívili v celém parku.
Ráno jsme opět nasedli do autobusu a po krátké jízdě jsme už vjeli do oblasti parku. Krajina je opravdu hodně lesnatá, většinou borové lesy, hodně pomíchané s listnatými stromy. Jezer bylo taky hodně. Vesnic na cestě moc nebylo. Nakonec jsme dojeli do Palúše, kde autobus zaparkoval na parkovišti u jezera a my jsme měli rozchod přes pět hodin. Zuzana nám řekla, že se můžeme podívat na dřevěný kostelík, pak že u jezera je naučná botanická stezka a nakonec si můžeme půjčit buď horská kola, loďku nebo se můžeme i vykoupat. Vzhledem k tomu, že počasí se pěkně zhoršovalo, takže jsme nebyli moc nadšení z toho, že tam budeme tvrdnou tak dlouho.
Nejprve jsme se vydali k slavnému dřevěnému kostelu, který stal na vršku v obci kousek od jezera. Kostel pochází z 18. století a má oddělenou zvonici s nějakými vzácnými mosaznými zvony. Kostel vypadal pěkně, měli ho celý nově nalakovaný, byl ale k naší smůle zavřený. Takže jsme si ho vyfotili a vydali jsme se hledat naučnou stezku. Ta začínala v zátoce jezera na konci Palúšy. Na louce tam stanovali Češi z té cestovky, co jeli až do Petrohradu.
Naučná botanická stezka tvořila okruh, dlouhý asi 3,5 km. Značená byla podobně jako naše turistické cesty. Občas byla někde zapíchnutá cedulka, na které byl název dotyčné rostliny napsán v litevštině a latině, takže jsme tomu vůbec nerozuměli. Po celé stezce bylo ještě pár větších ceduli s nějakým pokecem, ale taktéž pouze v litevštině. Ze začátku vedla stezka do pěkného svahu nad jezerem, pak následoval pěkný borový lesíček plný borůvčí a maliní. Šli jsme ještě hlouběji do lesa a začali jsme borůvky a maliny jist. Byla to dokonalá pohoda. Malin bylo sice méně než borůvek, ale těch bylo víc. Tolik borůvek jsme u nás ještě neviděl. (bylo to taky dáno tím, že letos byly u nás borůvky strašně prťavý). Bylo vidět, že už tam někdo chodil, přesto jsme se v oblasti pochybovali skoro hodinu a pořád jsme jedli. Pak nás dohnali další členové skupiny, kteří šli od kostela nejdříve do města. Tak jsme šli po stezce dále, až někteří členové skupiny začali nacházet hříbky a my jsme šli zase v čele.
.
Stezka vedla i přes takové malé jezírko, na jehož okrajích bylo něco jako bažina, šlo se přes to po dřevěných můstcích. Obloha byla pořád zataženější a místy se dokonce pokoušelo pršet. Takže jsme se obloukem přiblížili zpátky ke začátku stezky, když tu jsem u cesty uviděl stát tři malé bedly. Tak jsme je okamžitě vzali a mě popadla houbařská vášeň, takže jsme se začali motat po lese, snažili jsme se najít více, ale nic jiného jsme nenašli. Takhle jsme došli na začátek stezky a dali jsme si svačinu. Já jsme pak poodběhl do blízkého a vzrostlého kapradí vykonat potřebu. Když jsem tak čupěl a rozhlížel jsem se kolem, tak jsme asi 1,5m od sebe uviděl asi 20 cm vysoký hříbek, z vrchu pěkně krytý tím vysokým kapradím. Takže jsem ho sbalil a začal se dívat kolem a našel jsem další dva menši. K Martině jsem se vrátil s vítězným úsměvem. Postupně jsem našel dalších 5 velkých hříbků, dva byly ale červavé. Protože jsme je měli zabalené v kapesnících, už jsme ani další nehledali.
Pak jsem se vrátili zpátky k vesnici a šli jsme kousek podél hlavního jezera. Přitom jsme potkali ty naše tři vysmáté borce, kteří si půjčili horská kola. První projel ještě dobře, druhému se povolovalo šlapátko a strašně mu to vrzalo a nakonec s odstupem za nimi tlačil třetí borec kolo, protože píchl a ještě to měl nějak rozvrzaný. Když nám pak líčili průběh cesty a návrat do půjčovny, tak jsme se pěkně zasmáli.
U stezky kolem jezera stály občas velké dřevěné sochy různých postav. Došli jsme až do malé vesničky, vypadala docela klasicky, hromada políček, domky malé a dřevěné, v zahrádkách hodně ovocných stromů. My jsme si konečně zblízka prohlédly pole nádherných, přes 0,5m vysokých, krásně zelených brambor, po mandelinkách ani stopy. Protože takové brambory jsme viděli z autobusu během celé cesty, tak jsme naznali, že do Pobaltí asi Američané mandelinky neshazovali.
Ve vesnici se pěkně rozpršelo, takže jsme se už začali vracet zpátky do Palúše. Tam jsme zamířili do místního obchodu, byla to docela pěkná a dobře vybavená sámoška. Koupili jsme minerálku (Naturalis Mineralis Vanduo, tahle měla hrozně velký obsah HCO3 a SO4, takže nám při otvírání málem vybuchla), tmavý chleba – cihlu (ten byl velmi dobrý, vůbec pečivo měli všude strašně dobrý, pomalu lepší než u nás, zkrátka východ je východ, tam umí dělat chleba), pak jsme koupili kmín na bedly a zkusili jsme jeden druh vážených sušenek (v Pobaltí se hodně prodávají, mají třeba asi 20 druhů, slané i sladké, s čokoládou, s náplní …, však jsme jich potom v Klaipedě nakoupili).
Z obchodu jsme šli do jakési restaurace, kde měli docela slušné záchody a zadarmo. Na první pohled vypadala budova jako dřevěný srub. Po bližším prozkoumání ale bylo vidět, že je betonový skelet obložený dřevem, asi nějaký bývalý kulturák.
Protože už v místě nebylo nic zajímavého k vidění, tak jsme se vrátili k autobusu. Zapadli jsme pod přístřešek u malého stánku. Martina si dala kafe za 1lt, ale setřela, protože holka tam beze slova vrazila lžičku cukru a Martina pije jen neslazený. Takže jsme to pak cucali společnými silami. Vysmátí borci se dokonce šli ještě koupat do jezera. Byla už docela kosa a nakonec se pořádně rozpršelo. Pod přístřeškem se nás hromadilo čím dál tím více. Jedni kolegové nasbírali hodně hub, ale nikdo nenašel bedly a takový krásný a pěkný hříbky jako my. Další skupina se utábořila na břehu jezera u přístaviště a vařili smaženici. Takže jsme seděli vykoslí pod přístřeškem a dívali jsme se na autobus, ve kterém spali řidiči. Měli jsme ale ještě víc než hodinu do odjezdu. Takže jsme kecali a snažili se hypnotizovat řidiče, aby nás pustili dovnitř. Nakonec se přece jen probrali a pustili nás dovnitř dříve. Všichni začali hned jíst, my jsme si dali taky a pak jsme začali rozhodovat co s hříbkama, z praženice sešlo, protože venku hodně pršelo, takže jsem rozhodnul, že je budeme sušit v misce na talíře (které jsme stejně vůbec nepoužívali). Takže jsme je rozkrájeli na kousky dali jsme je do misky na sušení, jak to nakonec dopadlo se dozvíte dále.
Kolem páté hodiny jsme odjeli směrem na sever k nočnímu přejezdu přes Lotyško do Estonska (tak 500km). Celou cestu pěkně pršelo. Litevsko-lotyšské hranice jsme projeli večer, ještě za světla jsme projeli městem Daugavpils, pak hlavní silnicí na Rezekne, odtud jsme jeli po místních silničkách směrem na hraniční přechod Valka/Valga. Problém byl, že v Lotyšku nemají moc rozvětvenou sít hlavních silnic a v našem směru nebyla žádná, takže jsme to projížděli po místních silničkách. Ještě co jsme byli vzhůru, tak jsme jeli aspoň 50 km lesem, po přímé silnici, která neměla asfaltový povrch, takže byla už docela rozbahněná, dvě auta se tam sotva vyhnula. Autobus jel rychlostí tak 60-80km/hod. Taky to pěkně házelo. Tahle cesta byla pěkným zážitkem. Pořád pršelo, dokonce i když jsme měli čurací zastávku u silnice. Ale aspoň se vypršelo a až do konce cestu jsme neměli s deštěm problémy (na rozdíl od domova, kde prý pršelo skoro pořád). Na hranice jsme dojeli po půlnoci. Na estonské straně jsme museli všichni vystoupit a nechat si orazítkovat pasy (jinak je většinou vybírali). Odměnou nám byly ale krásně a moderně vybavené záchody (ty se v Pobaltí moc často nevyskytují). Taky jsme si proměnili peníze na estonské koruny (1USD má 16 korun, takže 1 estonská koruna je asi 2,5Kč).
Z hranic to bylo do našeho cíle, města Tartu asi 90km, takže někde po cestě řidiči zastavili na parkovišti a my jsme dospávali do rána.