V pondělí 31.8.98 mě přiletěl na návštěvu bratr Ondřej s přítelkyní
Martinou. Podle předchozí domluvy přiletěli do San Francisca, kam jsem
je přijel ze Salt Lake City vyzvednout. Jako obvykle napřed časový plán
cesty (mapa):
Sobota 29.8.: Kolem poledne odjezd ze SLC, po I15 pod Provo a pak po
US 6 do Great Basin Natl. Parku ve středozápadní Nevadě
Neděle 30.8.: Výstup na nejvyšší horu v parku - Wheeler Peak, pak prohlídka
jeskyně Lehman Cave a průjezd Nevadou po US 50, nocleh v kempu Sand Mountain
před Fallon, Ne.
Pondělí 31.8.: Po I80 přes Reno, Sierru Nevadu a Sacramento do San
Francisca, nocleh v Half Moon Bay State Beach.
Úterý 1.9.: Prohlídka San Francisca.
Středa 2.9.: Přesun do Yosemite Natl. Parku a pěší tůra tam.
Čtvrtek 3.9.: Dokončení prohlídky Yosemite, přesun do Sequoia NP a
prohlídka jeho západní části.
Pátek 4.9.: Dokončení prohlídky Sequoie, přesun do Los Angeles a nocleh
tam.
Sobota 5.9.: Přesun do Grand Canyonu.
Neděle 6.9.: Prohlídka Grand Canyonu zespodu i seshora.
Pondělí 7.9.: Návštěva Wupatki a Sunset Crater Natl. Monumentu, Monument
Valley a návrat do SLC.
Na cestu jsem se vydal už v sobotu 29.8. po obědě. V práci totiž nebylo
co dělat, tak jsem se rozhodl jet přes Nevadu po silnici US50, a strávit
den v poměrně málo známém parku Great
Basin National Park. Sjel jsem asi hodinu na jih po I15 a pod Provem
odbočil na US6. Po ní jsem jel asi další hodinu, již poměrně opuštěnou
a vyprahlou oblastí (což nebylo na škodu, neboť jsem mohl jet kolem 75
mph). Po průjezdu městem Delta, které je centrem středozápadního Utahu,
jsem najel na US50. Pak následovalo necelých 100 mil bez jakékoliv civilizace,
které ale byly zajímavé. Nejprve se totiž jelo podél polovyschlého Sevier
Lake, kde končí jedna z bezodtokých pánví Utahu a Nevady, a potom přes
hory do další kotliny, za kterou se už nacházely hory Great Basin Natl.
Parku. Na tomto místě by bylo vhodné se trochu rozepsat o rázu krajiny
v západním Utahu a v Nevadě. Asi každých 50 mil od východu na západ se
zde totiž nachází pohoří (ve směru sever-jih), které jsou odděleny bezodtokou
pánví, která se nazývá basin. Basins jsou tak 1500 m.n.m., takže
je tam ještě celkem sucho, vegetaci tvoří suchomilné rostliny typu několika
trav a křovisek. Hory, protože jsou výš a zachytí víc vláhy, tak tam rostou
i křoví z jalovců a borovic, a v některých horách (tak nad 2500 m.n.m.)
jsou i jiné stromy, jako např. různé listnáče a smrky. Great Basin NP se
nachází v nejvyšší oblasti hor Snake Range, které jsou taky nejvyšší z
těchto hor. Tento park je jediným parkem v tomto biotopu, takže se specializuje
na tuto oblast. Já jsem sem dojel něco před pátou, a po krátké zastávce
ve visitor’s centru, kde jsem nafasoval mapu parku (vstup je zadarmo) jsem
vyjel po asi 15 mílové silnici do hor, do asi 3000 m.n.m., kde se nachází
nejvýše položený kemp, přímo pod nejvyšší horou, Wheeler Peakem. Zde jsem
se ubytoval ($10) a ještě před setměním si vyšel na několikamílovou procházku
pod ledovec, který se nachází na severní straně Wheeler Peaku a je jediný
v horách mezi utahskými Wasatch Mountains a Sierrou Nevadou. Bylo to v
pohodě, protože převýšení bylo jen pár set metrů, potkal jsem po cestě
jen pár lidí, a poblíž stezky se nacházela i naučná stezka, popisující
život místní kosodřeviny (Bristlecone Pine), z nichž některé stromy jsou
staré přes 2000 let a má drsným podnebím podnebím značně
zkroucené kmeny. Stezka se vinula
z lesa přes tu kosodřevinu až do oblasti, kde byl jen
štěrk a kamení s občasnými sněhovými
poli.
Kousek
pod vlastním ledovcem se stezka ztrácela, vypadalo, že tam je konec.
Pod kameny byl slyšet hukot potoka. Tak jsem to obrátil a na zpáteční cestě
jsem ještě stihnul projít se po další stezce, která vede kolem dvou horských
jezer, tady je jedno z nich,
Stella Lake. Ještě jsem stačil uvidět
celkem
otrslého
jelena.
V neděli jsem vstal brzo a chvíli před sedmou jsem už byl na stezce
vedoucí na Wheeler
Peak. Stezka je něco přes 4 míle dlouhá, ale překonává převýšení 1000m,
tak na cestu tam a zpátky doporučují 6 hodin. První 1.5 míle vede lesem,
a pak se vyjde na
hřeben, po kterém se jde až na
vrchol (3982 m.). Po hřebeni se nešlo nejlíp, stezka byla totiž tvořená
štěrkem různé velikosti, takže pohorky byly velmi vhodná obuv. Protože
i stoupání bylo celkem ostré, a spojené s nadmořskou výškou, tak jsem musel
chvílemi odpočívat a nabírat dech. Dalším problémem se ukázalo být počasí,
ráno bylo totiž jasno, tak jsem si vzal jen tričko s krátkým rukávem, a
hned po ránu se objevily mraky a na hřebeni fučel celkem ostrý a chladný
vítr, tak mě bylo zima a vždy jsem se těšil, až zalezu za vítr nebo až
na chvilku vyleze slunce zpoza mraků. Nakonec cesta nebyla tak dlouhá,
jak se zdálo, něco po půl desáté jsem byl na vrcholu. Zde jsem trochu pojedl,
nafotil vše a valil dolů. Zde je
pohled do údolí s ledovcem (není
vidět, je pod horou) a tady je ten
hřeben, po kterém jsem šel. Spěchal
jsem, protože se na západě začaly objevovat bouřkové mraky a bylo slyšet
hřmění. Protože jsem se dolů nezadýchával, tak jsem ani nemusel odpočívat
a u zpátky auta jsem byl v 11.15. Sjel jsem dolů k visitor’s centru, kde
jsem se rozhodl navštívit místní jeskyni, Lehman Cave ($4), která je základem
tohoto parku. Další prohlídka byla až v 12.30, tak jsem se ještě stihnul
naobědvat. Shromáždilo se nás tam asi 12, což bylo dobrý (malý) počet.
Já jsem dobrovolně zůstal vzadu, za což jsem vyfasoval baterku, takže jsem
si mohl osvítit ta místa, která jsem chtěl filmovat. Protože nás bylo málo,
tak nás průvodkyně zavedla i do několika jinak nenavštěvovaných místností,
takže prohlídka místo normální hodiny trvala hodinu a půl. I tak jsme viděli
jen asi polovinu jeskyně, druhá půlka je zavřená, protože zemětřesení někdy
v 80. letech tam porušilo statiku. Výzdoba jeskyně byla unikátní, tolik
krápníků pohromadě jsem snad ještě neviděl, a to jsem navštívil všechny
jeskyně v Moravském Krasu. Byla to první jeskyně, kterou jsem v US viděl,
a zřejmě ne poslední. Tady jsou dvě reprezentativní fotky,
jedna a
druhá
Přes Nevadu do San Francisca
Pak jsem už sedl do auta a jel dál na západ po US50. Po asi hodině jsem
dojel do města Ely, které je po Deltě jediné větší s okolí, a vypadá typicky
západně. Dobral jsem zde vodu a benzín a vydal se dál na západ, po "The
Loneliest Road in America", nejopuštěnější silnici v Americe, jak říkaly
cedule u cesty. Zase tak opuštěná nebyla, tak co 5 minut jsem potkal v
protisměru nějaké auto. Přejel jsem asi 6 pohoří a půlhodinku před soumrakem
jsem dorazil do kempu, kde jsem chtěl přenocovat, patřící Bureau of Land
Management (BLM) a nacházejícím se pod
pískovou horou asi 20 mil východně
od Fallon, Nv. Protože je to kemp primitivní, jen se suchými záchody (a
tudíž zadarmo), tak zde bylo málo lidí. Člověk mohl zajet s autem kamkoliv
do písku a utábořit se. To se mě málem stalo osudným, protože jsem zajel
moc daleko a
málem
jsem zapadnul. Při vyprošťování jsem upoutal pozornost opodál kempující
rodinky, z nichž se vyklubali Češi, kteří zde jsou už 6 let, a bydlí v
LA (u nichž jsme taky v LA přenocovali). Já jsem ještě rychle vyběhl na
tu pískovou horu, a za soumraku postavil stan. Sousedi mezitím rozdělali
oheň a opekli jsme si k večeři párky, jako doma. Noc byla bouřlivá, protože
celkem fučelo a já jsem si neukotvil stan, tak jsem musel vylézt a kotvit.
Ráno jsem vstal před šestou, sbalil se a vyjel, neboť mě čekalo tak 300
mil do San Francisca. Ve Fallonu (kde je letecká základna se slavnou školou
Top Gun) jsem se ještě stavil ve Walmartu a pak už po I80 valil přes Sierru
Nevadu do údolí Sacramenta a San Francisca. Překvapilo mě několik věcí.
V prvé řadě krajinný ráz
hřebene Sierry Nevady, která se
skládá s velkých zaoblených kamenů, mezi nimiž rostou keře a stromy. Ještě
před hřebenem mě čekalo další překvapení v podobě agrární kontroly, interstate
byla zatarasená podobně, jako když se vybírá mýtné, a borci kontrolovali,
jaké potraviny s sebou vezu. Něco podobného jsem viděl doposud jen v Mexiku.
Jinak byla cesta bez komplikací, interstate, i když bylo pondělí ráno,
byla relativně volná, a i průjezd San Franciscem byl bez problémů, tak
jsem byl krátce před jednou hodinou na letišti, asi 45 min. plánovaným
příletem letadla. Ukázalo se, že letadlo přiletělo dříve, ale byla velká
fronta na celnici a na imigračním, tak se Ondřej s Martinou objevili až
něco před třetí, jen s jedním batohem, neboť druhý asi v Londýně nestihli
přeložit. Protože jsme byli všichni tři celkem hotoví, tak jsme hned jeli
do nejbližšího kempu, který je na pláži Half Moon Bay asi 20 mil jižně
of SF. Přestože ve vnitrozemí, kolem Sacramenta, bylo nad 35C, a v samotném
SF jasno a tak 28C, od oceánu šla mlha a chlad, takže večer jsme strávili
v teplákách a bundách. Na koupání nebylo ani pomyšlení.
V San Franciscu
Úterý jsme prožili v San Franciscu. Jen lehce popíšu naše příhody, neboť
jsem se o detailech již rozepsal v popisech minulých návštěv. Hned ráno,
za značné mlhy a zimy, jsme podél pobřeží projeli z Half Moon Bay až ke
Golden Bay Bridge. Vyjeli jsme po deváté a silnice nebyla ani plná ani
prázdná, tak akorát. Most byl taky v mlze, takže den vypadal bledě. Zaparkovali
jsme před ním za peníze ($1/h., později jsem ale zjistil, že opodál se
dá parkovat zadarmo). Pak jsme ještě sešli dolů k pevnosti pod mostem,
která ale byla zavřená (myslím, že je otevřená od St. do Ne., vstup zdarma).
Tak jsme sedli do auta a vyjeli do města. Asi 1km východně od mostu se
mlha začala protrhávat a nad městem už svítilo slunce. Tak to trvalo celý
den, mlha nad pobřežím, a kousek ve vnitrozemí bez mráčku. Zajímavá situace, která je způsobena studeným kalifornským proudem který proudí od Aljašky na jih. V létě je nad mořem zima a nad pevninou teplo, tak se na pobřeží tvoří mlhy.
Moje počáteční obavy z parkování se naštěstí nenaplnily. Zaparkovali jsme
na ulici kousek od slavné zakroucené Lombard Street, v obytné čtvrti, limit
na parkování byl 2 hodiny. Zašli jsme na tu ulici, a pak podél linky tramvaje
až do čínské čtvrti. Zde jsme pochodili po obchodech a koupili levné pohledy,
trička a ovoce. Pak jsme se vrátili k autu a s ním sjeli onu zakroucenou
ulici. Poté jsme přejeli k Telegraph Hillu, na jehož vrchu je tak malé
parkoviště, že bylo bez naděje tam najít místo. Tak jsme sjeli kousek dolů
po ulici vedoucí na kopec a našli na ní místo, zase limit 2 hodiny. Za
ty jsme stihli pobýt na kopci, slézt z něj onou slavnou zarostlou uličkou,
po pobřeží dojít na Pier 39, prohlídnout si tuleně a zase se vrátit zpátky.
To už byl čas volat na letiště ohledně ztraceného batohu. Naštěstí ho měli,
tak jsme ještě na kopci sebrali něco dřeva na večer na oheň (právě tam
prořezávali keře, tak tam bylo hodně klestí) a jeli na letiště. Po převzetí
batohu už bylo kolem páté a měli jsme toho už dost, tak jsme už jen přes
Golden Gate Park přejeli k pobřeží, do mlhy, tou pak do zpátky kempu.
Yosemite
Ve středu jsme ráno sbalili mokré stany a vyjeli do vnitrozemí. Přejeli
jsme dosti dlouhý San Mateo Bridge přes střed San Francisco Bay, nejdelší
v oblasti. Příjemně mě překvapilo, že ve směru z města se nemuselo platit
mýtné (Oakland Bridge stál $2). Přejeli jsme několik kopců, vyprahlé San
Joaquin Valley, a začali stoupat do předhůří Sierry Nevady, jehož kopce
jsou dosti strmé. Asi za další hodinku se objevily husté lesy a vjeli jsme
do Yosemite NP. Hned na vstupu je
visitor’s center, kde jsme si objednali nocleh v kempu, a jeli dalších
asi 20 mil lesem do onoho slavného údolí. Začínalo to nenápadně, postupné
klesání po skalnatém svahu, až se po několika tunelech a zatáčkách vyloupl
pohled na vlastní údolí. Už jsem psal, že High Sierra je tvořená balvany
obrostlými stromy, v Yosemite je to vyvedeno do extrému. Je to asi 500-1000
m široké údolí tak 15 mil dlouhé, se skalními stěnami až 1000 m nad plochou
údolí. Skály jsou vyvedené v různých tvarech a od nich taky dostaly jméno.
Úplně na konci je jedna zcela oblá, nazývající se
Dome. Projeli jsme údolím, kde byl
dost hustý provoz, a nakonec se rozhodli udělat si túru na vrchol nejvyšších,
Yosemitských, vodopádů, které celkově
měří kolem 740m. Podobné je taky převýšení na stezce, která je dlouhá kolem
4 mil. Bylo už ke třetí hodině, když jsme vyrazili, takže jsme se snažili
pohnout. Pochopitelně, cesta nahoru byla problematičtější, protože převážnou
část se stezka vinula serpentinami podél dvou malých strží, které ve skále
byly. Ale povrch byl slušný, pevný, sem tam štěrk nebo písek. Z několika
desítek lidí, co jsme na cestě potkali bylo dobrých pět Čechů. Kolem páté
jsme byli nahoře a vylezli na
skálu nad vodopády, odkud byl nádherný
rozhled na celé údolí. Tady je pohled na jeho konec se skálou
Half Dome. Pak jsme už valili zpátky,
a už za tmy jsme sjeli do vesnice s osprchovat (jediné funkční sprchy v
parku, $3 za osobu i s ručníkem). Pak jsme sedli do auta a za necelou hodinku
dojeli do Wawony na jižním konci kempu, kde jsme spali.
Sequoia
Ve středu ráno jsme se ještě kousek vrátili a vyjeli na
Glacier Point, což je cesta na jižní
vrchol údolí, která umožňuje prohlídnout si je z vrchu těm, kterým se nechce
šlapat po svých. I odtud byl pěkný výhled, hlavně na tu
jižní stranu. Pobyli jsme tu asi
půl hodiny a valili dál, směr Sequoia, kde jsem měl objednaný kemp. V horách
bylo ještě příjemně, kolem třicítky, ale dole v údolí bylo hodně horko,
min. 35C. Stavili jsme se na chvilku ve Fresnu nakoupit něco k jídlu, a
to stačilo. Pak se opakovala situace z předchozího dne, jízda údolím, předhůří
Sierry, kde jsme na jednom odpočívadle poobědvali, a pak už husté lesy
západní strany Sierry. Napřed jsme se stavili v malé části Kings
Canyon NP, kde se nachází jeden ze známých sekvojových hájů se slavným
stromem generála Granta. Omylem jsme zaparkovali už u visitor’s centra
a absolvovali asi třímílový okruh lesem. Až u stromu jsme zjistili, že
se k němu dá dojet autem. Byl jsem překvapen, že sekvoje jsou stromy spíš
podobné tisům nebo tujím, než klasickým jehličnanům, mají totiž podobné
větvičky. Ale tvar stromu je jinačí. V mládí vypadají
jako smrky, ale pak začnou košatět
a když jim je tak 2000 let, tak mají ohromný tlustý kmen (7 i víc metrů
v průměru) a z něj trčící větve, ve stylu baobabu. Jsou tak velké, že se
nevlezou do záběru takže
zde jsou z větší dálky. V tomto háji těch
starých zase tak moc nebylo, byl tam ale jeden povalený kmen, který je
vevnitř dutý, a ve kterém měli na začátku století stáje pro koně. Kmen
tak dlouho vydržel díky další vlastnosti sekvojí, mají totiž velmi odolné
dřevo, dokonce i proti ohni, takže i po smrti kmen vydrží stovky let. Po
asi hodinové procházce, už něco po čtvrté hodině, jsme pokračovali do údolí,
kde je vlastni Sequoia NP. V něm bylo silně zataženo a pomalu začínalo
pršet. Ještě nám přes cestu stačil přeběhnout černý medvěd a do kempu jsme
už vjížděli za pořádné bouřky. Obdrželi jsme podrobnou přednášku o tom,
jak vychytralí jsou medvědi při vybírání zásob turistů v kempu, prý v poslední
době měli tak dva případy denně, kdy se medvěd dostal do auta za potravou.
Měli tam fotky, a auta dobře nevypadala, vytrhané dveře, kufry a tak. Medvědi
totiž mají chuť na všechno, co trochu voní, ať je to jídlo, nebo třeba
mýdlo a zubní pasta. Takže se vše musí dávat do železných krabic, které
jsou u každého kempového místa. To jsme taky poctivě činili, ale přesto
jsem měl strach, že jsme v autě něco zapomněli a medvěd přijde. Naštěstí
se tak nestalo, ale byla to otrava každý den vybírat auto a jeho obsah
přenášet do krabice. Bouřka přestala až navečer, takže jsme akorát stihli
postavit stany, udělat oheň (bylo celkem chladno), opíct si párky a jít
spát.
Závěr Sequoie a LA
Ráno jsme se rychle sbalili a jeli do Giant Forestu, zde je totiž sekvojový les s největším stromem,
General Sherman Tree. Poblíž toho jsme zaparkovali na parkovišti a prošli
si několikakilometrovou naučnou stezku lesem. Zde jsme se dozvěděli další
detaily ze života sekvojí. Pak jsme pokračovali o kousek dál k další odbočce,
která vede k Moro Rocku, skále vypínající se nad lesem. Ještě před ním
jsme zajeli k
tunnel
log, což je sekvoja spadená přes cestu, takže je v ní vytesaný
tunel. Samozřejmě jsme jím projeli. Na
Moro Rock se dá vylézt, mají tam
schůdky a zábradlí, tak jsme tak učinili a taky to stálo za to, byl odtud
totiž pěkný rozhled na všechny strany, na les na východě i na údolí na
západě, kterým se serpentinami vinula cesta z parku. Tu jsme taky hned
poté projeli, a pak jeli po dálnici přes Bakersfield až na konec San Joaquin
Valley a dál do Los Angeles. To jsme jen projeli (včetně jedné nedlouhé
zácpy), a kolem čtvrté to zapíchli na pláži kousek severně od Santa Monicy.
Zde jsme pozdně poobědvali, podívali se na surfaře, ale nevykoupali se,
protože bylo celkem zima (něco přes 20C). V horách nad LA totiž pršelo
a všude bylo nezvykle vlhko, důsledek hurikánu, který se před několika
dny rozpadl nad severním Mexikem. Asi za hodinu jsme odjeli a jeli po Sunset
Boulevardu (staré známé cestě, už jsem tudy před 3.5 lety projížděl) do
Hollywoodu. Zde jsme zaparkovali na boční ulici hned vedle Hollywood Boulevardu,
jak jsem se už zmínil v předchozím vyprávění, nevypadá zase tak super.
U slavného kina s otisky hvězd jsme se vyfotili, a pak procházeli okolní
obchody, kde se prodávalo od standardního oblečení přes různé divoké oděvy
až po sexuální potřeby (v Americe něco dost neobvyklého). Podle toho taky
ulice vypadala, směs turistů a různých otrhanců. Zde jsme zůstali až do
soumraku, poté se najedli v nedalekém Burger Kingu (velký hamburger Whopper
za $1, dobrý deal) a celkem snadno našli byt známých v Pasadeně, kde jsme
se uvedli do normálního stavu a přenocovali.
Přesun do Grand Canyonu
Sobotu jsme více méně strávili v autě, cestou do Grand Canyonu. Něco před devátou jsme vyjeli z Pasadeny a asi hodinu jeli přes LA Metropolitan Area až k San Bernardinu a odtud po I15 přes hory na Barstow a pak přes Mojavskou poušť a přes řeku Colorado do Arizony. Kousek za hranicí se silnice začala zvedat. Ještě jsme se stavili ve městě Kingman pro benzín (dosti levný) a nakoupit zásoby, včetně dvou krabic piva, protože v Utahu se smí prodávat v normálních obchodech jen pivo do 3.2% alkoholu. V pozdním odpoledni jsme ještě v National Forestu před Grand Canyonem nabrali dřevo na oheň, což se ukázalo jako dobrý nápad, protože bylo v noci celkem chladno. Tím pádem jsme ale dojeli na jižní stranu Grand Canyonu (South Rim) akorát za soumraku, takže jsme ho ten den uviděli jenom za šera.
V neděli ráno jsme se vzbudili už před šestou, nasnídali se a kolem
půl sedmé vyrazili do kaňonu. Cesta z kempu na
začátek stezky dolů, která se jmenuje
Bright Angel Trail, trvala déle, než jsem si myslel, sestup jsme zahájili
asi v 7.15. Po chvíli jsem se od Ondřeje s Martinou oddělil, protože jsem
šel rychleji, a setkal jsem se s nimi až odpoledne nahoře. Já jsem asi
v 9.30 dorazil do 4.5 míle vzdálené oázy na břehu potůčku,
Indian Garden, která je asi na polovině
sestupu dolů. Počasí bylo vynikající, skoro celé dopoledne bylo pod mrakem,
dokonce po ránu trochu sprchlo, takže teplota ve spodních částech kaňonu
byla kolem 30C, o 10 stupňů míň, než je v tuto dobu obvyklé. Tak jsem se
v Indian Garden nezdržoval a šel dál dolů. Chvilku se šlo údolím toho potůčku,
ale pak se od něj stezka oddělila a zase
serpentinami sešla do dalšího údolí,
které už
ústilo
do řeky. Sem jsem dorazil tak v 10.15. Bylo stále pod mrakem, tak jsem
si tam v písku sednul a pojedl. Pak jsem se rozhodl pokračovat
proti proudu řeky po stezce až k
mostu, který vede přes řeku k oáze
na břehu řeky, kde je chata Phantom Ranch. Zde jsem ke svému překvapení
našel celkem dobře vybavené odpočívadlo s telefonem a splachovacími záchody.
Vede tudy totiž vodovod, který zásobuje vodou celý South Rim. Dlouho jsem
se zde ale nezdržoval a šel zpátky. Asi do 12h. jsem ale čekal u ústí Bright
Angel Trail doufaje, že se objeví kolegové. Pak jsem se vydal nahoru. Asi
za hodinku jsem byl v Indian Garden, a protože jsem si nebyl jistý, kde
Ondřej s Martinou jsou, tak jsem šel ještě po rovince směrem k řece na
asi míli vzdálený
Plateau Point, odkud je
výhled na
řeku. To mě vzalo asi hodinu. Bratr zde byl dřív a
zde ho máme na snímku. A tady máme pohled z Plateau Pointu směrem ke
stěně kaňonu. Pak jsem se občerstvil v Indian Garden a
valil nahoru. Celkem jsem to hnal, tak asi na hranici svých možností, bolely
mě totiž už celkem nohy a hlavně mě tlačily boty. Asi za 2 hodiny jsem
byl nahoře, odpočíval jsem jen místy abych se vydýchal. Celkem jsem ušel
asi 20 mil, tj. 30 km, a stačilo to. Nahoře už na mě už čekali Ondřej a
Martina, šli jen na Plateau Point a byli nahoře asi hodinu přede mnou.
Takhle jsem asi vypadal.
Ještě jsme stačili sednout na autobusek, který vozí lidi po vyhlídkách
a podívat se na několik z nich. Bohužel, za západu slunce nad kaňonem nic
nebylo, protože slunce zašlo do mraků. K té cestě dolů bych ještě chtěl
dodat, že se celkem dá řídit tím časem, co jsem dělal já, Ondřej a Martina,
i když M. není tak vycvičená na chození, dorazili do Indian Garden jen
asi 15-20 min. po mě, a k řece nešli jen proto, že neměli mapu a spletli
si stezku. Takže seshora do Indian Garden to je tak 2-2.5 h., k řece další
1-1.25 hod. K mostu přes řeku dalších 30 min. Nahoru se to dá udělat za
skoro stejnou dobu, ale člověk musí valit, mě to dalo celkem zabrat. No,
taky jsme neměli takové vedro (i když na cestě nahoru jsem se celkem potil),
a to taky přidá na čase. Ale myslím si, že normálně zdatný člověk to za
den dolů k řece a nahoru zvládne v pohodě, samozřejmě, pokud si přivstane.
Jen pro zajímavost, na cestě nahoru, asi ve 3h. odpoledne, jsem potkal
dva borce z ČR, kteří valili dolů a chtěli to ještě zvládnout až k řece.
Nevím, jestli se jim to povedlo. Boty bych na to nevsadil. Ale třeba měli
baterku.
Zpátky do SLC
Sobotní noc jsme zase přespali v kempu v GC, a ráno vyjeli na cestu
domů, do SLC. Dopoledne jsme ale strávili ve dvou National Monumentech
nedaleko GC, Wupatki a Sunset Crateru.
Wupatki je ruina puebla, které obývali indiáni asi v 10.-12. století, moc
se toho tam nezachovalo, akorát pár zdí kolem skály. Je tam ale
celkem pěkné visitors center s výstavkou a mají kolem té ruiny takovou
naučnou stezku, ke které se nafasuje brožurka s kecy, tak se člověk dozví
víc o tom, jak tam žili, co dělali a tak.
Sunset Crater je pozůstatek sopky,
která vybuchla někdy v 11. stol. rozprášila černý popel tak do okruhu 30
km (ještě doteď je pěkně viditelný) a udělala několik lávových polí. Na
jednom z nich je malé visitors center a naučná stezka.
Lávové pole mě nadchlo, bylo první
svého druhu, které jsem viděl. Skály jsou tam dosti bizarních tvarů, podle
toho, jak láva utuhla, sem tam je tam malá jeskyňka. Sama láva je černá
a pórovitá jako struska. Po obědě na parkovišti (mají tam ve stínu stromků
několik stolků s lavičkami) jsme vyrazili přes severní Arizonu do Monument
Valley. Cesta vedla přes indiánskou rezervaci, kde jsem neuspěl s pokusem
doplnit zásoby piva, prodej alkoholu je v rezervaci zakázán. Cesta byla
místy zajímavá, pokud jsme projížděli nějakým údolím nebo kolem nějakých
skal, většina z nich byla různě zabarvená (od toho taky název Painted Desert).
Jinak to ale byla klasická rovná poušť s křovím, a sem tam nějakým barákem.
Monument Valley se nachází na této rovině, a jeho dominantou jsou ony
špičaté skály známé z reklamy
na cigarety Marlboro. Kromě těchto skal jsou tam i další, a v pozadí ještě
nezvětralé celé pohoří, ale celkově to zase tak monumentálně nevypadá.
Na rovině kolem skal jsou totiž normální farmy, a na odbočce k místu, kde
je největší koncentrace skal, jsou boudy, kde Indiáni prodávaji turistům
suvenýry. Silnice pak dál vede asi další 2-3 míle a tam je brána, skály
se totiž nachází v parku, který je obhospodařován tou indiánskou rezervací.
Berou nekřesťanských $5 za osobu, což jsme zaplatit odmítli, tak jsme jeli
dál. Za chvíli jsme v obci Mexican Hat přejeli řeku San Juan, která teče
v úzkém údolí. Hned za Mexican Hat je
hřibovitá skála připomínajíci sombrero,
od toho má obec název. Chtěli jsme ještě za světla uvidět Natural
Bridges Natl. Monument, tak jsme to střihli zkratkou po místní silnici.
K mému překvapení jsme přijeli ke skalní stěně asi 300 m. vysoké, kde se
asfaltka změnila v silnici štěrkovou. Naštěstí tam hrbů moc nebylo a štěrk
byl jen asi 3 míle na vrchol. Odtud se rozprostíral nádherný pohled na
údolí pod námi. Zastavili jsme se, podívali, vyfotili a jeli dál. Natural
Bridges jsou vlastně 3 skalní mosty, nacházející se v údolích vyschlých
říček. Jsou od sebe vzdáleny několik km, a vede kolem nich silnice, která
tvoří okruh od visitors centra. Ze silnice se na ně dá dohlédnout, ale
k nim se musí pěšky. Nejvzdálenější je tak 2km, nejbližší tak 500 m. My
jsme sem dorazili krátce před západem slunce, tak jsme se jen rychle podívali
na první dva ze silnice a k nejbližšímu jsme rychle seběhli. Akorát jsme
to stihli. Mosty jsou vytvořené vodou, která ve skále vyryla koryta. V
těch se dá v parku taky chodit, vedou jimi stezky, a stálo by za to je
někdy celé projít. Bohužel, nám se ale už začalo stmívat, tak jsme sedli
do auta a jeli a jeli, do SLC jsme dorazili asi za 6 hodin. Já jsem celou
dobu řídil, tak jsem byl groggy.
U of U / Chemistry / HEC / Voth Group / Cuma / Travel / Czech / Ne.,
Ca. a Az.
URL: http://voth.chem.utah.edu/~mcuma/ca_az98.html
Last updated: 03-Nov-98 / mc