5.den, 25.července, úterý

Příjezd do Tartu-Mustvee, noc v kempu u Kauksi na břehu jezera Peipsi (Čudské jezero)

Do Tartu jsme dorazili před osmou hodinou ráno, docela zdrcení z nočního přejezdu. Počasí taky nevypadalo nejlépe, bylo úplně zataženo, ale naštěstí nepršelo. Takže jsme dostali obvyklé instrukce, kde na mapě stojí autobus a že odjezd bude v 11.00.

Autobus stál na velkém parkovišti, poblíž moderní výškové budovy na břehu řeky, takže orientace byla docela snadná.

Teď několik informací o městě z průvodce, hlavně dějiny města jsou zajímavé a dobře vystihují dějiny celého Estonska, které bylo pořád dějištěm válek sousedních států o svá území.

Tartu (něm. Dorpat) je druhé největší město Estonska (má ale pouze 101 000 obyvatel). Město patří k nejstarším v celém Pobaltí. První písemná zmínka o městě je z roku 1030. Rozkládá se na středním toku řeky Emajögi a je důležitým průmyslovým, obchodním a kulturním centrem Estonska.

Na vrchu Toonemägi v centru města stávalo už 5. až 6. století hradiště starých Estů Tarbatu. Později zde postavili pevnost Jurjev Rusové (1030), 1224 bylo Tartu dobyto řádem německých rytířů a stalo se sídlem německého biskupství. V údolí pod hradem postupně vyrůstalo město, které bylo ve 13.-16. století členem Hansy. V r. 1558 bylo dobyto ruským vojskem, od r.1585 patřilo Polsku, v roce 1600 bylo dobyto Švédy, 1603 Poláky a 1625 opět Švédy. V roce 1632 zde švédský král Gustav Adolf zřídil univerzitu. V severské válce r. 1708 bylo město zničeno, r. 1721 připojeno k Rusku, v roce 1802 po přestávce (od r. 1699) obnovena univerzita. Naposledy byla větší část města zničena za druhé světové války.

Takže jsem se vydali hned do centra města. Protože bylo brzo ráno, tak se město opět probouzelo, ale mimo centrum se pohybovalo dost lidí, kteří patrně šli do práce. Došli jsme na hlavní městské náměstí Raekoja plats, které se mírně svažuje směrem k řece, na jejím spodním konci je krásný most přes řeku pro pěší. Na horním konci náměstí stojí budova radnice z věží z r. 1782-89. Budova radnice, stejně jako přilehlé budovy univerzity jsou postaveny v klasicistním stylu, takže je někdy Tartu nazýváno „Aténami na Emajögi“. Před radnicí stojí fontána se zajímavým sousoším muže s deštníkem objímajícím ženu. Fontána vypadala docela romanticky.

Z náměstí jsme se vydali na kopec Toonemägi.. Velkou část kopce tvoří park z listnatých stromů. Hledali jsme pozůstatky gotické katedrály, které tam měly stát. Objevili jsme ale jen něco na způsob pozůstatků sklepů. Šli jsme ale po vrchu dále, až jsme skutečně na zbytky katedrály narazili. Nebyly to žádné zbytky, ale pořádné trosky!! Tyto trosky katedrály vypadaly naprosto úchvatně a jejich prohlídka byla pro mne největším zážitkem z celého Tartu, nafotil jsem tam taky pěkných pár fotek.

Katedrála (Toomkirik) byla postavená v gotickém slohu ve 13. století a byla zničena v průběhu válek ve 16-17. století. Katedrála patřila k největším v celém Pobaltí, žádná přesná čísla ale neznám. Podle toho, co zbylo, tak to byla klasická gotická trojlodní katedrála s mohutnou soustavou opěrných pilířů, celá postavená z červených pálených cihel. Délka lodě byla asi 90 m. Jak měla vysokou věž nebo věže se dá těžko usuzovat. Z katedrály teď stojí pouze mohutná přední část se zbytky portálů. Nad ní byla pravděpodobně věž (nebo věže). Hlavní a boční lodě mají propadlé klenby a nosné zdi/pilíře pravé boční lodě jsou pomalu rozpadlé. Zadní část katedrály v oblasti oltáře (asi 40 m z délky lodě) je ale opravená, zastřešená a tvoří jakousi samostatnou budovu, ve které je umístěno historické muzeum.

Na budově bylo vidět, že je zakonzervovaná, takže se už asi moc nerozpadá, přesto jsou po obvodu na pilířích samé cedule s nápisem v estonštině a angličtině, že může něco spadnout dolů. Do mohutné přední části se dalo i vlézt, vstupy v přízemí byly ale hodně zasypány sutí ze zřícených horních částí, ale bylo vidět, že tam někdo lezl. Bylo tam taky dost odpadků, což mne odradilo od nějakého bližšího průzkumu.

Hned kousek od katedrály stálo místo původního hradiště starých Estů. Je to vlastně asi 6m vysoká hromada kamenů, na kterou se dá vylézt. Je ale docela dobře ukrytá mezi stromy, takže se z dálky dá dost špatně obdivovat. Před zbytky hradiště je na jednom kameni pamětní deska s nějakým popisem v estonštině.

Takže jsme se vydali opět z vrchu dolů a šli jsme směrem do centra. Jak jsem říkal, pěknou budovou je budova radnice a pak budovy univerzity, jinak centrum vypadá docela suše. Jedinou další zajímavou budovou byl kostel sv. Jana ze 14. století s unikátní terakotovou výzdobou, kterou jsme ale neviděli, protože kostel se opravoval a tudíž byl nepřístupný.

V centru se vůbec opravovalo docela hodně budov. Tak jsme se vydali směrem k řece, došli jsme k botanické zahradě, která byla dost rozsáhlá, ale byla ještě zavřená, přesto se zde Martina domluvila s jednou pracovnicí, která nás tam pustila na záchod (to bylo na poslední chvíli !!!). Pak jsme přešli po jednom z místních mostů řeku a zašli jsme do jednoho marketu, kde jsme nakoupili nějaké jídlo. Mezitím se docela rozpršelo, takže jsme vytáhli deštník. (naštěstí to byl jediný větší déšť za celou cestu). 

Na druhé straně řeky jsme se prošli kolem menšího pravoslavného kostelíku a vlezli jsme do jednoho katolického kostela, u kterého jsme nezjistili jeho jméno, i když jsme vlezli až dovnitř. (dostali jsme se tam jakousi zadní brankou, kostel byl prázdný, přední dveře otevřené, protože měli čerstvě natřenou dřevěnou podlahu), nikdo nás ale odtud nevyhazoval.

Pak jsme se vrátili zpátky k řece, prošli jsme se pěkným parčíkem a po tom pěkném mostě pro pěší jsme se vrátili zpátky na Radniční náměstí. Zde jsme nakoupili pohledy a pak jsme začali hledat poštu. Tu jsme našli, takže jsme si tam pěkně sedli, napsali jsme a poslali většinu pohledu domů. Pak už nám zbyl tak akorát čas na návrat k autobusu.

Celkový dojem z Tartu je kromě katedrály docela nic moc. Je to ale dáno i tím, že jsme měli hodně špatné počasí, byli jsme tam opět dost brzo ráno a navíc jsme neměli pořádnou mapu, takže jsme ani moc nevěděli, kde co je. Podle cedulí jsem zjistil, že někde kousek od centra je vila postavená známým finským architektem Alvarem Aaltem, kterou bych rád navštívil, ale nebyl na to dostatek času.

Z Tartu jsme jeli dále na sever k Čudskému jezeru (estonsky jezero Peipsi). Zastavili jsme na 45 minut ve městečku Mustvee, které je známo jako město kostelů, protože jsou zde celkem 4 kostely různých církví (pravoslavných chrám, luteránský kostel, baptistický kostel a kostel starověrců). Zastavili jsme na parkovišti u pláže jezera, takže jsme se mohli konečně podívat na Čudské jezero. Vypadalo docela jako moře, na horizontu protější břeh vidět nebyl, vlny byly docela vysoké, fučel tam ale hrozně silný vítr. 

Takže jsme se vydali rychle na obhlídku chrámů. Nejprve jsme došli k nejvzdálenějšímu kostelu starověrců, který byl z nich nejmladší (z roku 1927). Po příchodu dovnitř nás odchytla jedna žena, která tam něco uklízela a udělala nám více než 30 minutový výklad v ruštině o starověrcích, o historii kostela atd. Bylo to hodně zajímavé, akorát že jsme s našimi slabými znalostmi ruštiny toho zas tak moc nechytali. Starověrci jsou odrůdou pravoslavné církve, odtrhli se od nich někdy ve středověku, říkají, že jen jejich víra je ta stará a pravá. V čem se liší jsem už moc nepochopil. Ženské bylo 60 let ale vypadala docela pěkně, vůbec to nebyla žádná báryšňa (Ruska ale byla). Vyprávěla nám hromadu zajímavých věcí, mimo jiné říkala, že poblíž stál starší kostel, který ale za WWII Rusové vybombardovali, pak o životě za SSSR, o snášenlivosti mezi jednotlivými národy a církvemi v oblasti atd. Samotný kostel byl dřevěný, natřený bílou barvou, oltář měl hromadu ikon. Zajímavé byly pomalu 3m vysoká kamna, která tam stojí tří a se slouží na vytápění kostela.

Takže jsme po skončení výkladu a prohlídce kostela měli tak akorát čas na návrat k autobusu, ostatní kostely jsme tedy zahlédli jen z dáli.

Z Mustvee jsme jeli dále na sever po pobřeží jezera, až jsme skončili v kempu poblíž Kauksi. Samotný kemp se skládal z něčeho na způsob pionýrského tábora, který tvořily menší dřevěné chatky ve tvaru stanů, umývárny s WC (vše bylo hodně malé) a budovy se sprchami a jakousi restaurací. Vše bylo v borovicovém lesu na břehu jezera. Kousek od chatek byl prostor pod stromy, který sloužil jako kempoviště pro stany, zde jsme taky rozložili náš tábor.

Protože jsme dojeli relativně brzo, tak jsme postavili stan, uvařili jsme si polívku, osmažili jsme si na Ramě bedle z Litvy (byly vynikající, však jsme si na ně taky v Palúše koupili kmín) a šli jsme se koupat do jezera. Byla docela kosa, protože bylo zataženo, ale voda byla docela teplá. Takže jsme do toho vlezli docela v pohodě, protože stálo docela fučelo, tak byly dost velké vlny. Jezero má pěkné písčité pláže, takže jsme byli zabordelení od písku.

Po cachtání a blbnutí ve vlnách (plavat se tam moc nedalo) jsme rychle vypadli z vody a šli jsme zkusit sprchy. V umývárnách sice byly sprchy zadarmo, ale jen se studenou vodou, teplé sprchy byly ve vedlejší budově, ale muselo se za ně platit (už si nevzpomínám, ale bylo to asi 10EKK za jednoho, kemp stál asi 10EKK za stan?). To bylo docela rip-off, ale sprchu jsme po courání předchozí den a nočním přejezdu potřebovali. Za ty prachy to ale docela stálo. Byli jsme vpuštěni s Martinou do sprch sami dva. Sprchy tvořila předsíň a pak další místnost se 4 sprchami. Místnost nebyla nejčistší, ale docela to ušlo, hlavní bylo že tekla hromada teplé vody (kterou jsme v následujících dnech moc neužili).

Po sprše jsme se šli projít po okolí, chtěli jsme dojít do blízkého Kauksi, kolem silnice v lese jsme ale viděli docela dost borůvek a jahod, takže jsme tam zapadli a pomalu hodinu jsme jedli borůvky a jahody. Pak jsme sice došli na kraj obce, ale moc nás to tam nezaujalo a tak jsme se vrátili do stanu, uvařili jsme si vydatnou večeři a šli jsme spát.

zpátky na hlavní stránku