Nevada, California a Arizona za týden

V pondělí 31.8.98 mě přiletěl na návštěvu bratr Ondřej s přítelkyní Martinou. Podle předchozí domluvy přiletěli do San Francisca, kam jsem je přijel ze Salt Lake City vyzvednout. Jako obvykle napřed časový plán cesty (mapa):

Sobota 29.8.: Kolem poledne odjezd ze SLC, po I15 pod Provo a pak po US 6 do Great Basin Natl. Parku ve středozápadní Nevadě
Neděle 30.8.: Výstup na nejvyšší horu v parku - Wheeler Peak, pak prohlídka jeskyně Lehman Cave a průjezd Nevadou po US 50, nocleh v kempu Sand Mountain před Fallon, Ne.
Pondělí 31.8.: Po I80 přes Reno, Sierru Nevadu a Sacramento do San Francisca, nocleh v Half Moon Bay State Beach.
Úterý 1.9.: Prohlídka San Francisca.
Středa 2.9.: Přesun do Yosemite Natl. Parku a pěší tůra tam.
Čtvrtek 3.9.: Dokončení prohlídky Yosemite, přesun do Sequoia NP a prohlídka jeho západní části.
Pátek 4.9.: Dokončení prohlídky Sequoie, přesun do Los Angeles a nocleh tam.
Sobota 5.9.: Přesun do Grand Canyonu.
Neděle 6.9.: Prohlídka Grand Canyonu zespodu i seshora.
Pondělí 7.9.: Návštěva Wupatki a Sunset Crater Natl. Monumentu, Monument Valley a návrat do SLC.

Great Basin National Park

Na cestu jsem se vydal už v sobotu 29.8. po obědě. V práci totiž nebylo co dělat, tak jsem se rozhodl jet přes Nevadu po silnici US50, a strávit den v poměrně málo známém parku Great Basin National Park. Sjel jsem asi hodinu na jih po I15 a pod Provem odbočil na US6. Po ní jsem jel asi další hodinu, již poměrně opuštěnou a vyprahlou oblastí (což nebylo na škodu, neboť jsem mohl jet kolem 75 mph). Po průjezdu městem Delta, které je centrem středozápadního Utahu, jsem najel na US50. Pak následovalo necelých 100 mil bez jakékoliv civilizace, které ale byly zajímavé. Nejprve se totiž jelo podél polovyschlého Sevier Lake, kde končí jedna z bezodtokých pánví Utahu a Nevady, a potom přes hory do další kotliny, za kterou se už nacházely hory Great Basin Natl. Parku. Na tomto místě by bylo vhodné se trochu rozepsat o rázu krajiny v západním Utahu a v Nevadě. Asi každých 50 mil od východu na západ se zde totiž nachází pohoří (ve směru sever-jih), které jsou odděleny bezodtokou pánví, která se nazývá basin. Basins jsou tak 1500 m.n.m., takže je tam ještě celkem sucho, vegetaci tvoří suchomilné rostliny typu několika trav a křovisek. Hory, protože jsou výš a zachytí víc vláhy, tak tam rostou i křoví z jalovců a borovic, a v některých horách (tak nad 2500 m.n.m.) jsou i jiné stromy, jako např. různé listnáče a smrky. Great Basin NP se nachází v nejvyšší oblasti hor Snake Range, které jsou taky nejvyšší z těchto hor. Tento park je jediným parkem v tomto biotopu, takže se specializuje na tuto oblast. Já jsem sem dojel něco před pátou, a po krátké zastávce ve visitor’s centru, kde jsem nafasoval mapu parku (vstup je zadarmo) jsem vyjel po asi 15 mílové silnici do hor, do asi 3000 m.n.m., kde se nachází nejvýše položený kemp, přímo pod nejvyšší horou, Wheeler Peakem. Zde jsem se ubytoval ($10) a ještě před setměním si vyšel na několikamílovou procházku pod ledovec, který se nachází na severní straně Wheeler Peaku a je jediný v horách mezi utahskými Wasatch Mountains a Sierrou Nevadou. Bylo to v pohodě, protože převýšení bylo jen pár set metrů, potkal jsem po cestě jen pár lidí, a poblíž stezky se nacházela i naučná stezka, popisující život místní kosodřeviny (Bristlecone Pine), z nichž některé stromy jsou staré přes 2000 let a má drsným podnebím podnebím značně  zkroucené kmeny. Stezka se vinula z lesa přes tu kosodřevinu až do oblasti, kde byl jen  štěrk a kamení s občasnými sněhovými poli.  Kousek pod vlastním ledovcem se stezka ztrácela, vypadalo, že tam je konec. Pod kameny byl slyšet hukot potoka. Tak jsem to obrátil a na zpáteční cestě jsem ještě stihnul projít se po další stezce, která vede kolem dvou horských jezer, tady je jedno z nich,  Stella Lake. Ještě jsem stačil uvidět celkem  otrslého jelena.
V neděli jsem vstal brzo a chvíli před sedmou jsem už byl na stezce vedoucí na  Wheeler Peak. Stezka je něco přes 4 míle dlouhá, ale překonává převýšení 1000m, tak na cestu tam a zpátky doporučují 6 hodin. První 1.5 míle vede lesem, a pak se vyjde na  hřeben, po kterém se jde až na vrchol (3982 m.). Po hřebeni se nešlo nejlíp, stezka byla totiž tvořená štěrkem různé velikosti, takže pohorky byly velmi vhodná obuv. Protože i stoupání bylo celkem ostré, a spojené s nadmořskou výškou, tak jsem musel chvílemi odpočívat a nabírat dech. Dalším problémem se ukázalo být počasí, ráno bylo totiž jasno, tak jsem si vzal jen tričko s krátkým rukávem, a hned po ránu se objevily mraky a na hřebeni fučel celkem ostrý a chladný vítr, tak mě bylo zima a vždy jsem se těšil, až zalezu za vítr nebo až na chvilku vyleze slunce zpoza mraků. Nakonec cesta nebyla tak dlouhá, jak se zdálo, něco po půl desáté jsem byl na vrcholu. Zde jsem trochu pojedl, nafotil vše a valil dolů. Zde je  pohled do údolí s ledovcem (není vidět, je pod horou) a tady je ten  hřeben, po kterém jsem šel. Spěchal jsem, protože se na západě začaly objevovat bouřkové mraky a bylo slyšet hřmění. Protože jsem se dolů nezadýchával, tak jsem ani nemusel odpočívat a u zpátky auta jsem byl v 11.15. Sjel jsem dolů k visitor’s centru, kde jsem se rozhodl navštívit místní jeskyni, Lehman Cave ($4), která je základem tohoto parku. Další prohlídka byla až v 12.30, tak jsem se ještě stihnul naobědvat. Shromáždilo se nás tam asi 12, což bylo dobrý (malý) počet. Já jsem dobrovolně zůstal vzadu, za což jsem vyfasoval baterku, takže jsem si mohl osvítit ta místa, která jsem chtěl filmovat. Protože nás bylo málo, tak nás průvodkyně zavedla i do několika jinak nenavštěvovaných místností, takže prohlídka místo normální hodiny trvala hodinu a půl. I tak jsme viděli jen asi polovinu jeskyně, druhá půlka je zavřená, protože zemětřesení někdy v 80. letech tam porušilo statiku. Výzdoba jeskyně byla unikátní, tolik krápníků pohromadě jsem snad ještě neviděl, a to jsem navštívil všechny jeskyně v Moravském Krasu. Byla to první jeskyně, kterou jsem v US viděl, a zřejmě ne poslední. Tady jsou dvě reprezentativní fotky,  jedna a  druhá

Přes Nevadu do San Francisca

Pak jsem už sedl do auta a jel dál na západ po US50. Po asi hodině jsem dojel do města Ely, které je po Deltě jediné větší s okolí, a vypadá typicky západně. Dobral jsem zde vodu a benzín a vydal se dál na západ, po "The Loneliest Road in America", nejopuštěnější silnici v Americe, jak říkaly cedule u cesty. Zase tak opuštěná nebyla, tak co 5 minut jsem potkal v protisměru nějaké auto. Přejel jsem asi 6 pohoří a půlhodinku před soumrakem jsem dorazil do kempu, kde jsem chtěl přenocovat, patřící Bureau of Land Management (BLM) a nacházejícím se pod  pískovou horou asi 20 mil východně od Fallon, Nv. Protože je to kemp primitivní, jen se suchými záchody (a tudíž zadarmo), tak zde bylo málo lidí. Člověk mohl zajet s autem kamkoliv do písku a utábořit se. To se mě málem stalo osudným, protože jsem zajel moc daleko a  málem jsem zapadnul. Při vyprošťování jsem upoutal pozornost opodál kempující rodinky, z nichž se vyklubali Češi, kteří zde jsou už 6 let, a bydlí v LA (u nichž jsme taky v LA přenocovali). Já jsem ještě rychle vyběhl na tu pískovou horu, a za soumraku postavil stan. Sousedi mezitím rozdělali oheň a opekli jsme si k večeři párky, jako doma. Noc byla bouřlivá, protože celkem fučelo a já jsem si neukotvil stan, tak jsem musel vylézt a kotvit. Ráno jsem vstal před šestou, sbalil se a vyjel, neboť mě čekalo tak 300 mil do San Francisca. Ve Fallonu (kde je letecká základna se slavnou školou Top Gun) jsem se ještě stavil ve Walmartu a pak už po I80 valil přes Sierru Nevadu do údolí Sacramenta a San Francisca. Překvapilo mě několik věcí. V prvé řadě krajinný ráz  hřebene Sierry Nevady, která se skládá s velkých zaoblených kamenů, mezi nimiž rostou keře a stromy. Ještě před hřebenem mě čekalo další překvapení v podobě agrární kontroly, interstate byla zatarasená podobně, jako když se vybírá mýtné, a borci kontrolovali, jaké potraviny s sebou vezu. Něco podobného jsem viděl doposud jen v Mexiku. Jinak byla cesta bez komplikací, interstate, i když bylo pondělí ráno, byla relativně volná, a i průjezd San Franciscem byl bez problémů, tak jsem byl krátce před jednou hodinou na letišti, asi 45 min. plánovaným příletem letadla. Ukázalo se, že letadlo přiletělo dříve, ale byla velká fronta na celnici a na imigračním, tak se Ondřej s Martinou objevili až něco před třetí, jen s jedním batohem, neboť druhý asi v Londýně nestihli přeložit. Protože jsme byli všichni tři celkem hotoví, tak jsme hned jeli do nejbližšího kempu, který je na pláži Half Moon Bay asi 20 mil jižně of SF. Přestože ve vnitrozemí, kolem Sacramenta, bylo nad 35C, a v samotném SF jasno a tak 28C, od oceánu šla mlha a chlad, takže večer jsme strávili v teplákách a bundách. Na koupání nebylo ani pomyšlení.

V San Franciscu

Úterý jsme prožili v San Franciscu. Jen lehce popíšu naše příhody, neboť jsem se o detailech již rozepsal v popisech minulých návštěv. Hned ráno, za značné mlhy a zimy, jsme podél pobřeží projeli z Half Moon Bay až ke Golden Bay Bridge. Vyjeli jsme po deváté a silnice nebyla ani plná ani prázdná, tak akorát. Most byl taky v mlze, takže den vypadal bledě. Zaparkovali jsme před ním za peníze ($1/h., později jsem ale zjistil, že opodál se dá parkovat zadarmo). Pak jsme ještě sešli dolů k pevnosti pod mostem, která ale byla zavřená (myslím, že je otevřená od St. do Ne., vstup zdarma). Tak jsme sedli do auta a vyjeli do města. Asi 1km východně od mostu se mlha začala protrhávat a nad městem už svítilo slunce. Tak to trvalo celý den, mlha nad pobřežím, a kousek ve vnitrozemí bez mráčku. Zajímavá situace, která je způsobena studeným kalifornským proudem který proudí od Aljašky na jih. V létě je nad mořem zima a nad pevninou teplo, tak se na pobřeží tvoří mlhy. Moje počáteční obavy z parkování se naštěstí nenaplnily. Zaparkovali jsme na ulici kousek od slavné zakroucené Lombard Street, v obytné čtvrti, limit na parkování byl 2 hodiny. Zašli jsme na tu ulici, a pak podél linky tramvaje až do čínské čtvrti. Zde jsme pochodili po obchodech a koupili levné pohledy, trička a ovoce. Pak jsme se vrátili k autu a s ním sjeli onu zakroucenou ulici. Poté jsme přejeli k Telegraph Hillu, na jehož vrchu je tak malé parkoviště, že bylo bez naděje tam najít místo. Tak jsme sjeli kousek dolů po ulici vedoucí na kopec a našli na ní místo, zase limit 2 hodiny. Za ty jsme stihli pobýt na kopci, slézt z něj onou slavnou zarostlou uličkou, po pobřeží dojít na Pier 39, prohlídnout si tuleně a zase se vrátit zpátky. To už byl čas volat na letiště ohledně ztraceného batohu. Naštěstí ho měli, tak jsme ještě na kopci sebrali něco dřeva na večer na oheň (právě tam prořezávali keře, tak tam bylo hodně klestí) a jeli na letiště. Po převzetí batohu už bylo kolem páté a měli jsme toho už dost, tak jsme už jen přes Golden Gate Park přejeli k pobřeží, do mlhy, tou pak do zpátky kempu.

Yosemite

Ve středu jsme ráno sbalili mokré stany a vyjeli do vnitrozemí. Přejeli jsme dosti dlouhý San Mateo Bridge přes střed San Francisco Bay, nejdelší v oblasti. Příjemně mě překvapilo, že ve směru z města se nemuselo platit mýtné (Oakland Bridge stál $2). Přejeli jsme několik kopců, vyprahlé San Joaquin Valley, a začali stoupat do předhůří Sierry Nevady, jehož kopce jsou dosti strmé. Asi za další hodinku se objevily husté lesy a vjeli jsme do Yosemite NP. Hned na vstupu je visitor’s center, kde jsme si objednali nocleh v kempu, a jeli dalších asi 20 mil lesem do onoho slavného údolí. Začínalo to nenápadně, postupné klesání po skalnatém svahu, až se po několika tunelech a zatáčkách vyloupl pohled na vlastní údolí. Už jsem psal, že High Sierra je tvořená balvany obrostlými stromy, v Yosemite je to vyvedeno do extrému. Je to asi 500-1000 m široké údolí tak 15 mil dlouhé, se skalními stěnami až 1000 m nad plochou údolí. Skály jsou vyvedené v různých tvarech a od nich taky dostaly jméno. Úplně na konci je jedna zcela oblá, nazývající se  Dome. Projeli jsme údolím, kde byl dost hustý provoz, a nakonec se rozhodli udělat si túru na vrchol nejvyšších,  Yosemitských, vodopádů, které celkově měří kolem 740m. Podobné je taky převýšení na stezce, která je dlouhá kolem 4 mil. Bylo už ke třetí hodině, když jsme vyrazili, takže jsme se snažili pohnout. Pochopitelně, cesta nahoru byla problematičtější, protože převážnou část se stezka vinula serpentinami podél dvou malých strží, které ve skále byly. Ale povrch byl slušný, pevný, sem tam štěrk nebo písek. Z několika desítek lidí, co jsme na cestě potkali bylo dobrých pět Čechů. Kolem páté jsme byli nahoře a vylezli na  skálu nad vodopády, odkud byl nádherný rozhled na celé údolí. Tady je pohled na jeho konec se skálou  Half Dome. Pak jsme už valili zpátky, a už za tmy jsme sjeli do vesnice s osprchovat (jediné funkční sprchy v parku, $3 za osobu i s ručníkem). Pak jsme sedli do auta a za necelou hodinku dojeli do Wawony na jižním konci kempu, kde jsme spali.

Sequoia

Ve středu ráno jsme se ještě kousek vrátili a vyjeli na  Glacier Point, což je cesta na jižní vrchol údolí, která umožňuje prohlídnout si je z vrchu těm, kterým se nechce šlapat po svých. I odtud byl pěkný výhled, hlavně na tu  jižní stranu. Pobyli jsme tu asi půl hodiny a valili dál, směr Sequoia, kde jsem měl objednaný kemp. V horách bylo ještě příjemně, kolem třicítky, ale dole v údolí bylo hodně horko, min. 35C. Stavili jsme se na chvilku ve Fresnu nakoupit něco k jídlu, a to stačilo. Pak se opakovala situace z předchozího dne, jízda údolím, předhůří Sierry, kde jsme na jednom odpočívadle poobědvali, a pak už husté lesy západní strany Sierry. Napřed jsme se stavili v malé části Kings Canyon NP, kde se nachází jeden ze známých sekvojových hájů se slavným stromem generála Granta. Omylem jsme zaparkovali už u visitor’s centra a absolvovali asi třímílový okruh lesem. Až u stromu jsme zjistili, že se k němu dá dojet autem. Byl jsem překvapen, že sekvoje jsou stromy spíš podobné tisům nebo tujím, než klasickým jehličnanům, mají totiž podobné větvičky. Ale tvar stromu je jinačí. V mládí vypadají  jako smrky, ale pak začnou košatět a když jim je tak 2000 let, tak mají ohromný tlustý kmen (7 i víc metrů v průměru) a z něj trčící větve, ve stylu baobabu. Jsou tak velké, že se nevlezou do záběru takže zde jsou z větší dálky. V tomto háji těch starých zase tak moc nebylo, byl tam ale jeden povalený kmen, který je vevnitř dutý, a ve kterém měli na začátku století stáje pro koně. Kmen tak dlouho vydržel díky další vlastnosti sekvojí, mají totiž velmi odolné dřevo, dokonce i proti ohni, takže i po smrti kmen vydrží stovky let. Po asi hodinové procházce, už něco po čtvrté hodině, jsme pokračovali do údolí, kde je vlastni Sequoia NP. V něm bylo silně zataženo a pomalu začínalo pršet. Ještě nám přes cestu stačil přeběhnout černý medvěd a do kempu jsme už vjížděli za pořádné bouřky. Obdrželi jsme podrobnou přednášku o tom, jak vychytralí jsou medvědi při vybírání zásob turistů v kempu, prý v poslední době měli tak dva případy denně, kdy se medvěd dostal do auta za potravou. Měli tam fotky, a auta dobře nevypadala, vytrhané dveře, kufry a tak. Medvědi totiž mají chuť na všechno, co trochu voní, ať je to jídlo, nebo třeba mýdlo a zubní pasta. Takže se vše musí dávat do železných krabic, které jsou u každého kempového místa. To jsme taky poctivě činili, ale přesto jsem měl strach, že jsme v autě něco zapomněli a medvěd přijde. Naštěstí se tak nestalo, ale byla to otrava každý den vybírat auto a jeho obsah přenášet do krabice. Bouřka přestala až navečer, takže jsme akorát stihli postavit stany, udělat oheň (bylo celkem chladno), opíct si párky a jít spát.

Závěr Sequoie a LA

Ráno jsme se rychle sbalili a jeli do Giant Forestu, zde je totiž sekvojový les s největším stromem, General Sherman Tree. Poblíž toho jsme zaparkovali na parkovišti a prošli si několikakilometrovou naučnou stezku lesem. Zde jsme se dozvěděli další detaily ze života sekvojí. Pak jsme pokračovali o kousek dál k další odbočce, která vede k Moro Rocku, skále vypínající se nad lesem. Ještě před ním jsme zajeli k  tunnel log, což je sekvoja spadená přes cestu, takže je v ní vytesaný tunel. Samozřejmě jsme jím projeli. Na  Moro Rock se dá vylézt, mají tam schůdky a zábradlí, tak jsme tak učinili a taky to stálo za to, byl odtud totiž pěkný rozhled na všechny strany, na les na východě i na údolí na západě, kterým se serpentinami vinula cesta z parku. Tu jsme taky hned poté projeli, a pak jeli po dálnici přes Bakersfield až na konec San Joaquin Valley a dál do Los Angeles. To jsme jen projeli (včetně jedné nedlouhé zácpy), a kolem čtvrté to zapíchli na pláži kousek severně od Santa Monicy. Zde jsme pozdně poobědvali, podívali se na surfaře, ale nevykoupali se, protože bylo celkem zima (něco přes 20C). V horách nad LA totiž pršelo a všude bylo nezvykle vlhko, důsledek hurikánu, který se před několika dny rozpadl nad severním Mexikem. Asi za hodinu jsme odjeli a jeli po Sunset Boulevardu (staré známé cestě, už jsem tudy před 3.5 lety projížděl) do Hollywoodu. Zde jsme zaparkovali na boční ulici hned vedle Hollywood Boulevardu, jak jsem se už zmínil v předchozím vyprávění, nevypadá zase tak super. U slavného kina s otisky hvězd jsme se vyfotili, a pak procházeli okolní obchody, kde se prodávalo od standardního oblečení přes různé divoké oděvy až po sexuální potřeby (v Americe něco dost neobvyklého). Podle toho taky ulice vypadala, směs turistů a různých otrhanců. Zde jsme zůstali až do soumraku, poté se najedli v nedalekém Burger Kingu (velký hamburger Whopper za $1, dobrý deal) a celkem snadno našli byt známých v Pasadeně, kde jsme se uvedli do normálního stavu a přenocovali.

Přesun do Grand Canyonu

Sobotu jsme více méně strávili v autě, cestou do Grand Canyonu. Něco před devátou jsme vyjeli z Pasadeny a asi hodinu jeli přes LA Metropolitan Area až k San Bernardinu a odtud po I15 přes hory na Barstow a pak přes Mojavskou poušť a přes řeku Colorado do Arizony. Kousek za hranicí se silnice začala zvedat. Ještě jsme se stavili ve městě Kingman pro benzín (dosti levný) a nakoupit zásoby, včetně dvou krabic piva, protože v Utahu se smí prodávat v normálních obchodech jen pivo do 3.2% alkoholu. V pozdním odpoledni jsme ještě v National Forestu před Grand Canyonem nabrali dřevo na oheň, což se ukázalo jako dobrý nápad, protože bylo v noci celkem chladno. Tím pádem jsme ale dojeli na jižní stranu Grand Canyonu (South Rim) akorát za soumraku, takže jsme ho ten den uviděli jenom za šera.

Chození po Grand Canyonu

V neděli ráno jsme se vzbudili už před šestou, nasnídali se a kolem půl sedmé vyrazili do kaňonu. Cesta z kempu na  začátek stezky dolů, která se jmenuje Bright Angel Trail, trvala déle, než jsem si myslel, sestup jsme zahájili asi v 7.15. Po chvíli jsem se od Ondřeje s Martinou oddělil, protože jsem šel rychleji, a setkal jsem se s nimi až odpoledne nahoře. Já jsem asi v 9.30 dorazil do 4.5 míle vzdálené oázy na břehu potůčku,  Indian Garden, která je asi na polovině sestupu dolů. Počasí bylo vynikající, skoro celé dopoledne bylo pod mrakem, dokonce po ránu trochu sprchlo, takže teplota ve spodních částech kaňonu byla kolem 30C, o 10 stupňů míň, než je v tuto dobu obvyklé. Tak jsem se v Indian Garden nezdržoval a šel dál dolů. Chvilku se šlo údolím toho potůčku, ale pak se od něj stezka oddělila a zase  serpentinami sešla do dalšího údolí, které už  ústilo do řeky. Sem jsem dorazil tak v 10.15. Bylo stále pod mrakem, tak jsem si tam v písku sednul a pojedl. Pak jsem se rozhodl pokračovat  proti proudu řeky po stezce až k  mostu, který vede přes řeku k oáze na břehu řeky, kde je chata Phantom Ranch. Zde jsem ke svému překvapení našel celkem dobře vybavené odpočívadlo s telefonem a splachovacími záchody. Vede tudy totiž vodovod, který zásobuje vodou celý South Rim. Dlouho jsem se zde ale nezdržoval a šel zpátky. Asi do 12h. jsem ale čekal u ústí Bright Angel Trail doufaje, že se objeví kolegové. Pak jsem se vydal nahoru. Asi za hodinku jsem byl v Indian Garden, a protože jsem si nebyl jistý, kde Ondřej s Martinou jsou, tak jsem šel ještě po rovince směrem k řece na asi míli vzdálený  Plateau Point, odkud je výhled na řeku. To mě vzalo asi hodinu. Bratr zde byl dřív a zde ho máme na snímku. A tady máme pohled z Plateau Pointu směrem ke stěně kaňonu. Pak jsem se občerstvil v Indian Garden a valil nahoru. Celkem jsem to hnal, tak asi na hranici svých možností, bolely mě totiž už celkem nohy a hlavně mě tlačily boty. Asi za 2 hodiny jsem byl nahoře, odpočíval jsem jen místy abych se vydýchal. Celkem jsem ušel asi 20 mil, tj. 30 km, a stačilo to. Nahoře už na mě už čekali Ondřej a Martina, šli jen na Plateau Point a byli nahoře asi hodinu přede mnou. Takhle jsem asi vypadal. Ještě jsme stačili sednout na autobusek, který vozí lidi po vyhlídkách a podívat se na několik z nich. Bohužel, za západu slunce nad kaňonem nic nebylo, protože slunce zašlo do mraků. K té cestě dolů bych ještě chtěl dodat, že se celkem dá řídit tím časem, co jsem dělal já, Ondřej a Martina, i když M. není tak vycvičená na chození, dorazili do Indian Garden jen asi 15-20 min. po mě, a k řece nešli jen proto, že neměli mapu a spletli si stezku. Takže seshora do Indian Garden to je tak 2-2.5 h., k řece další 1-1.25 hod. K mostu přes řeku dalších 30 min. Nahoru se to dá udělat za skoro stejnou dobu, ale člověk musí valit, mě to dalo celkem zabrat. No, taky jsme neměli takové vedro (i když na cestě nahoru jsem se celkem potil), a to taky přidá na čase. Ale myslím si, že normálně zdatný člověk to za den dolů k řece a nahoru zvládne v pohodě, samozřejmě, pokud si přivstane. Jen pro zajímavost, na cestě nahoru, asi ve 3h. odpoledne, jsem potkal dva borce z ČR, kteří valili dolů a chtěli to ještě zvládnout až k řece. Nevím, jestli se jim to povedlo. Boty bych na to nevsadil. Ale třeba měli baterku.

Zpátky do SLC

Sobotní noc jsme zase přespali v kempu v GC, a ráno vyjeli na cestu domů, do SLC. Dopoledne jsme ale strávili ve dvou National Monumentech nedaleko GC, Wupatki a Sunset Crateru. Wupatki je ruina puebla, které obývali indiáni asi v 10.-12. století, moc se toho tam nezachovalo, akorát pár zdí kolem skály. Je tam ale celkem pěkné visitors center s výstavkou a mají kolem té ruiny takovou naučnou stezku, ke které se nafasuje brožurka s kecy, tak se člověk dozví víc o tom, jak tam žili, co dělali a tak. Sunset Crater je pozůstatek sopky, která vybuchla někdy v 11. stol. rozprášila černý popel tak do okruhu 30 km (ještě doteď je pěkně viditelný) a udělala několik lávových polí. Na jednom z nich je malé visitors center a naučná stezka.  Lávové pole mě nadchlo, bylo první svého druhu, které jsem viděl. Skály jsou tam dosti bizarních tvarů, podle toho, jak láva utuhla, sem tam je tam malá jeskyňka. Sama láva je černá a pórovitá jako struska. Po obědě na parkovišti (mají tam ve stínu stromků několik stolků s lavičkami) jsme vyrazili přes severní Arizonu do Monument Valley. Cesta vedla přes indiánskou rezervaci, kde jsem neuspěl s pokusem doplnit zásoby piva, prodej alkoholu je v rezervaci zakázán. Cesta byla místy zajímavá, pokud jsme projížděli nějakým údolím nebo kolem nějakých skal, většina z nich byla různě zabarvená (od toho taky název Painted Desert). Jinak to ale byla klasická rovná poušť s křovím, a sem tam nějakým barákem. Monument Valley se nachází na této rovině, a jeho dominantou jsou ony  špičaté skály známé z reklamy na cigarety Marlboro. Kromě těchto skal jsou tam i další, a v pozadí ještě nezvětralé celé pohoří, ale celkově to zase tak monumentálně nevypadá. Na rovině kolem skal jsou totiž normální farmy, a na odbočce k místu, kde je největší koncentrace skal, jsou boudy, kde Indiáni prodávaji turistům suvenýry. Silnice pak dál vede asi další 2-3 míle a tam je brána, skály se totiž nachází v parku, který je obhospodařován tou indiánskou rezervací. Berou nekřesťanských $5 za osobu, což jsme zaplatit odmítli, tak jsme jeli dál. Za chvíli jsme v obci Mexican Hat přejeli řeku San Juan, která teče v úzkém údolí. Hned za Mexican Hat je  hřibovitá skála připomínajíci sombrero, od toho má obec název. Chtěli jsme ještě za světla uvidět Natural Bridges Natl. Monument, tak jsme to střihli zkratkou po místní silnici. K mému překvapení jsme přijeli ke skalní stěně asi 300 m. vysoké, kde se asfaltka změnila v silnici štěrkovou. Naštěstí tam hrbů moc nebylo a štěrk byl jen asi 3 míle na vrchol. Odtud se rozprostíral nádherný pohled na údolí pod námi. Zastavili jsme se, podívali, vyfotili a jeli dál. Natural Bridges jsou vlastně 3 skalní mosty, nacházející se v údolích vyschlých říček. Jsou od sebe vzdáleny několik km, a vede kolem nich silnice, která tvoří okruh od visitors centra. Ze silnice se na ně dá dohlédnout, ale k nim se musí pěšky. Nejvzdálenější je tak 2km, nejbližší tak 500 m. My jsme sem dorazili krátce před západem slunce, tak jsme se jen rychle podívali na první dva ze silnice a k nejbližšímu jsme rychle seběhli. Akorát jsme to stihli. Mosty jsou vytvořené vodou, která ve skále vyryla koryta. V těch se dá v parku taky chodit, vedou jimi stezky, a stálo by za to je někdy celé projít. Bohužel, nám se ale už začalo stmívat, tak jsme sedli do auta a jeli a jeli, do SLC jsme dorazili asi za 6 hodin. Já jsem celou dobu řídil, tak jsem byl groggy. 

Zpět Připomínky a dotazy

U of U / Chemistry / HEC / Voth Group / Cuma / Travel / Czech / Ne., Ca. a Az.
URL: http://voth.chem.utah.edu/~mcuma/ca_az98.html
Last updated: 03-Nov-98 / mc