připraveni. Jediným problémem se ukázalo být bláto, kterého bylo na břehu tak 5 cm, což bylo způsobeno klesající hladinou řeky, která tekla na zhruba 8000 cfs (cubic feet per second, 1m3 = cca. 27 cfs). Bylo dost tekuté a mazlavé, chvíli trvalo, než je člověk umyl z nohy. Slunce už pěkně pražilo, tak jsme se řádně namazali a vyrazili. Řeka tekla pomalu a my nijak nespěchali, podjeli jsme pod železničním a dálničním mostem který zhruba znamenal konec civilizace. Na míli 115.5 jsme se zastavili u místní rarity, gejzíru Crystal Geyser. Tento vzniknul ve 40. letech po nějakém pokusném vrtu, tryská z asi 30 cm trubky a obsahuje vodu nasycenou CO2. Dříve prý tryskal celkem pravidelně, teď skoro vůbec. My jsme viděli jen bublání z trubky. Okolí ale vypadalo efektně, jak se minerály z vytékající vody usazují v okolí. Ujeli jsme dalších pár mil a utábořili se na pravém břehu poblíž kempoviště, přístupného po prašné silnici. Řeka pořád tekla v relativně rovinaté oblasti, se sporadickými kopci v okolí. Hned po přistání se na nás z blízkého křoví vyrojili komáři, kterých naštěstí nebylo tak moc, a byli jen ve stínu. Keřů v okolí bylo málo, a většinou to nebyly tamaryšky, kterých je jinak všude kolem hodně a které jsou líhní pro komáry. Tak jsme celkem v klidu uvařili večeři, stany jsme si postavili na holé vyvýšenině nad řekou.
dopravní značka, ale jinak jsme si čas krátili lenošením a pozorováním okolí (zde je volavka při vzletu). Jedinou vyjímkou byl na míli 97 Ruby Ranch, jediný ještě fungující ranch na břehu řeky. Hned naproti němu, na pravém břehu, přitéká San Rafael River, která byla jen tam 5 m široká. Zajel jsem tam s kolegou na kánoi na průzkum, ale rychle jsme to otočili, protože se na nás z křoví vrhli komáři. To ale byla pouze předehra k tomu, co nás čekalo. Pár mil odsud začal skutečný Labyrinth Canyon se stěnami z červeného Navajo pískovce s hranami zaoblenými větrem podobně jako v Arches či Canyonlands. Stěny byly tak 500 m vysoké a střídavě padaly přímo do řeky na jedné či druhé straně. Opačná strana byla vždy plošší a zarostlá keři. Nocleh jsme měli naplánovaný na míli 90 v ústí Three Canyonu, trojitého bočního kaňonu na pravém břehu. Jeden z naších vůdců zde před lety tábořil, byla prý tam menší zátoka v ústí potoka. To ale bylo bohužel nyní zaplavené bahnem a kolem bylo husté tamaryškové křoví. S kolegou jsme přistáli na průzkum, vylezli na malou písečnou vyvýšeninku. Netrvalo dlouho a objevili nás komáři, kteří se na nás vrhli ve značném množství. Sedli jsme na lodě a pádlovali pryč, mrak komárů za námi. Trvalo nám tak 500 m, než jsme je jakž takž setřásli. Pak jsme hledali místo na břehu, kde je méně keřů. Několik míst vypadalo slibně, ale při přibližovacím manévru jsme vždy byli znovu napadeni, tak jsme se stáhli. Nakonec jsme to zapíchli na míli 87.5 na levém břehu v ústí menšího kaňonu. Na břehu byla na vyvýšenině menší plážička, pak křoví a za ním už jen občasný keř šalvěje nebo jiné pouštní křoviny. Komáři sice poletovali, ale bylo to lepší, než v předchozích místech. Později jsme zjistili, že nedaleko táboří další výprava. Jejich vedoucí nám řekl, že zde už byli jeden den a chystají se zůstat další dva, neboť je to nejméně zakomářené místo v celém kaňonu. My jsme na plážičce ještě za svitu slunce uvařili večeři, na slunci se komáři moc nechytali (nebo je odrazovala kombinovaná síla našich repelentů). Já se po večeři rozhodl vyjít si kousek kaňonem nahoru, připojil se ke mně jeden kolega. Ústí kaňonu bylo suché a relativně bez komárů, ale ve vyšší a užší části bylo na dně několik tůněk, a tudíž i komáři. Nakonec se nám podařilo vylézt nahoru nad kaňon na plošinu, typickou v Canyonlands. Odtud to ani nevypadalo, že kilometr od nás tekla řeka v několik set metrů hlubokém kaňonu. Po západu slunce nastalo úplné komáří rodeo, zalezl jsem do stanu a sledoval hejna komárů rojících se před vchodem stanu.
snídani jsme udělali na lodi. Já byl v kajaku, takže jsem si to pak rejdil sem a tam. Ještě před snídaní se objevil zajímavý boční kaňon. Řeka se vlnila kaňonem, jako např. zde a zde a slunce pražilo, protože bylo jasno. I proto jsme ráno ještě vychutnávali stín který poskýtovaly stěny kaňonu. Snažili jsme se pádlovat, protože jsme měli v plánu dlouhý den. Na stěnách kaňonu byly na dvou místech nápisy cestovatelů, kteří se zde podepsali za starých časů. Asi na míli 70 začíná nejznámější část Labyrinth Canyonu, Bowknot Bend, ohyb řeky 7 mil dlouhý, který se na míli 63 vrací na vzdálenost jen asi 500 m od míle 70, řeku zde odděluje tak 120 m vysoká stěna. Plošina před tou zúženinou na míli 70 je tady a ta vlastní snížená stěna zde. Plánovali jsme prozkoumat zde možnosti přenocování, prý někde v okolí je skalní vyvýšenina nad řekou. Tu jsme ale nenašli, tak jsme pokračovali nad řekou rozhodnuti se doplavit v sobotu až na konec. Já jsem s tím celkem souhlasil, akorát mě mrzelo, že jsme se na míli 63 na konci Bowknot Bendu nezastavili a nevylezli nahoru. Na druhé straně, ta rozdělující stěna byla jen tak z poloviny vysoká, jako okolní skály, takže by z ní asi nebylo zase tak moc vidět. Zbývalo nám dalších 11 mil na konec Labyrinth Canyonu. Rozhodli jsme se střídat u vesla raftu, kde před tím seděli jen instruktoři. Já vesloval asi 4 míle. Z počátku jsem jel dost klikatě, ale pak jsem si zvyknul a při vystřídání kolegou jsem tomu začínal přicházet na chuť. Dalo by se to dělat celý den. Přístaviště v Mineral Bottom na míli 51 tvoří vlastně jen bahnitá pláž asi 10 m dlouhá. Komárů tam bylo taky požehnaně. Auta na nás tam naštěstí už čekala (měli jsme přesun aut z Green River do Mineral Bottom zajištěný nějakou soukromou firmou). Rychle jsme vše sbalili a ještě se stačili pobavit s místním dobrovolným dohlížitelem, ex-hippie značně zfetovaným (před námi kouřil trávu), který tvrdil, že po týdnu si na komáry člověk zvykne, že štípance jsou zdravé a tak. Pak nám taky plácal nesmysly o vlivu zemského magnetického pole na zdraví. Kupodivu se mu komáři vyhýbali, asi kvůli tomu kouři. Na druhé straně, jeho ubohý pes, příznačně pojmenovaný Direct Current (Stejnosměrný proud) byl komáry obalen. Pak jsme vyjeli po klikaté prašné silnici z kaňonu nahoru na rovinu a konečně se mohli v klidu projít. Silnice je prašná po celých 27 mil po silnici spojující Moab a Canyonlands, pro osobní auto sjízdná jen s maximálními obtížemi. Hlavním problémem byly občasné přejezdy suchých koryt. Já bych tam své auto nevzal (auto z půjčovny asi ano ;-) ). My jsme po pár kilometrech našli boční cestu a slušné kempoviště, odkud byl vidět pěkný západ slunce. Komáři byli otravní jen při soumraku.
posnídali a vyrazili do Dead Horse State Parku, kde jsme se opět setkali s civilizací. Hodně lidí ve skupině tam ještě nebyla. Já byl překvapen, že kousek od Visitors Centra je taky pěkný pohled na kaňon Colorada směrem k Moabu. Pak jsme jeli na Dead Horse Point, onen zúžený výběžek skalní stěny. Tady je pohled z toho výběžku na záhyb Colorada nazývaný Goose Neck (husí krk). Já jsem si pak prošel asi 2.5 mílovou stezku zpátky k visitors centru, kde na mě kolegové počkali. Túra stála za to, zřejmě tu nechodí hodně lidí, a kromě efektních pohledů na kaňon (1, 2)jsem viděl i dost zvířat, ještěrky, zajíce a jednoho mule deer, pouštního srnce s velkýma ušima. Po poledni jsme se sbalili a jeli do Green River. Chtěli jsme se stavit v místním muzeu, které je věnováno expedici plukovníka Powella. Bohužel, vstupné $2 většinu odradila, tak jsme radši odjeli do slavné hospody Ray's a utratili $5 za burger. Pak jsme už jeli zpátky do SLC, přijeli jsme ještě před soumrakem a tak stihli vyčistit všechno zařízení, co jsme s sebou měli.
U of U / Chemistry / HEC / Voth Group / Cuma / Travel / Czech / Plavba po Labyrinth Canyonu
URL: http://voth.chem.utah.edu/~mcuma/laby99.html
Last updated: 25-Aug-99 / mc