Na kole po Cape Hatteras Natl. Seashore a Shenandoah Natl. Parku

Úvod

Můj pobyt v Carbondale se neočekávaně prodloužil na celé léto 1998, tak jsem v druhé polovině června spolu se třemi dalšími kolegy podnikl týdenní cestu na jihovýchod US. Sestava byla následující: já, spolubydlící Libor, jeho kamarádka Anu z Estonska a kamarád našeho kolegy Falka z Německa Ralph, který tady byl na návštěvě a který se výletu účastnil jako náhradník. Konkrétně jsme měli na mysli projet na kolech pobřeží Atlantiku na Cape Hatteras National Seashore v Severní Karolíně a Shenandoah National Park ve Virginii, jehož kopce tvoří východní část Apalačských hor. Z časových důvodů jsme nakonec strávili na cestě šest dní a sedm nocí, s nočními přesuny tam i zpět. Trasa vypadala takto (celková mapa):
Pátek 19.6. Noční přesun z Carbondale přes Nashville, Tn., Knoxville, Tn, Winston-Salem, NC, Raleigh, NC do Morehead City, NC
Sobota 20.6. Pláž v Atlantic Beach, NC
Neděle a Pondělí 21. a 22. 6. Na kolech po Cape Hatteras National Seashore
Úterý 23.6. Přesun do Shenandoah Natl. Parku přes Norfolk, Va., Williamsburg, Va. a Richmond, Va.
Středa a Čtvrtek 24. a 25. 6. Na kolech přes Shenandoah NP
Noc ze Čtvrtka 25.6. na Pátek 26.6. Přesun přes Charleston, WV, Lexington, Ky. a Louisville, Ky. zpátky do Carbondale.

Noční přesun

Z cesty přes noc jsem měl trochu obavy. Takovou akci jsem totiž podnikl jen jednou před dvěma roky přesunem do Denveru, a v časných ranních hodinách neměl nikdo sílu řídit, tak jsme v autě podřimovali na odpočívadle. V tomto případě jsme byli naštěstí čtyři celkem zkušení řidiči, tak jsme se po cca. 3 hodinách střídali a bylo to v pohodě. Krátce před soumrakem jsme projeli přes Nashville, kde byl pěkně vidět západ slunce nad městem. V řízení na mě připadla řada cca. od půlnoci do 3h. ráno. Byl to zrovna průjezd Apalačskými horami na východ od Knoxville, tak mě to celkem drželo vzhůru. Byl jsem celkem překvapený výškou těch kopců, interstate se klikatila udolím a na cestě byly dokonce dva tunely. Jakmile se cesta zase uklidnila, tak jsem začal usínat, tak jsem radši volat předal kolegovi Ralphovi. Kolem deváté ráno jsme se zastavili kousek od New Bernu, NC. na odpočívadle na snídani a při té příležitosti zavolali domů zjistit předběžné výsledky voleb. Pak jsme pokračovali do Morehead City a před most přes zátoku do Beaufortu, odkud jsme od benzinky zavolali objednat si místo na trajektu, který funguje z nedalekého Cedar Islandu do Ocrakoke na jižním začátku Cape Hatteras Natl. Seashore. Bohužel byl víkend a všechna místa na sobotu už byla zadaná. Byl jsem rád, že jsem sehnal místo na neděli v 7h. ráno. To znamenalo změnu plánu, což mě mírně rozladilo. Naštěstí jsme v Morehead City našli dobře vybavené turistické informační centrum, kde jsme zjistili, že přímo u přístaviště trajektu je kemp, takže jsme si tam na večer objednali místo. Taky nám řekli, kde je nejlepší pláž na koupání a vyfasovali jsme celkem kvalitní mapy.

První den na pobřeží

Dopoledne jsme teda strávili zařizováním a konečně kolem druhé odpoledne jsme přejeli most z Morehead City do Atlantic Beach na Emerald Islandu. Na jeho východní straně se nachází Fort Macon State Park. Ft. Macon byla bývalá pevnost, chránící vjezd do zátoky u Morehead City, údajně jediného slušného přístavu na pobřeží NC. State Park zahrnuje nejen území té pevnosti, ale i okolní pobřeží s pláží, která je méně okupovaná, než pláže u hotelů v Atlantic Beach a hlavně je státní, tj. přístupná všem. Problém byl s nalezením místa na parkování, parkoviště ve State Parku bylo totiž plné, ale nakonec jsme měli štěstí a místo našli. Pláž je na pobřeží Atlantiku, tj. na jihovýchodě. Podle toho vypadaly i vlny, které sice nebyly nijak obrovské, ale plavat se v nich dalo jen s obtížemi. Tak jsme se věnovali poskakování ve vlnách a blbnutí na pláži typu kdo udělá větší žabku nebo kdo dohodí dál kamen nohou. Při všeobecném veselení jsme nepostřehli, že slunce připaluje (bylo jasno a lehce přes 30°C), tak jsme se hned při prvním pobytu na pláži kvalitně připálili, což se pak s námi táhlo po celý zbytek cesty. Tak po čtvrté jsme teda pláž opustili a šli se podívat na tu pevnost. Pevnost byla nevelká ale pěkně obnovená (asi se nestačila ani rozpadnout, protože ji US Army ve 20. letech přímo předala státu NC a ten z něj udělal park). Zde je několik obrázků: vstup, pohled k moři a pohled na nádvoří. Jak je vidět na posledním obrázku, právě tam jeden z park rangerů vykládal o způsobu střelby mušketou v období US občanské války. Fort Macon patřil totiž od začátku Konfederaci, ale Unie ho už někdy v r. 1862 dobyla a od té doby vlastně ovládala pobřeží NC. Nakonec z muškety vystřelil a bylo po srandě. Po prohlídce pevnosti jsme nasedli do rozpáleného auta a jeli na Cedar Island, kde jsme za $17 bez problémů dostali místo v poloprázdném kempu. Se západem slunce jsme pochopili, proč byl kemp tak prázdný. Protože Cedar Island je více méně bažina, bylo zde hodně hmyzu. Komáři ani tak nevadili, měli jsme repelent a večer si vzali tepláky a bundy. Problém byly hovada, sice menší, než ty u nás, ale dotěrnější a hlavně jich bylo hodně. A to jsme ještě nebyli v nedalekém lesíku, kde se vůbec nedalo pobývat. Liborovi se podařilo přes něj nakonec proniknout a donést něco dříví na oheň. Ten trochu pomohl hmyz odehnat, ale i tak jsme byli zralí do postele (po předchozí probdělé noci), tak jsme brzo zalehli.

Cape Hatteras

V neděli ráno jsme vstali už v 5.30, protože jsme v 6.30 měli být připraveni na trajektu. Nakonec jsme vstali i bez budíku (ten nikdo neměl) a v 7h. vyjeli trajektem (za $10) do Ocracoke. Cesta trvala 2.5. hodiny a vede přes jižní část Pamlico Sound, prý druhým největším vnitřním zálivem na východním pobřeží. Cape Hatteras NS vlastně ohraničuje tuto zátoku z východní strany. Většinu času jsme strávili v klimatizované kabině, protože naše spáleniny nedovolovaly delší pobyt na slunci. Zde jsme se dali do rozhovoru s kapitánem lodi, který nám pak umožnil prohlídku řídícího můstku. Zaujaly mě hlavně radary a pak GPS systém, který prý podle kapitána právě dostali. Počasí ale bylo dobré, takže ani jedno z těchto zařízení nebylo moc potřeba. V 9.30 jsme vyjeli z trajektu a hned zaparkovali před Visitor’s Centrem NS, kde jsme nafasovali mapy. Taky jsme pojedli a nachystali si kola. Jeli jsme ve trojici, já, Libor a Ralph, Anu jela autem. Zde je mapa trasy. Napřed jsme se zastavili podívat se na maják v Ocracoke, bohužel nebyl přístupný, protože je pořád ve funkci. Tak jsme se vydali, řádně namazaní opalovacím krémem, napříč ostrovem Ocracoke. Ten je jen asi 15 mil dlouhý, tak jsme byli za hodinku na druhé straně a akorát stihli trajekt na Hatteras Island (zadarmo, 40 min.). Ve vesnici Hatteras jsme se stavili na zmrzlině a za další půlhodinku jsme ve žhavém odpoledním slunci dorazili do kempu u obce Frisco, kde jsme to na den zabalili. Našli jsme místo v dolince, kde bylo několik stromů a tudíž stín, odpočívali a ošetřovali si spáleniny. Kolem páté jsme už autem zajeli do obce Buxton na nákupy a podívat se na Mys Hatteras, na němž je slavný maják. Ten byl bohužel zavřený (návštěvní hodiny jsou dost limitované), tak jsme si aspoň prohlédli nedaleké muzeum. Před ním jsem se taky už ten den poněkolikáté namazal opalovacím krémem. Na cestě zpátky si Libor půjčil surfovací prkno ($10 na den), tak jsme je šli večer vyzkoušet. Bohužel, nikdo z nás nebyl úspěšný, zvládli jsme tak se po něm na břiše plavit. Za tmy jsme se vrátili z pláže, umyli se a šli spát (komáři zase začali otravovat, i když to bylo mnohokrát lepší než noc minulou). Ještě před zalehnutím jsme pozorovali mývala, který šmejdil kolem našeho místa a hledal něco k snědku. Mývalové jsou celkově velmi vlezná zvířata, sežerou vše, co jim přijde pod čumák, což jsem už měl možnost zjistit dříve při výletu na Floridu. Tento přebýval na stromě, měl strach z naší přítomnosti. Tak jsme mu nabídli chleba (dávali jsme ho na větev pod tou, na které seděl) pozorovali jeho snahu se k němu dostat. Asi se dost nažral, protože přes noc dal pokoj. V noci jsme ale zjistili nevýhodu postavení našeho místa. Protože v dolince nefoukal vítr, tak bylo ve stanu celkem vedro. Naštěstí mám Gemmu, která se dá snadno přenášet, tak jsme ji přenesli na kopec, kde už vítr od moře trochu foukal, a konečně mohli trochu pospat.

Po pobřeží na sever

V ponděli ráno jsme si trochu pospali, posnídali v kempu a vyrazili až něco po desáté. Mapa je zde. Hned asi po 15 mílích, v městečku Avon, jsme zjistili, že Ralphovi uniká přední kolo, tak jsme je museli tak po každých dvou mílích dopumpovávat. Naštěstí jsme jeli po rovince po silnici mezi písečnými dunami, s větrem v zádech, tak míle dobře ubíhaly. I provoz na silnici nebyl tak hustý, jak jsem se obával, a až na výjimky byl na stranách cyklistický pruh. V městečku Salvo jsme měli přestávku, zastavili jsme se tady na oběd a počkali na Anu s autem. Ralph se nalodil do auta i s kolem a po zbytek výletu jezdil s Anu. Já s Liborem jsme ještě asi hodinku (tak do 3h.) počkali ve stínu největší horko, pozorujíce okolí jako např. typické domy a pak pokračovali rychle na sever. Za necelou hodinku jsme dojeli k Visitor’s Centru Pea Island National Wildlife Refuge, což je rezervace pro vodní ptáky v rámci Cape Hatteras NS. Zde se nachází stezka okolo nedalekého jezera, odkud lze pozorovat ptáky. My jsme jí prošli jen kousek, v jezírku bylo vidět dost želv, a nedaleko jeden pták. Pak jsme pokračovali přes nejdelší most na trase před Oregon Inlet na Bodie Island ( nahoře jsme se na chvilku zastavili a asi po 10 mílích přes další, kratší most na Roanoke Island. Zde v městě Manteo začínala cyklistická stezka (což mě mile překvapilo) až k našemu cíli, Ft. Raleigh National Historic Site. Tohle je místo, kde v 80. letech 16. století Angličané poprvé vysadili osadníky (kolem stovky) na Novém Světě. Bohužel, ti si znepřátelili Indiány a ti je za neznámých okolností vybili. Dorazili jsme sem kolem půl sedmé, a akorát si stihli prohlédnout celkem slušné expozice v místním visitor’s centru včetně filmu o historii osady (vše zadarmo). Nakonec jsme se šli podívat na vlastní pevnost, která zklamala, neboť byla jen asi 15x15 m veliká. Přesné umístění vlastní osady není doposud známo. Ve Ft. Raleigh nás vyzvedli Anu a Ralph a jeli jsme zpátky do kempu v Oregon Inletu, kde jsme přenocovali. To byl asi nejlepší kemp na pobřeží, skoro žádní komáři a čerstvý chladivý vítr od moře.

Cesta do Shenandoah

Úterý bylo ve znamení přesunu do hor. Nejprve jsme se ale ráno naposledy vykoupali v Atlantiku. Voda byla o poznání studenější, než na Cape Hatteras, vysvětluji si to tím, že už sem tak moc nezasahoval teplý Golfský proud (ten se odtud stáčí k Evropě). Než jsme se pak umyli a vypravili, tak bylo 11h. Jeli jsme pak do Norfolku, Va. (kde jsme se naobědvali) a přes most-tunel do Williamsburgu, Va. Zde jsme se zastavili, protože W. je celkem historické město. Byl hlavním městem koloniální Virginie do r. 1780. Pak se pomalu rozpadal, až ho koupil ve dvacátých letech Rockefeller a obnovil centrum jako turistickou atrakci. Tak je tomu podnes, v centru na ploše asi 1 km² jsou staré dřevěné baráky (plus několik zděných - to je sídlo guvernéra, parlamentu, kostel,..). Kousek opodál je moderní visitor’s center, kde se dají nafasovat letáky s informacemi a průvodci v jiných jazycích (mj. němčina, ruština). V angličtině tuto informaci nemají, je nutno si koupit za $25 lístek se vstupem do všech budov a k tomu se vyfasuje ten průvodce. My jsme to samozřejmě neudělali, tak jsme se spokojili s tou německou a ruskou verzí, a Ralph nám říkal, kde co je. Několik domů je přístupných i zadarmo - to jsou obchody, kde se prodávají “dobové” předměty. Sranda je, že jsou všechny klimatizované, což byla ale výhoda, protože jsme se aspoň měli v tom vedru na chvíli kde zchladit. Prošli jsme si celé centrum, kde je např. budova soudu a opodál menší průmyslové centrum a pokračovali v cestě na východ. Kolem sedmé jsme dorazili do Richmondu, který mě nemile překvapil. Je to totiž více-méně průmyslové centrum, takže tam moc k vidění není (aspoň se nezdálo, neměli jsme moc času na podrobnější průzkum). Vyjeli jsme na kopec nad městem a odtud se podívali na město (to byl celkem pěkný pohled), a pokračovali jsme do Shenandoah. Tam jsme dojeli hladoví až za tmy kolem 10h. večerní. Rychle jsme postavili stany, uvařili a zalehli.

Na kolech přes Shenandoah a cesta domů

Zde je nejprve nutno se zmínit, proč jsme si vůbec zvolili Shenandoah. Důvodem je to, že po celé délce parku (100 mil) od severu na jih se vine po hřebeni hor silnice nazvaná “Skyline Drive”. Byla postavená ve 30. letech v rámci Rooseveltových veřejných projektů a od začátku byla určená k rekreaci, takže je na ní rychlostní limit 35 mil/hodinu. Silnice je značená po mílích od severu k jihu, a protože jsme přijeli z jihu, tak jsme taky od jihu začali na kole. Spali jsme ale v nejbližším kempu na 80. míli (tj. 25 mil severně od jižního vstupu), tak jsme museli jet autem zpátky k začátku. Ve středu jsme se tedy s Liborem jen nasnídali (kolegové za nás složili stany) a nechali se autem odvézt na 95. míli (10 mil od jižního okraje - začali jsme odtud, protože prvních 10 mil nevypadalo tak atraktivně). Odtud jsme začali ve výšce cca. 720 m.n.m. Mapa trasy prvního dne je zde. Krajina byla značně kopcovitá a s ní i silnice. Hned po začátku jsme vystoupali o asi 200m, a pak to bylo pořád nahoru a dolů. Kolem poledne jsme dojeli na první občerstvovací stanici v parku (ty se tam nachází tak co 25 mil). Je zde benzinka, restaurace, obchod se suvenýry a informace. My se naobědvali z vlastních zásob a při tom ještě pozorovali laň, jak si to prochází přes parkoviště. Zvěř byla v parku neobyčejně krotká. Po asi hodinové přestávce jsme pokračovali zase vzhůru a dolů, až jsme před pátou dojeli do cíle, kterým byl kemp Big Meadows na 52 míli a ve výšce cca. 1020 m. Byl jsem překvapen, že jsem nebyl ani tak unavený. I když přes den bylo celkem teplo, tak fučel chladivý vítr, tak jsme se ani tak nezapotili. Počkali jsme na doprovod v autě, postavili stany, uvařili večeři, osvěžili se studeným pivem, poseděli u ohně a pak šli spát.
Ve čtvrtek jsme s Liborem po snídani zase vyrazili dřív, něco po desáté. Zde je mapa. Cesta probíhala celkem bez problémů, počasí bylo podobné, jako předchozí den a stejně tak i profil trasy. Po asi 10 mílích jsme u cesty uviděli laň, se kterou jsme se zblízka vyfotili. Zajímavým zpestřením byl jediný tunel na trase. Po nejhorším kopci na denní trase jsme se naobědvali a pak už jsme více-méně klesali až k severnímu konci parku v městě Front Royal, cca. 230 m.n.m. Sem jsme dorazili neco po třetí hodině, a už na nás na nejbližší benzince čekali kolegové se zprávou, že auto nějak špatně jede. Tak jsme projeli město a v místním filiálce AutoZone (síť prodejen s autopotřebami, asi nejvybavenější a nejlevnější v US) koupili před obchodem vyměnili vzduchový filtr a svíčky. Pak jsme se ještě otočili znovu na benzince, umyli se, převlékli, nabalili vše včetně kol do auta (kola jsme měli na nosiči, který jsem nedávno zakoupil - ten se osvědčil i v jízdě kolem 130 km/h) a po šesté vyjeli. Kolem osmé jsme se ještě stavili na večeři na odpočívadle u dálnice (předtím jsme narazili na WalMart Supercenter, tak jsme levně koupili smažené kuře a veku) a pak jsme už jeli celou noc abychom dojeli do Carbondale v 7.30 v pátek ráno.

Na závěr

Jako obvykle, levný výlet, se vším všudy mě to přišlo na $100, tj. pro 4 lidi $400. Na 6 dní a takovou vzdálenost se to dá. Cestování v Americe je levné a relativně bezproblémové (viz. celkem pohodově opravená menší závada na autě). Oba cíle cesty nezklamaly, a řekl bych, že pokud má člověk chvíli času, tak stojí za zastavení. Pro mě to byl asi na delší dobu poslední výlet na východ, západ mě láká podstatně víc, ale aspoň jsem vyplnil další bílé místo na mapě US.

Zpět Připomínky a dotazy

U of U / Chemistry / HEC / Voth Group / Cuma / Travel / Carolina
http://voth.chem.utah.edu/~mcuma/carolina.html
Last updated: 7-Jul-98 / mc