Výlet do Mexika

Tyto cestu jsem podnikl společně se třemi dalšími kamarády v průběhu vánoc 1997. Trvala přes tři týdny. Letěli jsme do Cancúnu a tam si půjčili auto a celou dobu jezdili. Používali jsme kvalitní knižní průvodce Lonely Planet (mimochodem asi nejlepší řada průvodců, co znám).

Plán cesty (mapa)

Cancún - Tulúm (mayské Ruiny) - Cobá (mayské ruiny) - Chetumal - Palenque (mayské ruiny) - vodopády Misol-Ha a Aqua Azul - San Cristóbal - kaňon Sumidero - Tuxtla Gutiérrez - Salina Cruz - Mitla (zapotécké ruiny) - Oaxaca - Monte Albán (zapotécké Ruiny) - Cuautla - Teotihuacán (ruiny) - Pachuca - Tula (toltécké ruiny) - Mexico City - Amecameca - Popocatépetl - Puebla - Villahermosa - Campéche - Uxmal (mayské ruiny) - Mérida - Progresso - Izamal - Chichén Itzá (mayské ruiny) - Cancún (Puerto Morelos)

Sem přijde historický úvod.

První dojmy

Cestu jsme zahájili letem ze St. Louis do Cancúnu s mezipřistáním v Houstonu. Byl celkem v pohodě. Hned po odletu z Houstonu jsme nad Mexickým zálivem vletěli do mraků, takže nebylo nic vidět až do příletu do Cancúnu. Cancún je letovisko na severovýchodě poloostrova Yucatán na pobřeží Karibského moře, který je stavěn za mohutných subvencí mexické vlády od 70. let. Protože je cílem většinou zahraničních turistů, tak je vzhled města, úroveň služeb i ceny srovnatelné s Amerikou. Poněvadž jsme tohle předpokládali, tak jsme naplánovali si hned na letišti půjčit auto a z Cancúnu se vzdálit.
Přiletěli jsme asi v 3.30 odpoledne místního času, který je stejný jako čas východní, tj. o hodinu posunutý dopředu ve srovnání s naším, centrálním. Jediný stát Quintana Roo, na východě Yucatánu je na východním čase, ostatní státy Mexika které jsme navštívili jsou na centrálním. Letiště celkem překvapilo moderním vzhledem, hala vypadá celkem zachovale a jsou tam všude ty nástupní "prsty". Hned při výstupu z letadla se na nás vyvalilo horko, bylo asi 25C (Mexiko jako každá rozumná země používá metrický systém, takže díky tomu nemusím uvádět údaje v mílích, Fahrenheitech,…). Neomylným znakem příletu do Mexika byly nápisy ve španělštině a ucpaný záchod. Hned na letišti jsme našli budku se zástupcem Avisu, půjčovny, kde jsme si zamluvili auto. Ještě jsem stačil vyměnit první peníze za celkem vydřidušský kurz 7.6 pesa za jeden US dolar (pozn. při označování cen v Mexiku používají znak $ jako Američané u dolaru a odtud budu znak $ používat při označení ceny v pesos). Samozřejmě jsme byli po příletu zmatení, tak nás borec z Avisu usadil do minivanu a odvezl nás do asi 200m půjčovny. Zde jsme bez žádných průtahů vyfasovali auto, Chevrolet Monza, vyráběný v Mexiku, podobný na Geo Metro prodávané v US. Na své malé rozměry byl celkem prostorný, čtyři lidi se v něm slušně pomístili a prostorný kufr pojal v pohodě dva kufry a dva batohy, co jsme měli. Motor měl obsah 1.6 l a převodovka byla pětistupňová, takže se s ním dalo i celkem rychle jezdit. Samozřejmě, protože bylo auto malé, tak mělo i malou spotřebu, což jsme ocenili, i když ceny benzínu jsou v Mexiku zhruba srovnatelné s US ($3.40 za litr). Jako standardní výbava byla i klimatizace, což jsem zpočátku považoval za zbytečný luxus, ale s postupem času a přesunem dále k jihu jsem ocenil její výhody.
Z letiště jsme vyjeli něco po čtvrté a hned jsme narazili na místní specialitu - topes, což jsou hrby na silnici na snížení rychlosti (v US nazývané speed bumps). Ty se v Mexiku nachází na každé silnici na příjezdu a výjezdu z obce a tak zhruba po 300 m po celé délce obce. Některé jsou nevinné a dá se jimi projet tak 50km/h, ale většina je dosti brutálních, takže je nutno úplně zastavit a projet je krokem. I tak se nám často stalo, že jsme o ně zavadili spodkem. Zajímalo by mě, v jakém stavu vůbec spodek auta byl. Hned za prvním tope se nacházela další mexická specialita v podobě vojenské kontroly. Ty jsme potom potkávali všude od státu Oaxaca na jih, většinou na hranicích států, někdy na příjezdech nebo výjezdech z větších měst. Kontrola spočívá v tom, že na kraji silnice je bunkřík ze šutrů nebo pytlů, kolem něho pár vojáků, z nichž několik zastavuje auta v obou směrech a vyptává se, kam jedou,… Pokud vypadá auto podezřele, tak se chtějí podívat i do kufru. Někdy se jim kontrolovat nechce, tak auto ani nezastaví a prostě jen mávnou že se může pokračovat. Tohle nám udělali několikrát pokud zahlédli velký nápis Avis, který jsme měli na předním a zadním nárazníku. První kontrola ale nebyla tak hladká, zastavili nás a zeptali se, kam jedeme. Naštěstí jsme vojáku po několikanásobném opakování otázky porozuměli (po celou dobu jsme se nepotkali s vojákem, který by uměl anglicky), tak jsme odpověděli a jeli jsme dál.
Hned několik kilometrů od letiště jsme odbočili na relativně novou čtyřproudou silnici na jih, do Tulúmu, kde jsme plánovali přenocovat. Idyla netrvala dlouho, čtyřproudá silnice se zakrátko scvrkla na dvouproudou, i když bylo vidět, že se staví další dva pruhy. Zde jsme měli možnost se poprvé seznámit se způsobem stavby v Mexiku, která je provázená všudypřítomným nepořádkem. Protože většinu povrchu Yucatánu pokrývá subtropický les a celý poloostrov leží na vápencové desce, tak se stavbaři s ničím nepárali a prostě buldozerem odhrnuli les i s povrchem půdy o několik metrů dále, takže kolem silnice byl asi dvoumetrový val bílého štěrku z něhož vyčnívaly torza stromů. Čas od času bylo vidět u silnice stojící minitruck nebo oslíka, na který přičinliví vesničané nakládali dříví. No, ale nutno podotknout, že tahle silnice byla ve výstavbě, něco tak markantního jsme v jiných místech neviděli (možná to už bylo zarostlé vegetací). Na silnici do Tulúmu jsem taky zjistil, že auto má slušně vybité tlumiče (i když mělo najeto jen 45000 km). To mě sice na začátku vyděsilo, ale protože se stav v průběhu cesty nezhoršoval, tak jsem se s tím přestal zabývat a nakonec jsme v pohodě absolvovali celou cestu.

První noc

Po asi 1.5 hodině jízdy jsme dorazili do Tulúmu, malé vesnice (několik tisíc obyv.), v jehož blízkosti se nachází na břehu moře ruiny stejnojmenného mayského města, jediného na pobřeží. Protože byl už večer, tak jsme sháněli ubytování. Průvodce jako nejlevnější formu ubytování radil cabaňas, což jsou, jak jsme zjistili, boudy na pláži, které někdy mají postele, někdy jen sítě. Podle úrovně komfortu můžou mít i vlastní koupelnu a záchod, moskytiéru,… Měli jsme bohužel smůlu, protože všechny levnější na pobřeží byly plné. Tak jsme už skoro za tmy našli fotocabaňas u restaurace kousek od ruin. Zdály se nám trochu drahé, $100 za pokoj pro dva, ale na druhé straně byly zděné, se střechou z palmového listí a měly příslušenství. Místo bylo sice ještě ve výstavbě, ale to se dalo přežít (nepořádek a tak). Druhý den jsme s potěšením zjistili, že cabaně na pláži ve stylu boudy z klacků stály taky aspoň $100. Jediným problémem bylo početné živočišstvo, které s námi nocovalo. Gekon, který čas od času v noci skřehotal, zase tak nevadil, aspoň jsme se utěšovali pocitem, že chytá přítomné komáry (bylo jich tam přesto, že okolo střechy a na oknech byly sítě, několik,a ani nebylo divu, protože okolo dveří byly aspoň 5cm díry). Trochu nás ale druhou noc vyděsil štír, asi 5cm dlouhý, kterého jsme zahlédli na podlaze. Po obrazové dokumentaci jsem z hromady harampádí na dvoře vybral vhodný klacek a štíra ubil, udělal chybu, že se rozhodl ubytovat se s námi. Protože jsme celý první den nic pořádně nejedli (strava v letadlech nestála za nic, vůbec vnitrostátní linky v US šetří, jak se dá, člověk je rád, jestli dostane buráky), tak jsme se vypravili na večeři do restaurace, která byla hned vedle. Byli jsme nemile překvapeni cenami, jedno jídlo bylo tak $45 a pivo (třetinka) za $15. K tomu ještě neochotná obsluha (plus akorát jeden borec uměl anglicky), takže jsme se moc nepomněli.

Tulúm a Cobá - první mayské ruiny

V neděli ráno jsme se hned po osmé vypravili na ruiny. V celém Mexiku je v neděli na archeologické památky vstup zdarma, což jsme hojně využívali. Bohužel, musel jsem platit za videokameru, $30 za každé místo. Protože jsme se na ruiny vypravili brzo, tak jsme unikli hordám turistů, kteří se začali sjíždět z Cancúnu když jsme byli už skoro u konce prohlídky. Tulúm byl vystavěn Mayi a má čtvercový tvar, s jednou stranou k moři. Ostatní strany byly chráněny několik metrů silným hradbami z kamení se strážními věžemi v rozích. Toto opevnění hrálo významnou roli v obdobích boje o moc mezi mayskými městskými státy. Město bylo založeno kolem r. 900 a opuštěno asi 3/4 století po dobytí Španěly. Rozměry města nejsou nijak impozantní, tak 200x500 m, takže prohlídka nezabrala víc, než dvě hodiny. Nejlepší byly dvě fotostavby na skálách na břehu moře, oddělených od sebe malou pláží, ta hlavní představující největší chrám.
Kolem jedenácté jsme nasedli do auta a vyjeli po místní komunikaci do asi 50 km ve vnitrozemí vzdáleného místa Cobá, kde se nachází další významné ruiny. Cesta do Cobá byla asi jedna z nejvzrušujících, poněvadž místy byla plná děr, a to ne děr ledajakých. Zdá se mě, že si při stavbě silnice nedali moc práce s podložím, tak každá porucha v asfaltu znamenala po několika deštích díru asi 50 cm v průměru a 20 cm hlubokou. Většinou se nám podařilo díře se vyhnout, občas bylo nutno pokračovat chvíli v protisměru, bohužel, někdy byla koncentrace děr tak velká, že se jim vyhnout nedalo, takže jsem pochopil, z čeho byly tak vybité ty tlumiče. Do Cobá jsme dojeli kolem oběda, takže jsme pojedli sardinky a tortille (kukuřičné placky), jediné levné potraviny, které jsme v Tulúmu našli (plus mandarinky, které jsme jedli po kilech, protože cena za kilo byla $2-3). Cobá je malá vesnička na břehu jezera, na jehož druhé straně jsou ruiny. Jezero byl zřejmě i důvod, proč se zde Mayové usídlili, protože Yucatán má půlroku období dešťů a půlroku období sucha, takže to pro ně byl důležitý zdroj vody. Řeky totiž na Yucatánu nejsou. I v jiných místech které jsme později navštívili bylo vidno, že jsou situovány u vodního zdroje. Cobá má být jedno z nejrozsáhlejších Mayských měst. Všechny stavby se nachází v lese, asi 10 z nich je očištěných a zrestaurovaných, zbytek jsou jen hromady kamení zarostlých lesem. Město se rozprostírá v okruhu asi 4 km, a hlavní dva komplexy jsou od sebe vzdáleny asi 2 km. První, hned u vstupu se skládá z menší (20m) pyramidy a několika budov, včetně hřiště na pelotu (míčová hra, nezbytný doplněk každého starého města v Mexiku, nehledě na jeho stavitele). V druhé části je zrestaurovaná pouze velká pyramida, asi 50m vysoká, prý nejvyšší na Yucatánu. Dá se na ni vylézt (jako ostatně na značnou část ruin) a je odtud slušný rozhled, protože je hodně nad okolními stromy. V Cobá jsme pobyli několik hodin, a na jedné nerestaurované budově (=hromadě kamení), na kterou jsme vylezli, mě dvakrát štípla vosa, naštěstí mě to druhý den splasklo.
Cesta zpátky byla stejně dramatická, jako cesta tam. Po příjezdu do Tulúmu jsme se rozhodli vydat se na pláž, dokud bylo ještě světlo. Stihli jsme to tak tak, projeli jsme to kousek po pobřeží a našli sjezd ze silnice, kde nikdo neparkoval. Pláž byla perfektní, jemný bílý písek, palmy a malé vlny, protože velké mořské vlny jsou utlumeny korálovým útesem asi 1km od břehu. Večer jsme si zašli na večeři do vesnice Tulúm, kde už byly více mexické ceny - zhruba $20 za jídlo plus $8 pivo. Po večeři jsme se ještě prošli po vesnici a uviděli poprvé, jak je po setmění živo. V centru vesnice se nachází parčík s fotbalovým hřištěm, kde se zrovna hrál nějaký zápas, část obyvatelstva fandila, část se prostě procházela, posedávala na lavičkách, hrála si s dětmi. Tato situace se pak opakovala i v ostatních místech, řekl bych, že v základu jsou Mexičané ještě nezkažení civilizačními vymoženostmi typu TV, a baví se společně. Možná je to do jisté míry způsobeno i tím, že venku bylo stále celkem teplo.

Přesun do Chetumalu

V pondělí ráno jsme se přesunuli o asi 200 km na jih, do hlavního města státu Quintana Roo, Chetumalu [četumalu], který leží na hranicích s Belize (bývalý Britský Honduras, teď nezávislý stát). Cesta proběhla bez vážných problémů, silnice byla sice užší, ale povrch byl slušný a doprava řídká, tak se na ní průměrně dalo dělat 120 km/h (limit je 80 km/h). Pouze ve vesnicích se muselo zpomalovat na topes, u kterých nabízeli místní zemědělci na prodej svoje produkty. Zde jsme měli možnost poprvé vidět bídu mexického venkova, bosé otrhané děti, malé zděné chaloupky (v tom lepším případě) a nebo chýše z klacků se střechou z palmového listí.
Do Chetumalu jsme dorazili něco po poledni a ubytovali jsme se v hotelu Ucum v pokoji pro čtyři za $140. Po chvíli odpočinku jsme vyrazili do města. Bohužel místní muzeum bylo zavřené, protože bylo pondělí. Prošli jsme hlavní ulici směrem k pobřeží a pak šli podél něho až k budově státního parlamentu, který byl v lobby vyzdoben freskami ve stylu socialistického realismu. Chetumal je poměrně mladé město, a má jen něco přes 100 tisíc obyvatel, takže mnoho dalšího tam k vidění nebylo. Na cestě do hotelu jsme poseděli chvíli v parku před moderním kostelem, kde jsme se dali do rozhovoru z borcem z Belize, který mluvil anglicky (to je v Belize úřední řeč). Nakonec na nás začal somrovat peníze na autobus zpátky do Belize, tak jsme mu dali $5 a rychle se vzdálili. Večer jsem ještě zašel do banky a poprvé vybral peníze z bankomatu. Bankomaty jsou v Mexiku celkem hojné a mají tu výhodu, že člověk může získat peníze bez čekání 24 hod. denně, zatímco výměna šeků v bance zabere dobrou půlhodinu. Jenom jednou se mě stalo, že by bankomat nefungoval (resp. neměl peníze). Co se týká výměnného kurzu, tak to vychází asi nastejno, bankomat sice dá lepší kurs, ale pak si obě banky (ta, které patří bankomat plus ta moje) něco přirazí, u šeků většinou nejsou žádné přirážky, ale kurs je trochu nižší.

Napříč Yucatánem

V úterý jsme se vydali brzo ráno na přejezd Yucatánu, z Chetumalu jsme přes Escarcegu ve státě Campeche dojeli do města Palenque ve státě Chiapas. Kousek po výjezdu z Chetumalu jsme jeli podél polí převážně s cukrovou třtinou, ale za chvíli jsme už byli zase v lese, resp. v savaně (tj. řidším lese, který čas od času přešel v louku). Při přejezdu hranic Quintany Roo a Campeche jsme se zdrželi, neboť tam byly dvě kontroly, jedna vojenská a jedna fytosanitario, mělo to něco společného s hygienou, ale úředníci nejevili moc zájem o to, co vezeme, jako o to, co jsme zač a tak. Hned za hranicí se nachází tři menší mayské ruiny. První jsou přímo ve vesnici Xpujil [špuchil], kousek od silnice. Viděli jsme je trochu z auta, ale nezastavovali jsme se. Zastavili jsme se ale na sousední ruině, asi 8 km vzdálené, jménem Becán, dle našeho průvodce obydlený od 6. do 11. stol. Z malého prašného parkoviště se ruiny zdály malé, tak jsme váhali, jestli stojí za to investovat do nich $12 na osobu. Naše váhání vzbudilo zájem vrátného, a když jsme mu sdělili, že se nám to zdá moc drahé, tak to nám čtyřem dal za $24. Dali jsme se s ním i do řeči a zjistili jsme, že dělá vrátného přes 20 let, má přes 10 dětí a měsíční plat $2000. Je nutno uznat, že Becán je skrytý poklad, protože za hustým lesním porostem se skrývalo kolem deseti odkrytých rozsáhlých staveb. A protože tam nebyl skoro žádný návštěvník, tak jsme si ty ruiny mohli pořádně prolézt, i tam , kam to nebylo dovoleno. Nejzajímavější byla fotobudova paláce úplně na konci, vedle něhož byla neodkrytá pyramida, která vypadala, jako kopec, kromě toho, že na vršku bylo vidět kamení. Samozřejmě, že jsem na ni vylezl a nechal se na ní vyfotit. Becán nás tedy nadchl, strávili jsme tady přes dvě hodiny.
Pak jsme museli pospíchat dál, protože jsme před sebou měli ještě kolem 400 km. V asi 100 km vzdálené Escarcege jsme byli asi za hodinu, a stavili jsme si zde koupit něco k jídlu. Bydlí tady asi 20000 lidí, ale je to slušná díra, hlavně silniční a železniční křižovatka. K jídlu jsme nic slušného nenašli, tak jsme se spokojili s vaflemi (jejichž několik druhů bylo v Mex. velmi levných a dobrých). Z Escarcegy jsme pokračovali po jediné silniční spojnici mezi Yucatánem a mexickou pevninou, asi 200 km na odbočku k Palenque. Silnice byla místy slušná, místy horší (hlavně vyjeté koleje, žádné hrozivé díry jako na cestě do Cobá). Překvapil most přes Río Usumacinta, největší řeku, kterou jsme zatím přejeli, kde po nás chtěli $11 mýtného. Do Palenque jsme dorazili v 5h. odpoledne, díky časovému posunu, protože jsme přešli s východního na centrální čas. Zde jsme celkem rychle našli hotel, resp. posadu, což je spíš něco jako penzión, rodinný business, za levných $55 za pokoj pro dva. Samozřejmě, podmínky byly více spartánské, malý pokoj a záchod a jen studená sprcha, ale Palenque se nachází pod horami s pomalu tropickým klimatem, takže to zase tak moc nevadilo. Večer jsme se ještě šli projít po centru města. Bydlí tu přes 70000 lidí, ale centrum je poměrně malé a i předměstí nevypadají zase tak moc rozlehle. Na ulicích seděla řada indiánů v charakteristických oděvech a prodávali různé suvenýry. My jsme si dali celkem dobrou pizzu ($50 pro dva) a několik piv, podívali jsme se na místní kostel a šli spát.

Palenque - mayské město v džungli

V úterý ráno jsme vyrazili přímo na ruiny Palenque, na které jsme si rezervovali celý den. Nakonec jsme tam sice tak dlouho nepobyli, ale i tak jsme tam zřejmě viděli maximum co bylo možno vidět. Stavby se nachází na úpatí hor v tropickém pralese, což je samo o sobě zážitek, takže si myslím, že to byly nejlepší ruiny v Mexiku, které jsem navštívil. Palenque je španělský název tohoto města, mayský název není znám. Největší rozkvět prožilo město mezi 7. a 9. stoletím n.l. Sláva města byla založena za vládu krále Pakala, který žil velmi dlouho a vládl v letech 615-683. Během jeho vlády byla vystavěna většina hlavních staveb, obzvláště chrámy s charakteristickou roštovou stěnou na střeše. Pak vládl jeho syn, který to ještě zvládal a potom už začalo město upadat a v 10. stol. bylo opuštěno. Příčina je zase neznámá. My jsme prohlídku zahájili u nejvyšší stavby, Chrámu Nápisů, vysoké 23 m, skládající se z 8 stupňů. Na vrcholu je budova, ve které jsou fresky popisující historii města a schodu dolů do krypty, kde se nachází hrobka krále Pakala. Hned vedle je palác, který je asi nejrozsáhlejší stavba ve městě a sloužil jako sídlo vládců a dalších prominentů. Pak jsme prozkoumali několik menších chrámů v jižní části, včetně jednoho, kde žil v 30. letech minulého století jeden šílený hrabě. Zřejmě i tyto ruiny ovlivnily romantické hnutí, které vzkvétalo v té době. Vypadalo to na to. Pak jsme se chvíli toulali po okolní džungli a nakonec jsme si prohlédli komplex několika chrámů na severovýchodě, včetně asi nejzachovalejšího fotoChrámu Kříže (Temple of the Cross). Hned vedle je chrám postavený částečně ve svahu, nazvaný podle toho, že je částečně v džungli Chrám Zarostlého Kříže (Temple of the Foliated Cross). Odtud je taky asi nejlepší fotopohled na Chrám nápisů a Palác. Po poledni jsme se ještě stavili v nedalekém muzeu, které je relativně nové a kde je zajímavá expozice historie Palenque s popisy ve španělštině i angličtině. Vstupné je v ceně vstupného na ruiny ($16).
Po návratu z prohlídky jsme zase zaparkovali auto na dvoře posady, chvíli si dali oddych a pak vyrazili na okružní procházku po městě. Akorát končila polední přestávka ve škole, tak jsme pozorovali školáky vracející se do školy a následovali jsme je až ke škole skoro na konci města (několik se metrů od naší posady). Okolo byla typická obytná čtvrť, malé baráčky, některé vypadaly pěkně, jiné byly horší. Po chvilce chůze po ulici, která vypadala jako hlavní, jsme dorazili do oblasti tržiště. Zde to vypadalo typicky jako ve třetím světě, prašné ulice, malé krámky plné harampádí (i když relativně čisté), pouliční prodavači všeho možného. Bylo to naše první setkání s mexickým předměstím, tak jsme z toho byli trochu na větvi. Pokračovali jsme po ulici dál a dál, až jsme zjistili, že jsme se ztratili. No zase to nebylo tak hrozné, prošli jsme přes několik celkem chudých ulic a octli jsme se na hlavní silnici. Zde jsme se zorientovali, stavili se na večeři a vrátili se do posady.

Jdeme do hor

Ve středu jsme vyrazili zase ráno, neboť nás čekala cesta až do San Cristóbalu, který se nachází v horách asi 300 km od Palenque. Spěchali jsme proto, protože jsme se chtěli stavit na několika přírodních monumentech, které jsou na cestě. Prvním byl fotovodopád Misol-Ha, asi 40 km od Palenque. Odbočka byla dosti špatně značená, tak jsme ji minuli, ale na druhý pokus jsme ho našli. Vodopád je tak 20 m vysoký, a ne moc mohutný, řekl bych tak 1m široký. Jeho krása spočívá v tom, že voda padá přímo dolů v jednom jediném sloupci, do laguny která má průměr asi 20m. Také poloha vodopádu v tropickém deštném pralese, který jej obklopuje vysokými stromy, liánami,… pomáhá k zlepšení vzhledu. Zde jsme pobyli asi půlhodinku, v laguně se dá i koupat ale ten den bylo pod mrakem a celkem chladno, tak jsme to vynechali. Za Misol-Ha se silnice začala kroutit a po stranách byly vidět kopce, tak jak je známe z filmů o tropických oblastech, strmé ale zelené, zarostlé vegetací jakoby to byl koberec (někdy skoro svisle pověšený). Po asi další hodince cesty do kopce a údolími, kde zemědělci pracovali na polích, jsme dorazili na další skvost, foto kaskádu vodopádů Aqua Azul. V překladu to znamená modrá voda, jméno je od toho, že kaskády (tzn. menší vodopády na řece normálně asi 10m široké) mají blankytně modrou barvu. Celá kaskáda je několik kilometrů dlouhá, střídají se úseky klidné s úseky bouřlivějšími. Největší kaskáda je vysoká tak 10m a dlouhá tak 20m. Hned u parkoviště nás obklopil hlouček dětí, které somrovaly, nabízely hlídání auta, … Dalo nám práci je odehnat, ale nakonec samy odešly zjistíce, že od nás nic nedostanou. Bylo na nich vidět, že jsou zřejmě dosti chudé, špinavé a bosé. Po návratu na mě jeden borec somroval vodu, tak jsem mu dal flašku asi z 1/3 plnou, a k mému překvapení ji borec okamžitě zhltnul. Tak jsem dal ještě druhému banán, o který se kluci málem poprali. To bylo udivující, neboť banány zde byly neuvěřitelně levné, tak peso za kilo, a rostly všude. Bída musí být větší, než jsem si myslel. Šli jsme proti proudu řeky asi půl hodiny po slušné prašné cestě, na jedné straně voda, na druhé domky místních obyvatel. Pak domky pomalu ustoupily, cesta se zúžila na pěšinu, která se chvilkama vzdalovala od řeky, protože řeka byla v těchto místech klidná. Pěšina se křižovala s řekou asi po další půlhodině, kde byl přes řeku, v těchto místech tak 20m širokou, zajímavý most. Bylo to spíše lano, na kterém byla zavěšená gondola, do které se dalo posadit a přejet na druhý břeh. Bylo nám řečeno, že to nefunguje, tak jsme pokračovali asi dalších 20 min. proti proudu, kde začínaly skály a soutěska, ze které řeka vytékala. Kamarád Oliver s dvěma Mexičany strávili asi 2h. lezením po skalách a došli prý až na dno soutěsky, já jsem to vzdal, protože jsem ten den neměl vhodnou obuv (sandály). I tam, kde jsem to zabalil, byl ale pěkný pohled na vodu vytékající ze soutěsky, s tropickým pralesem okolo. Podle průvodce zde byl natáčený Schwarzenegerův Predátor.
Z Aqua Azul jsme vyjeli kolem druhé a poté začaly pořádné hory. Hlavně bylo cítit, že se mírně ochladilo, a taky se změnila vegetace, tropický prales přešel v řídký jehličnatý les. Projeli jsme přes Ocosingo, což je asi 20000 město v horách, středisko povstání zapatistů (místní hnutí za práva Indiánů) v r. 1994. Místy ještě byly vidět stopy po střelbě (zapatisté město okupovali několik týdnů než je armáda vytlačila do hor), ale jinak to bylo typické městečko s obouchanými domy, špinavými ulicemi a tržištěm v centru města. Cesta z Ocosinga do San Cristóbalu pokračovala dále do kopce. Projeli jsme třemi čistě indiánskými vesnicemi, kde lidi ještě mluví maysky, na kopci nad poslední jsme se zastavili, bylo odtud pěkně vidět centrum vesnice s kostelem. Tady už byla celkem kosa, tak 12C, protože jsme byli ve skoro 3000m. Pak jsme klesli do asi 2200m a sjeli do údolí, kterým prochází panamerická silnice, a po asi 20km jsme dorazili do San Cristóbalu.

Sand Cristóbal de las Casas

SC je staré koloniální město, založené Španěly krátce po obsazení tohoto území kolem r. 1530. Je to vidět i na vzhledu města, centrum tak v kilometrovém průměru se skládá z typických několikapatrových domků a úzkých ulic, které jsou jednosměrné. V centru je náměstí (zócalo), na němž je guvenérský palác a hned vedle náměstí je katedrála z r. 1550. SC byl administrativním centrem celé oblasti za doby vlády Španělů a hlavním městem Chiapas do r. cca. 1890, kdy hlavní město přešlo do Tuxtly Gutiérrez. Město se mi velmi líbilo, bylo velmi čisté, obnovené omítky na domech, obchůdky,… Jediná nevýhoda byla, že zde bylo večer celkem chladno, a v noci jsme celkem vymrzli. Ubytování jsme našli v posadě asi 5 min od centra. Auto jsme museli zaparkovat na veřejném parkovišti 2 bloky od posady. Parkoviště bylo vlastně dvůr, vysypaný štěrkem, jakoby vzniklý vybouráním jednoho domu, s boudou přilepenou ke stěně jednoho ze sousedních domů, kde přebýval majitel. Hladoví jsme vyrazili najít něco k snědku, což se brzy podařilo. Pak jsme narazili na turistické informace, které byly ještě otevřené (zavíraly se v 8 večer), tak jsme zjistili, kde se nachází místní Internet Café. Byli celkem drazí, za 1/2h. mizerného spojení jsme dali $20, ale měli tam zrovna jakousi vánoční party, dávali zadarmo pivo, takže jsme si to trochu vynahradili. Ve čtvrtek ráno jsme dvě hodiny věnovali prohlídce SC za světla. Kousíček od centra je kopec, na kterém je malý kostelík. Tak jsme na něj vylezli (na ten kopec), a byl odtud pěkný pohled na celé údolí města. Pak jsme se do 10h. brouzdali po ulicích, narazili jsme zase na takovou chudší čtvrť, chvíli jsme nevěděli, kde jsme. V 10h. měli otevřít fotokatedrálu. Ta je vystavěná v klasickém španělském stylu. To se bohužel nestalo, tak jsme sedli do auta vyrazili k Tuxtle.

Ze San Cristóbalu do Tuxtly

Hned po výjezdu ze SC jsme začali zase stoupat, přejeli jsme hřeben a naskytl se nám pohled na úchvatné údolí, klesající pod námi do nekonečna. V tomto údolí je řada indiánských vesnic včetně Chenalha, kde se za týden po našem přejezdu odehrál masakr 45 místních vesničanů. My jsme ale přejeli další hřeben a začali klesat do jiného údolí směrem k Tuxtle. Kolem na svazích byly vidět políčka s nařídko vysazenou suchou kukuřicí, kterou Indiáni po silnici snášeli na zádech dolů. Pak jsme asi hodinu klesali serpentinami dolů do asi 500m, do Chiapa del Corzo, odkud se pořádají lodní výlety do dalšího přírodního skvostu, fotokaňonu Sumidero, kterým protéká Río Gríjalva a který je místy až 1000m hluboký. Na řece je zde vystavěná přehrada, v koruně skoro 100m vysoká, tak se dá kaňonem plavit na loďce. To jsme taky udělali, je tam několik soukromníků, kteří se dopravou turistů po kaňonu zabývají. Zaparkovali jsme kousek od mola, kde jsme museli počkat, až se sejde 10 lidí. Nakonec se sešli, kromě nás samí Mexičani, tak jsme nastoupili do laminátové lodě a vyjeli. V první fázi byla krajina plochá a jeli jsme po řece. Zakrátko se hladina rozšířila. Pak se objevily první černé granitové skály. Průvodce čas od času loď zastavil a něco vysvětloval, bohužel ve španělštině, takže jsem z toho moc nepochytil. Zastavili jsme se u dvou jeskyněk, kdy borec s lodí dojel skoro až dovnitř. Cesta kaňonem trvala kolem 40 min, a byla tak 20 km dlouhá. Nejzajímavější byl vodopád, který stékal do jezera asi v polovině kaňonu a který vytvářel nádherné vějíře porostlé zeleným mechem. Pak se začal kaňon zase zmenšovat a za chvíli jsme byli u hráze. Cesta zpátky trvala asi hodinu. Z Chiapa del Corzo je to už jen asi 30 km do Tuxtly Gutiérrez, kam jsme přijeli něco před čtvrtou a lehce našli hotel, dva bloky od centra, za levných $60 za noc.
Po chvilce odpočinku jsme vyrazili do ulic. Tuxtla vypadá na 300 tisícové město a hlavní město státu. Centrum je celkem moderní, nový kostel s orlojem a řada pěkných obchodů. My jsme si prošli hlavní ulici asi 2 km na západ až k památníku připojení Chiapas k Mexiku (to bylo nějak v r. 1824). Je na menším kopečku, takže odtud byl rozhled na celé město, které se nachází pod horami kaňonu Sumidero v asi 500 m.n.m. Zde nás taky zastihl soumrak, tak jsme se (pro jistotu) stejnou cestou vrátili zpátky. Po cestě jsme se zastavili v pekárně pro bulky a ve stánku koupili celé grilované kuře, za cca. $30, poseděli na hlavním náměstí a pojedli. Jako všude v Mexiku bylo náměstí plné lidí, kteří zde jen tak postávali, pozorovali několik klaunů a jiných prezentujících se svými kusy, … Možná to bylo znásobeno tím, že byl pátek večer. My jsme se po večeři zašli umýt do hotelu a rozhodli se zajít do kina. Viděli jsme totiž reklamy na film Scream, který byl v US celkem populární a který jsme s Oliverem oba neviděli. Bohužel, jakmile jsme dorazili ke kinu, zjistili jsme, že ho hrají v kině jiném. Tak jsme to vzali zpátky k náměstí a prošli kolem vládních budov. V této oblasti se nacházelo několik luxusnějších restaurací, kde seděli pěkně oblečené dámy a pánové a dávali si vábně vypadající jídla (zřejmě v US cenových relacích). Zde jsme ale taky narazili na kino v americkém stylu, kde taky hráli Scream, bohužel s dvojnásobným vstupným, $20 za osobu. Nakonec jsme $20 oželeli a šli jsme na to. Byl to sám o sobě zajímavý zážitek, Mexičané byli trochu spontánnější, než je v Americe zvykem, i když to bylo v mezích normy. Kino bylo typicky americké s velkými sedadly a dírou pro drink v opěradle. Film byl v angličtině se španělskými titulky. Po kině jsme valili do hotelu a na kutě.

K pobřeží Pacifiku

Ráno jsme nejprve vyrazili na vrchol kaňonu Sumidero, který je celý jako národní park a po jehož západní části vede silnice. Vstup do parku byl naštěstí zdarma, i když jsme na vjezdu museli přes podezřele vypadající bránu. Pak jsme už serpentinami stoupali nahoru, odkud byl pěkný pohled do údolí s Tuxtlou. Po otočce a dalších několika kilometrech jsme dojeli k několika vyhlídkám na kaňon. Některé byly úplně u silnice a celkem civilizované, jiné byly vzdálenější bez jakýchkoliv zábran. Byli jsme tam skoro 2 hodiny a celou dobu jsme potkali jen dvě skupinky lidí. Slušně opuštěné místo. Poté jsme se vrátili do Tuxtly, resp. ji objeli z jihu na druhý pokus najeli na silnici s cedulí Mexico DF kolem 1000 km. Samozřejmě, že Mexico bylo ještě dost daleko, ale tohle byla jedna ze dvou hlavních silnic spojujících střed Mexika s jihem. Asi po dvou hodinách jízdy nezáživnou polovyschlou krajinou jsme opustili stát Chiapas a po nezbytné zastávce na vojenské kontrole jsme vstoupili do státu Oaxaca. Po další hodině jsme po serpentinách sjeli k pacifickému pobřeží. Zde už byl celkem hic, přes 30C ve stínu. Asi jedno z nejteplejších míst, kde jsme v Mexiku byli. Nabrali jsme benzín na jedné zastávce pro trucky, jejíž okolí vypadalo jako vystřižené z moderní kovbojky. Zde jsem se taky bezúspěšně pokusil koupit něco k jídlu. Celkově jsme toho při denních přesunech moc nepojedli, obchůdky po stranách silnic moc velký výběr nenabízely a nechtělo se nám ztrácet čas hledáním něčeho pořádného. Asi hlavně proto jsem nakonec v Mexiku shodil dvě kila. Asi za hodinu jsme dorazili do města Tehuantepec, kde se od pobřežní silnice odděluje ta na Oaxaca City a kde jsme plánovali přespat. Je to staré centrum na Oaxackém pobřeží, v nejužším místě Mexika. Bohužel, byl tam zrovna nějaký předvánoční festival, takže byly všechny hotely plné. Tak jsme se jen prošli po centru a já si konečně koupil něco k jídlu, a pak jsme pokračovali do následujícího města na pobřeží, Salina Cruz.
Toto je průmyslové město (asi 70 tis.) s velkým přístavem, rafinerií ropy a námořní základnou. Zde jsme po chvíli hledání (protože průvodce mnoho informací o tomto městě neposkytoval) našli celkem levný hotel. Další plus bylo to, že dcera majitele (asi v našem věku) uměla trochu anglicky, tak jsme z ní vyzvěděli, kde se dá vykoupat a ještě před setměním jsme se tam jeli podívat. Bohužel, vykoupat jsem se už nestihli, tak jsme to odložili na ráno. Večer jsme zase strávili procházkou po centru, které není nijak rozsáhlé a nijak obzvlášť atraktivní, převažují obchody a tržnice. I restaurací zde bylo pomálu. Po chvíli hledání jsme ale našli i obchod, kde se dala koupit litrovka piva, tak jsme ji koupili, vylezli na střechu hotelu (plochou jako skoro všechny v Mexiku), popíjeli a pozorovali život dole na ulici.

Zpátky do hor

V neděli nás čekalo hodně věcí a dlouhý přesun, tak jsme vyrazili hned po osmé na pláž, abychom se vykoupali v Pacifiku. Bylo jasno a už k ránu dosti teplo, takže koupání bylo příjemné. No, moc jsme se nepokoupali, protože byly mohutné vlny, přestože bylo bezvětří. Samozřejmě, na pacifickém pobřeží nejsou žádné korálové útesy a tak, které by lámaly vlny. První vlna mě opravdu překvapila, vlezl jsem do moře asi 10 m a tam byla vlna vysoká asi jako já, vrhla mě několik metrů ke břehu přičemž jsem se několikrát otočil. Vodu a písek jsem měl ve všech dutinách. Po této zkušenosti jsem už byl opatrnější a byl jsem blíž ke břehu. I tak některá větší vlna byla nepříjemná. Další problém byl celkem silný proud zpátky do moře když se vlna vracela. Někdy byl problém udržet se na nohou. Asi hodinku jsme si zadováděli, pak zajeli zpátky do hotelu, osprchovali ze sebe písek a vyrazili do centra Oaxacy. Z důvodu studeného mořského proudu a pobřežních hor je celé centrální Mexiko celkem suché, o čemž jsem se přesvědčili hned několik desítek kilometrů od pobřeží. Následujících 200 km do centrálních údolí Oaxacy jsme jeli přes hory a doly, kde většinu vegetace tvořilo poschlé křoví s občasnými políčky s agávemi a kaktusy, z nichž se dělá kořalka. Jízda autem byla celkem vzrušující, samé kopce a zatáčky a úzká silnice. Měli jsme naspěch, protože jsem za neděli chtěli zadarmo zvládnout několik zapotéckých ruin okolo Oaxacy, tak jsem to celkem řezal.
První ruinou byla Mitla, vesnice asi 50 km východně od Oaxacy. Zde jsou fotocharakteristické čtvercové domy (tak 50 m dlouhé) s centrálním nádvořím nacházející se přímo ve vesnici. Je jich tady několik, jeden částečně rozebraný, protože z něho byl v 16. stol. postavený kostel. V každé místnosti je na stěnách kamenná mozaika z geometrických vzorů, jichž je celkem 15. Na centrálních nádvořích jsou také umístěny hrobky, z nichž dvě je možno vidět. Mitla se rozvinula nejvíce v období úpadku Monte Albánu, po 8 stol. a byla centrem Zapotéků až do dobytí Aztéky r. 1494. Poněvadž jsme se octli zase blíž civilizaci, to se odráželo i ve zvýšeném počtu turistů, především Američanů, pro něž je Oaxaca oblíbené letovisko. Zde jsme pobyli tak 2 hodiny a valili na další ruiny - Yagul. I toto místo je zapotécké, a nachází se na ostrohu nad polovyschlou řekou. Není nikterak rozsáhlé, tak 500 m v průměru, ale budovy jsou vcelku při sobě. Z kopečku je celkem dobře vidět na okolní údolí a nad místem je ještě kopec se skálou, kde jsou další hrobky. Okolí je porostlé kaktusy, mnohé z nich dosahují stromových rozměrů. Posledním zastavením byly malé ruiny Lambityeco, které se nacházejí několik kilometrů od hlavní silnice po prašné silnici. Na cestě k nim nás čekalo překvapení, protože nám cestu zkřížilo stádo koz a krav s pasákem v čele. Počkali jsme až přejdou a jeli jsme dál. Ruiny se skládají jen ze dvou vykopaných budov, zajímavé, ale peníze bych do nich neinvestoval (normálně $7, my jsme byli v neděli zadarmo). Před pátou jsme byli v Oaxace, což je asi 250 tis. hlavní město stejnojmenného státu. Zde byl celkem problém najít levný hotel s parkováním, tak jsme nakonec vzali hotel za $120 na noc pro dva. Zde jsme strávili tři noci, od neděle až do středy.

Monte Albán a Oaxaca

Pondělí dopoledne jsme strávili v fotoMonte Albánu, celkem rozsáhlém sídle Zapotéků na kopci nad Oaxacou. MA je považován za centrum Z. civilizace a byl osídlen už před začátkem n.l. První fáze výstavby spočívala v zarovnání vrcholu kopce, kde byly vytvořeny tři platformy, severní asi 300x200m, hlavní, o něco nižší, tak 500x300m a jižní, zase vyšší, o něco menší, než ta severní. Hlavní budovy se nachází po okrajích té hlavní platformy s velkým volným prostorem ve středu. Na jižní platformě je jen jedna pyramida, na severní je jich několik. Hlavní rozvoj nastal od 4. do 8. stol n.l., kdy zde žilo kolem 25000 lidí. Pak to postupně upadalo a začátkem 12. stol. sem přišli Mixtéci, kteří to zde používali hlavně na hroby, jeden z nichž skrýval jeden z největších nálezů ve střední Americe, nyní vystavený v regionálním museu v Oaxace. U jedné budovy byly vystaveny fotoreliéfy, ten v popředí má zobrazovat rodící ženu.
Odpoledne jsme si chvíli oddychli a pak vyrazili na procházku městem. I když je Oaxaca asi 1500 m.n.m., tak i tady bylo celkem teplo, řekl bych, že se to přes den vyšplhalo ke třicítce. Prošli jsme se po náměstí, pak pokračovali dál na sever, k bývalému františkánskému klášteru, kde se nyní nachází regionální muzeum s několika lákavými zapotéckými artefakty. Bohužel, expozice byla právě v rekonstrukci. I kostel byl zavřený s tím, že se otevře ve 4h., tak jsme to vzali obytnou čtvrtí viditelně méně navštěvovanou turisty směrem k nedalekému kopečku, na němž se kromě velmi dobře vypadajícího amfiteátru nachází socha koho jiného než Benita Juaréze, slavného prezidenta ze 60. let minulého století a místního rodáka. Jeho sochy jsou v Mexiku asi tak časté jako sochy Lenina v bývalém Sovětském Svazu. Odtud byl asi nejlepší pohled na město i přilehlá údolí, jež jsou celkem tři (jižní, východní a severozápadní) a stýkají se ve městě. Tato údolí jsou jediné souvislejší ploché místo kde se soustředí zemědělská a průmyslová produkce, která mimochodem není nikterak velká. Při výstupu na kopec jsme se celkem zapotili a nahoře vál svěží vítr, což mě zřejmě způsobilo nachlazení, s nímž jsem se pak potýkal víc než další týden. Tento den to ale ještě nepřišlo, tak jsme úspěšně došli zpátky k františkánskému kostelu, který mezitím otevřeli a tak jsme si ho prohlédli. To jsme zanedlouho udělali i u fotohlavní katedrály na náměstí. Oba kostely vypadaly klasicky barokně, s mohutnou zlacenou výzdobou,… Pak jsme otestovali místní firmu poskytující internetové připojení a domluvili se, že se zde zítra zastavíme. Pak jsme bloudili ulicemi v západní části města a došli až k autobusovému nádraží druhé třídy, jehož okolí podobně jako v jiných městech bylo značně nevábné, plné špinavých restaurací, putyk a nevábných obchodů. Tak jsme to radši rychle otočili a po chvíli se zase přiblížili k našemu hotelu, koupili grilované kuře s rohlíky, povečeřeli a leželi. Měli jsme za sebou dlouhý den.
Druhý den jsem se probudil s bolavým krkem, tak jsme ráno jenom zašli připojit se na internet a mysleli jsme na odjezd, protože už nás v Oaxace nic nelákalo. Ale nakonec jsme tady zůstali ještě jednu noc, protože večer byla na náměstí Noche de los Rábanos, ředkvičková noc, spočívající v soutěži o nejlepší skulpturu nebo sousoší vyřezané z ředkviček, lépe řečeno ředkví, protože ty největší kusy měly v délce blízko k metru a tlusté byly jak noha ve stehně. Většinu odpoledne jsme strávili v hotelu lenošením a k večeru vyrazili zase na internet, protože Oliver se ráno nemohl připojit. Pak jsme si prohlédli vystavené exponáty ředkví, některé kusy byly opravdu originální a kvalitně udělané. Pak jsme zašli na večeři do nedaleké levné restaurace a rozhodli se zase zajít do kina, tentokrát na Sedm roků v Tibetu, opět v angličině se španělskými titulky za levnějších $15.

Cesta k Mexico City

Ve středu ráno jsme konečně vyjeli z Oaxacy směrem na Huajuapán de León a Mexico City. Vzali jsme to mimo placenou dálnici, která sice zkracuje dobu cesty do Mexico City asi na polovinu, ale celá stojí kolem $200. Nám přesun zabral skoro celý den, zato jsme viděli odlehlejší oblasti států Oaxaca a Puebla včetně jižního podhůří Popocatépetlu, který jsme měli možnost poprvé shlédnout v jeho majestátu. Nejzajímavější byla cesta z Oaxacy do Huajuapánu, protože vedla zase před hory doly. V Huajuapánu jsme byli kolem poledního a koupili si tady něco k jídlu, je to typické malé město s obitými obchody bez chodníků na okraji silnice, asi 50 tis. obyvatel, centrum západní Oaxacy. Jižní Puebla, jíž jsme projížděli poté, byla méně hornatá, jeli jsme pořád stejným údolím. Pozdě odpoledne (na Štědrý den) jsme dojeli do asi 100 tis. města Cuautla, kde jsme se celkem levně ($80/double) ubytovali v hotelu Europa i s televizí. Protože zde nebylo nic dělat, tak jsme v 5.30 zašli do kina na GI Jane, kino bylo víc podobné betonové stodole a byla tam otřesná akustika, takže jsme moc nerozuměl dialogům, ale s pomocí španělských titulků jsme to jakž takž pochytili. Pak jsem si koupil pár hotdogů na večeři a šli jsme do hotelu, kde jsme se dozvěděli zprávy za uplynulý týden včetně toho, že zabili asi 50 vesničanů ve vesnici v Chiapas nedaleko které jsme projížděli a že začal soptit Popocatépetl.

Vánoční dobrodružství

První svátek vánoční jsme zahájili přesunem k Tetonchitlánu, což jsou rozsáhlé ruiny civilizace, která záhadně zanikla kolem 8. stol. n.l., nacházející se na severovýchod od Mexico City. Dopoledne bylo dosti dramatické. Nejprve jsem se nevšiml odbočky, rychle jsem zpomalil a otočil se na silnici, a zrovna za mnou jel policajt. Samozřejmě jsem se ho nejprve nevšiml, protože to byl pick-up truck, kterých v Mexiku celkově policie dosti využívá. Tak mě hned zastavil, sebral řidičák a protože neuměl ani slovo anglicky a my jsme byli na tento případ španělsky slovně nevybavení, tak nás eskortoval na policejní stanici. Zde samozřejmě taky nikdo anglicky neuměl, tak jsem asi půl hodiny diskutoval s jedním celkem mladým policistou. Napřed to vypadalo dramaticky, zdálo se mě, že nám chce na den zadržet auto, samozřejmě jsem chtěl taky zjistit, za co mě chce dát pokutu (mě se ten můj zákrok zase tak dramaticky nejevil, ale asi mají v Mexiku taky zakázaný U-turn - otočku o 180°). To jsem se do konce pořádně nedozvěděl, ale napsal sumu, kolik bude pokuta stát ($420) a vypadal celkem rezolutně, tak mě bylo jasné, že se s tím nebude dát nic dělat. Nakonec se mě podařilo mu vysvětlit, že mám u sebe dost hotovosti, zaplatil jsem pokutu a bylo to. Zřejmě chtěli auto zadržet proto, že si mysleli že nemáme dost hotovosti. Pokračovali jsme tedy dál a na předměstí Mexico City nás zastavili policajti znovu, tentokrát jsem vůbec netušil, proč. Vzali si zase můj řidičák a title (potvrzení o vlastnictví auta), a začali, že máme jen kopii title a že je nutno mít originál. My jsme samozřejmě originál neměli, to co jsme měli bylo vše, co nám půjčovna dala. Tak jsem se vydal hledat telefon, abych zavolal na půjčovnu a zjistil, co dál. Problém ale byl, že všechny telefony byly na karty, a i když telefon na půjčovnu byl na účet volaného, na vůbec uskutečnění hovoru bylo potřeba kartu do automatu strčit. Nakonec (tak po hodině) se nám podařilo přesvědčit jednu rodinu aby nám kartu půjčila, zavolali jsme na Avis a ti po mě chtěli, abych přivedl k telefonu ty policajty, že jim to vysvětlí. Mezitím už kolega Tapas zorganizoval hlavu rodiny, která nám půjčila tu kartu a ten jim řekl, že policajti takto často jen buzerují a nabídl se, že nám to pomůže vysvětlit. Jakmile jsem ale jen policajtům naznačil, že ti z půjčovny chtějí s nimi mluvit osobně, tak mě vrátili řidičák a odjeli. Byl jsem z toho už tak vynervovaný, že jsem řízení předal Oliverovi a pokračovali jsme dál. To ale nebyl konec anabáze. Protože jsme objeli Mexico City po okruhu z východu, nemohli jsme najít nájezd na silnici k Teotihuacánu. Jezdili jsme křížem krážem a nikde nic. Ještě k tomu jsme začínali být na dně s benzínem a neměli jsme skoro žádné peníze, protože jsem většinu dal na pokutu. Nakonec jsme našli jeden mall v americkém stylu, kde bylo několik bank (samozřejmě zavřených), u kterých byly bankomaty. Tak jsem vybral peníze, zajeli jsme k pumpě, koupili benzín, a protože jsme jeli ze směru od MC, tak jsme i našli ceduli a správnou silnici.

Teotihuacán - nejrozsáhlejší ruiny ve Střední Americe

Takže jsme do Teotihuacánu dorazili až asi ve 2h. odpoledne, v době slušného vedra. Bylo zde taky hodně lidí, většinou Mexičané, protože byl svátek a na svátek byl vstup zdarma. Jak jsem už řekl, T. byl vystavěn doposud ne zcela známou civilizací, která osídlila údolí Mexico City někdy kolem přelomu letopočtu a bylo opuštěno koncem 7. století. V době svého největšího rozkvětu, v 6. století, mělo město přes 200 tis. obyvatel. Osu města tvoří fotoAvenue Mrtvých (zde ze severu z vrcholu Pyramidy Měsíce), původně přes 4 km dlouhá a tak 50 m široká, pojmenovaná tak Aztéky kteří věřili, že ve stavbách kolem ní jsou hrobky. Avenue je na severním konci je zakončená náměstím s Pyramidou Měsíce. Kolem náměstí je pak symetricky dalších 12 menších pyramid a jeden ze slavných paláců, palác Quetzalpapálotla, zasvěcený nějakému bohovi napůl ptákovi a napůl motýlovi, kde žil nejvyšší kněz.. Asi 1 km jižněji je největší Pyramida Slunce, postavená kolem r. 150 n.l., která je třetí největší na světě, po pyramidě v Cholule (kousek na východ od MC, ale ta tvoří součást města a nevypadá tak vysoko) a po Cheopsově pyramidě v Egyptě. Má základnu 222 m, je 70 m vysoká a vede na ni 248 schodů. fotoZde jsou na obrázku Pyramidy Slunce i Měsíce. Avenue pak klesá po několika terasách až k velkému čtvercovému komplexu staveb nazývanému Citadela která tvoří jižní hranici archeologické zóny, dříve (a je to ještě pořád vidět při pohledu z pyramid) pokračovala avenue dalších několik kilometrů na jih.. Je to vlastně velké prostranství obehnané zdí 380 m po straně. Uvnitř je 15 pyramid a chrám Quetzalcoátla, postavený kolem r. 300 n.l., na jehož stěnách jsou reliéfy bohů. Nejvíc uznávaný byl ten Quetzalcoátl. Quetzal je nějaký pták, tak tento bůh je taky opeřený. Druhý nejoblíbenější byl bůh deště Tláloc. Tato božstva byla pak přenesena i na Toltéky a Aztéky. Zde je fotodetail přední stěny chrámu.

Pachuca a Tula

Z T. jsme odjeli se soumrakem kolem šesté, a za tmy dorazili do Pachucy, asi 300 tis. hlavního města státu Hidalgo, kde se nachází stříbrné doly. Byli jsme hladoví jako vlci, tak jsme s Oliverem zašli projít se po centru, které bylo mrtvé, jako v USA. Naštěstí jsme narazili na fast food typu KFC a dali si smažené kuře. Dorazili jsme se v nedaleké pekárně. Pachuca mě připadala jako asi nejameričtější město v Mexiku, řekl bych, že sever Mexika vypadá podobně.
V pátek ráno jsme vyrazili do Tuly, která se nachází asi 100 km západně od Pachucy. Je to slušně průmyslové město, s velkou rafinérií a cementárnou, takže bylo poznat podle kouře z velké dálky. My jsme tam ale jeli z důvodu ruin centra civilizace Toltéků, kteří zde vzkvétali nejvíc od 9. do 11. stol. V okolí se nachází několik dolů na obsidián (tvrdá, ostrá vyvřelina), ze kterých si dělali nástroje (Indiáni v Mexiku neznali kovy). Toltékové měli velký vliv na pozdější ideologii Aztéků a měli podobně krvavé božstvo. Jedna legenda říká, že zakladatel Toltécké dynastie byl bílý, a jednoho dne odplul z pobřeží Mexického zálivu na východ, protože nesouhlasil s krvavými praktikami obětování bohům. Aztékové se považovali za pokračovatele tradice Toltéků a proto si s příchodem Cortéze mysleli, že se vrátil ten jejich původní vládce a nebojovali proti němu, což se později ukázalo jako tragický omyl. fotoArcheologická zóna není zase tak rozsáhlá, nejzajímavější atrakce jsou dvě velká hřiště na pelotu a hlavní pyramida zasvěcená Quetzalcoátlovi, na jejímž vršku je několik fotosoch válečníků (tak 5m vysokých), podobných tvarem těm z Velikonočního ostrova. Tula je jediné místo ve střední Americe, kde takové sochy jsou. Okolo pyramidy jsou pak zbytky sloupového paláce a velké nádvoří s částečně vykopanými stavbami okolo. Pobyli jsme tady kolem dvou hodin a valili do Mexico City. Vzali jsme to po placené dálnici, kde jsme se poprvé seznámili s výší poplatků, za asi 30 km jsme platili $32. Vjezd do MC se nelišil od jiných severoamerických měst, hustá doprava, min. 5 proudů v každém směru, billboardy okolo. Samozřejmě jsme přejeli exit, kterým jsem chtěl vyjet z dálnice, tak jsme v husté dopravě museli improvizovat, ale vcelku úspěšně jsme kolem druhé hodiny dorazili do hotelu Antillas několik bloků severozápadně od hlavního náměstí, který má jako jeden z mála levných garáž. Zaplatili jsme $120 za noc za dvoulůžkový pokoj s TV, což nebylo zase tak zlé.

Putování po Mexico City

Po chvíli odpočinku jsme vyrazili do ulic, abychom našli turistické informace. Bohužel, žádné se nenachází v centru, tak jsme museli jít směrem na západ od centra po fotoPaseo de Reforma, což je hlavní třída v MC, vedoucí zhruba od centra k parku Chapultepec, tak cca. 6 km. Zde jsme opravdu našli budovu, kde se informace nachází, ale byl to spíš takový business office, takže jsme to museli chvíli z úředníků dolovat a pak nám dali mapu města, která byla celkem k ničemu. Zde jsme se s Oliverem odpoutali od Tapase a šli zpátky směrem k centru.
Zde je asi na místě popsat uspořádáni MC. Nejprve je nutno poznamenat, že MC leží na místě bývalého hlavního města Aztéků Tetonchitlánu, které se nacházelo na ostrově v jezeře, a které srovnal se zemí H. Cortéz. Z ruin postavili Španělé centrum města, které se rozprostírá kolem fotohlavního náměstí - zócala, . Náměstí je velmi prostorné, tak min. 200x200 m, a v jeho centru je stožár s obrovskou mexickou vlajkou. Na severní straně náměstí je katedrála, která je zevnitř celá v lešení. To má za úkol ji držet, protože se pomalu propadá do země. Další tři strany tvoří paláce postavené Španěly pro vládní úřady,… Okolí náměstí tak v okruhu 10 bloků tvoří staré několikapatrové domy, podobné ulicím v evropských městech. Některé části vypadají vznosně (hlavně na západ od náměstí), jiné jsou horší. Hned u náměstí jsou taky asi na prostoru 100x100 m částečně vykopané ruiny hlavního chrámu Tetonchitlánu, které byly objeveny při kanalizačních pracích v 70. letech. V ulicích bezprostředně na východ od náměstí se denně koná trh, kde prodávají snad všechno. Byl zde neuvěřitelný mumraj, takové rozsáhlé a zalidněné tržiště jsem ještě neviděl. Náměstí s okolím se de facto nachází dost na východě, a ten trh byl nejzazší bod, kam jsme došli. Kousek na západ od náměstí je park Alameda, v oblasti bývalého aztéckého tržiště. Na východním konci parku je Palacio de Bellas Artes, což je budova opery, a taky se zde nachází stánky se vším možným, hlavně občerstvením. Dali jsme si tady hotdog a vypadali jsme asi dost marastově, protože nám jeden borec nabízel drogy. Západní konec Alamedy se protíná s Paseo de Reforma, která směřuje na jihozápad. V její střední části je nejluxusnější část MC, několik mrakodrapů, včetně fotobudovy burzy, a tzv. Zona Rosa, což je oblast luxusních obchodů a restaurací. Paseo de Reforma je dosti široká, tak 5 pruhů v každém směru, a každých tak 500m je na ní kruhový oblouk s nějakým pomníkem ve středu. Nejslavnější je fotopamátník nezávislosti, nazývaný také Ángel, protože na jeho vrcholu je anděl. V ty dny tak zrovna probíhala protestní akce proti tomu masakru v Chiapas. Na konci Pasea je park Chapultepec, který je trochu vyvýšený nad okolím a tvořil dříve břeh jezera. Zbytek současného MC (kromě té oblasti okolo zócala) byl dříve pod vodou. Park je dosti rozsáhlý a je zde městské ZOO a několik muzeí včetně toho nejatraktivnějšího - antropologického, ve kterém jsou umístěny expozice historie Mexika.
To v pátek jsme z Pasea přes Alamedu přešli na zócalo a prošli jsme si ten trh. Asi dva bloky od hotelu jsem našel několik antikvariátů, bohužel, většina knih byla ve španělštině. Je nutno poznamenat, že obchody se stejným sortimentem jsou v centru MC soustředěny blízko sebe, což se mě velmi líbilo. Tak např. člověk šel po ulici a po obou stranách byla železářství. Ty pak postupně přešly na domácí potřeby a ty pak dál na elektrospotřebiče,… Od každého obchodu bylo v okolí tak min. 5 dalších, takže pokud by něco neměli v jednom, člověk udělal pár kroků a byl v druhém. V okolí tržnice byly hlavně obchody s hračkami, takže jsme se tady zase tak dlouho nezdrželi, ostatně se setmělo, tak jsme šli shánět něco k večeři a pak šli do hotelu.
Sobotu jsme celou prochodili. Napřed jsme to vzali po Paseo de Refoma až do Zony Rosa. Zde jsme našli hlavní městské turistické informace, kde taky nic pořádného neměli. Pak jsme to prošli po jedné z ulic Zona Rosa, plné zeleně, kavárniček a obchůdků se suvenýry. Zamířili jsme to zpátky na východ směrem k centru, a záhy jsme opustili výstavní čtvrť a dostali se do oblasti horší. Několik domů ještě neslo stopy zemětřesení z r. 1984. Šli jsme podél celkem rušné ulice, naštěstí jen tak jeden km. Dorazili jsme k městské knihovně, která je dosti rozlehlá a nachází se v celkem staré budově podobné kasárnám, bohužel byla až do 7.1. zavřená.
Tak jsme se zase dostali do centra a došli na náměstí a prohlídli si katedrálu a ruiny toho aztéckého chrámu , vedle ruin je moderní několikapatrová budova, kde je muzeum objasňující jak se Aztékové dostali do mexického údolí, jaká byla jejich společnost,… Stavba hlavního chrámu, zasvěceného hned dvěma bohům, Tlálocovi a bohu slunce a války Huizilopochtli (jemuž byly denně přinášeny oběti aby slunce zase vyšlo druhý den) byla zahájena kolem r. 1350 a byl postupně rozšiřován až do zničení Španěly v r. 1521. Aztékové se za dvě století vypracovali z bezvýznamného kmene na faktické vládce střední Ameriky hlavně díky diplomatické taktice spojenectví a roztržek s ostatními vládci, a jejich pověstné brutalitě. Války byly nutná součást života, poněvadž přinášely zajatce kteří byli pak obětováni bohovi slunce. Říká se, že po jedné takové bitvě obětovali najednou na 20 tis. zajatců. Obětování většinou probíhalo tak, že borce položili zády na kamenný špalek, čtyři ho chytli za ruce a za nohy a pátý mu rozřízl speciálním obsidiánovým nožem hruď a vyňal ještě bijící srdce. Špalek i nůž byly v muzeu, stejně jako celkem dobrý model Tetonchitlánu v době před dobytím Španěly. Popisky exponátů byly jen ve španělštině, ale v každém patře věnovaném určitému prvku historie nebo života Aztéků byla TV s videem, kde kontinuálně přehrávali pásku (tak 10 min.) týkající se toho daného subjektu, kde byly anglické titulky. Protože jsme byli už dost unaveni, tak jsme si sedli na zem a na každou část se podívali. Po odchodu z muzea už bylo pozdní odpoledne. Ještě jsme se prošli znovu po náměstí, byla tam řada prodejců suvenýrů a ostatního zboží, kteří měli své zboží vesměs rozložené na prostěradle na zemi, a několik skupin tanečníků v aztéckých krojích, předvádějící ďábelské tance za zvuku bubnů. Počkali jsme, až se setmí abychom si mohli prohlédnout osvětlení náměstí v noci a pak šli do hotelu.

Antropologické muzeum

Neděli jsme si vyhradili na prohlídku Antropologického muzea, kde se nachází nejucelenější expozice historie indiánských kultur, které se na území Mexika vyskytovaly. Neděli jsme zvolili jako den prohlídky proto, že vstup je, stejně jako u archeologických zón, zdarma. Ráno jsme zase kolem deváté vyrazili, a po Paseo del Reforma dojeli až do parku Chapultepec, kde muzeum stojí. Protože se muzeum otvírá až v 10h., tak jsme se ještě prošli po parku, který je oblíbeným víkendovým cílem obyvatel Mexico City. Bylo ale vidět, že rekreující se jsou hlavně bohatší, taková střední třída. Ti chudší si chystali svoje krámky s občerstvením a suvenýry. Na cestě k muzeu jsme to střihli přes ZOO, které je v neděli také zadarmo.
Před muzeem už byla fronta nedočkavců, kteří čekali na otevření. Muzeum otevřeli něco po desáté a hned na úvod jsme byli nemile překvapeni, neboť se vybírá poplatek nejen za kameru ($30), ale i za foťák ($10). Ale asi je to investice, která stojí za to. Po vstupu a průchodu vestibulem člověk projde na nádvoří, uprostřed něhož je fontána a jezírko. Nádvoří je ze tří stran obklopeno budovami moderního vzhledu, kde se nachází exponáty, každá budova je zaměřena na určitý region Mexika.
První dva sály jsou ale všeobecné, první pojednává a příchodu lidí do Ameriky tak před cca. 30 tis. lety a jejich život, jako lovců,… přes začátky zemědělství až k prvním formám společného soužití.
Druhý sál obsahuje expozice týkající se vývoje archeologie jako vědy, dává celkový pohled na historický vývoj střední Ameriky v předkolumbovské době a poukazuje a společné prvky a rozdíly jednotlivých středoamerických civilizací.
Další sály se už věnují jednotlivým kulturám. Začíná to sálem o kultuře Teotihuacánu, která byla první rozsáhlejší civilizací ve středním Mexiku. Zde je celkem vyvedený model města a různé artefakty z naleziště. Dá se vyjít i ven ze sálu na zahradu, zde je větší model obou pyramid.
Následující sál se zabývá Toltéky jako nástupci kultury Teotihuacánu a předchůdci Aztéků. Hlavní exponáty se týkají Tuly, ale je tam zmínka o několika dalších městech, o kterých jsem do té doby neměl tušení.
Pak se přechází na Aztéky, kterým je věnovaná rozsáhlá pozornost. Kromě kvalitního modelu jejich hlavního města Tetonchitlánu je tu řada soch, včetně jejich slavného kalendáře, panely týkající se výměny zboží, umění, obětování, a dioráma tržiště.
Další sál se věnuje kulturám z Oaxacy, hlavně Zapotékům. Je tu hodně údajů o Monte Albánu, něco o Mitle a ostatních městech. Velkou atrakcí je rekonstrukce jedné Mixtécké hrobky z Monte Albánu. Venku jsou pak repliky několika hrobek.
Vedlejší sál se zabývá kulturami pobřeží Mexického zálivu, počínaje Olméky, kteří byli vůbec první rozvinutější kulturou v Mexiku, charakteristickou sochami velkých kulovitých hlav. Zbytek se týkal tzv. kultury Veracruz, podle stejnojmenného státu, známého hlavně podle města El Tajín, který jsme nenavštívili.
Předposlední sál obsahuje expozici o Mayích. Začínají zde od začátku, v Palenque a dalších starších městech, včetně Tikalu v Guatemale a Copánu v Hondurasu. Je zde model Palenque a Tikalu a různé artefakty. Venku je několik dalších staveb, včetně kopie nějaké budovy z Copánu s freskami uvnitř, stavby z Tikalu a několika stél. V podzemí budovy je pak replika pohřební místnosti krále Pakala z Palenque. Druhá část sálu se týká Yucatánských nalezišť, hlavně Chichén Itzá a Uxmalu, ale je tam i maketa Tulúmu.
Poslední sál se týká kultur severního Mexika, které nebyly zase tak super rozvinuté, takže tam je hlavně keramika, bižuterie,…
Všechny archeologické expozice jsou v přízemí, v prvním patře se nachází expozice etnografické, odpovídající té oblasti, o jejíž historii se pojednává v přízemí. Jsou tu kroje, diorámy, nástroje a náčiní a fotografie popisující život a tradice místních obyvatel. Nejzajímavější byla asi expozice mayská, hlavně dioráma zobrazující proces pletení houpací sítě.
Prohlídku jsme ukončili před třetí hodinou, s tím, že jsme za parkování zaplatili kolem $40, a vyrazili z města. Chtěli jsme totiž MC opustit už v neděli, protože v pondělí naše auto nemohlo jezdit. Mají to v MC totiž udělané tak, že každý den v týdnu zde nemohou jezdit ta auta, jejichž číslo na poznávací značce končí na dané dvě číslice. Naše auto připadalo na pondělí. Tak jsme projeli městem a k večeru to zapíchli v Amecamece, pod Popocatépetlem. Na cestě tam už jsme mohli obdivovat majestát fotoPopocatépetlu a jeho sesterské hory fotoIztaccíhuatlu. V Amecamece jsme se ubytovali v celkem levném a příjemném hotelu na náměstí, kde právě končil trh, tak jsme ještě stihli koupit mandarinky, povečeřet torty (takový sandvich s oblohou) a zapít to historicky nejlevnějším pivem (Coronou za $3.50) ve stánku, který obsluhovala starší žena se dvěma pohlednými dcerami, pro něž jsme zřejmě soudě podle jejich hihňání byli slušnou atrakcí. Pak jsme si ještě zašli prohlédnout kostel a ze střechy hotelu pozorovali západ slunce.

Cestou k Popocatépetlu

V pondělí jsme vyrazili na Popo, který stále kouřil. Odbočka na silnici do Paso de Cortéz, což je průsmyk mezi Popocatépetlem a Iztaccíhuatlem, kudy prošel Cortéz když se svou armádou poprvé zaútočil na Aztéky, je asi 1 km za Amecamecou a do průsmyku je to asi 20 km. Ráno byla celkem kosa, i v Amecamece, tak 4C, a v průsmyku, který je asi 3500 m.n.m. to nebylo o nic lepší. Naštěstí svítilo slunce, které teplotu přes den vyhnalo tak na 13C. Průsmyk je už skoro nad úrovní lesa, jsou tam hlavně louky, kde tráva roste na černém sopečném popelu. Navrchu je rozcestí, napravo vede cesta k Popo, která byla bohužel zatarasená u ní cedule se zákazem vstupu kvůli sopečné aktivitě. Nalevo vede prašná cesta k Izta a přímo další prašná cesta do Choluly na druhé straně, kterou ale průvodce nedoporučoval, protože je rozbitá. U rozcestí stojí budova správy národního parku, který se zde nachází. Její pracovníci nás také odehnali, když jsme se chvíli ochomýtali kolem té zábrany u cesty na Popo. Tak jsme se rozhodli jít šplhat na Iztu.
Tapase s Jayou jsme nechali na nedalekém televizním vysílači, protože se jim s námi nahoru šplhat nechtělo, a šli jsme. No, spíše jsme dalších několik km jeli autem po dosti dobité cestě, částečně se skládající ze štěrku a částečně ze sopečného popela. Pak jsme dojeli na poslední parkoviště, odkud stoupala neznačená, ale dobře vyšlapaná a tudíž viditelná, stezka nahoru. Už při prvním stoupání bylo patrno, že jsme ve slušné nadmořské výšce, po trochu rychlejší chůzi nahoru jsem se hodně zadýchal. Tak jsme šli relativně pomalu. Zde bych měl poznamenat, že výstup na Iztu není jednodenní záležitostí, dle průvodce to zabere dva dny a je potřebné sněžné vybavení, neboť vrcholek (5200 m.) je pod sněhem. Takže jsme neměli velké ambice. Nejprve jsme plánovali vystoupit jen do nejbližšího sedla, ale nakonec jsme vystoupali až do cca. 4500 m., což nám trvalo něco pod 3h. Zde jsme udělali fotohistorické foto a pořídili detail fotovrcholu Popocatépetlu, kde je vidět ledovec a kouř stoupající z kráteru. Celé stoupání nebylo ani tak náročné technicky, jako dechově. Ke konci jsme už museli po každých několika desítkách kroků odpočívat a chytat dech. Ve spodních partiích bylo celkem dost lidí, výš už bylo pomíň, hlavně ti, kteří s sebou měli velké batohy takže to vypadalo, že chtějí horu zdolat celou. Mít dva dny času, tak bych to taky udělal. My jsme samozřejmě museli spěchat dolů, protože Tapas s Jayou na nás čekali (a přesto se rozčilili, že jsme přišli pozdě). Tento spěch se nám ale nevyplatil, se nám z prudké změny nadmořské výšky šíleně rozbolela hlava. Dle průvodce to byl jeden ze symptomů nemoci z převýšení.
Bylo už před čtvrtou hodinou, když jsme vyjeli směrem k Amecamece. Museli jsme jet zpátky skoro k Mexico City a pak najet na placenou dálnici a pokračovat až do Puebly, našeho večerního cíle. Dálnice byla kvalitní a drahá, za 100 km jsme zaplatili kolem $60. Překvapením pro mě bylo to, že jsme hned po vzdálení se od MC začali stoupat do hor, a projeli přes další průsmyk, MC je totiž v centrálním mexickém údolí obklopeném ze všech stran horami. Puebla je už v údolí jiném, asi stejně vysokém. Je to jedno z center průmyslu, je tu např. závod Volkswagenu, a bydlí tady přes 1 mil. obyvatel. Je to ale i relativně staré koloniální město, založené Španěly celkem brzo po ovládnutí střední Ameriky. Jako jedno z mála měst v Mexiku je řada domů fotoobložena typickými kachličkami. Prohlídce města jsme se ale věnovali až v úterý ráno, přijeli jsme sem totiž za tmy, našli hotel a odpočívali, protože hlava nesnesitelně bolela. To byl asi největší bolehlav, který jsem v životě měl.

Přesun na Yutacán

Tak v úterý ráno jsme asi do 11h. chodili po Pueble. Mají tam klasicky centrální náměstí - zócalo - zarostlé stromy, velikou katedrálu a několik paláců kde dřív sídlili španělští vládcové. Některé paláce jsou okachličkované, stejně tak, jako pár domů a fotojeden kostel, na který jsme narazili kousek od centra. Celkově Puebla asi stála za zastavení, ale ne víc než na půldne. Měli jsme totiž před sebou ještě dlouhý přesun skoro až na Yucatán. Tak jsem byl rád, když jsme se kolem té jedenácté sebrali a vyrazili. Jeli jsme dál po té placené dálnici, asi dalších 400 km, za což jsme zaplatili asi $200. Naštěstí nebyly mýta tak blízko sebe, nejprve bylo jedno hned za Pueblou, tak $30, pak před sjezdem z hor, tak $60, to u Cordóby jsme objeli, pak následovalo jedno před rozcestím na Veracruz, dalších $30 a potom dlouhý kus dálnice směrem na Minatitlán, kde bylo asi $70. Poslední mýto jsme asi zase objeli, protože jsme sháněli benzinku.
Zhruba první hodinu jsme jeli ještě po náhorní plošině středního Mexika, charakteristické vyprahlou půdou se suchou trávou a křovisky. Po stranách se objevovaly občasné kopce, kterým dominovala na levé straně nejvyšší hora Mexika, Citlapétl. Pak následoval asi půlhodinový sjezd ze Sierra Madre Oriental, z asi 2200m do 900m, který byl asi jeden z nejmalebnějších, jaký jsem absolvoval. Dálnice totiž sjížděla po úbočí údolí, jež bylo dosti strmé, takže byl efektní rozhled, zastíněný jen několika tunely. Zajímavý moment byl nahoře, kde jsme viděli mraky dál v údolí pod námi. V údolí byla okamžitě patrná změna vegetace, zeleni jsme si po těch skoro dvou týdnech v horním Mexiku odvykli. Byli jsme zpátky dole v tropech. Bylo kolem druhé hodiny odpolední, když jsme se na chvíli stavili ve městě Cordóba, kde není nic kromě klasického náměstí s katedrálou a guvernérským palácem. Pak jsme až skoro do večera pokračovali po skoro pusté placené dálnici, kopírující pobřeží Mexického zálivu přes jižní část státu Veracruz a západní Tabasco. Dálnice končila asi 150 km před naším cílem, Villahermosou, kam jsme dojeli až za tmy kolem osmé večer. Zde jsme ještě strávili asi hodinu hledáním vhodného hotelu, což nebylo tak jednoduché, neboť Villahermosa je středisko těžby ropy z Mexického zálivu, tudíž je to město dosti bohaté, americky vypadající a tudíž drahé. Nakonec jsme našli hotel za $100, ale pokoj byl dosti zašlý a chybělo tam jedno okno. Navíc jsme parkovali přímo na ulici, což na klidu nepřidalo.

Silvestrovský den a noc

Poučeni z předchozího dne jsme vyrazili na Silvestra zavčas, protože jsme měli před sebou další 500 km přesun, tentokrát ale pouze po místních cestách. Naštěstí provoz zase nebyl tak veliký, tak se dalo dělat v průměru 90 km/h (120 km/h mimo obec, krokem přes obec díky topes). Pouze posledních asi 100 km bylo zajímavých, protože jsme jeli podél moře, jinak to byl jen klasický yucatánský subtropický les. Do Campéche, hlavního města stejnojmenného státu na východě Yucatánu, jsme dorazili něco před čtvrtou, a naštěstí jsme hned našli Hotel Colonial, doporučovaný průvodcem, nacházející se kousek od centra. Hotel je v koloniálním stylu, s pokoji v přízemí připomínající klášterní kobky, ale byly čisté a levné, takže nám nic nechybělo. Campéche je starý koloniální přístav, který byl několikrát přepaden a vypálen anglickými piráty, tak okolo něho Španělé postavili hradby s pěti bastiony a ještě několik pevností po okolí. Centrum města tvoří úzké ulice dlážděné kamennými deskami. Hradby se neuchovaly, bastiony ano, v jednom z nich je teď muzeum, které bylo bohužel na Silvestra zavřené. Campéche, stejně jako sousední Tabasco, žije z ropy, což je vidět na jeho hlavním městě. Domy v centru jsou pěkně opravené a čerstvě vymalované, ulice vypadaly fotonějak takhle. Dali jsme si na večeři místní rybí specialitu a byli zvědaví, co se bude dít na silvestrovskou noc. Místní odbočka PRDu (politická strana, viz výše) měla na jednom náměstí shromáždění s velkoplošnou TV, bohužel jenom zaagitovali a vytratili se ještě před půlnocí. Podobně to vypadalo i asi 500 m dále, kde sice hlučela diskohudba, ale okolo moc lidí nebylo. Hlavní aktivita se soustředila okolo kostela, který byl narvaný, lidi stáli i venku před otevřenými dveřmi, a kde se konala mše aspoň od 10.30, když jsme tam poprvé přišli. Zde jsme taky prožili půlnoc a potřásli si ruce s okolostojícími posluchači. Mše tak pokračovala asi do 12.30, poté se lidi vydali domů a asi až pak začali pařit, což se tak zdálo ze zvýšené intenzity odpalování rachejtlí. Jinak by mě zajímalo, kde a co dělal zbytek obyvatel, neboť v kostele nemohlo být víc než několik set lidí, a ulice města byly liduprázdné.

Mayské ruiny v kopcích Puuc

Nový Rok byl dalším dnem stráveným na ruinách. Jako na jeden ze státních svátků je vstupné do historických památek zadarmo. Projeli jsme přes vrchy Puuc na severovýchodě středního Yucatánu, na cestě z Campéche do Méridy. Zde vzkvétala mayská civilizace tak od 6. do 10. stol. Kolem desáté jsme přijeli na první místo, Sayil, kde je jeden slavný palác a pár dalších ruin. Zdrželi jsme se tam asi hodinku a pokračovali na další místo, Kabah, který se nachází na obou stranách silnice z Campéche do Méridy. Na levé straně je slušně vypadající oblouk kde končila cesta ze sousedního města Uxmalu. Pak je tam ještě velká pyramida, které ale není vykopaná. Na pravé straně je valná většina vykopaných budov včetně fotonejslavnějšího paláce. Zde jsme taky pobyli asi hodinku a valili na hlavní atrakci dne, Uxmal (Ušmal), což bylo centrum Puucké civilizace, považované za vyvrcholení klasické mayské civilizace. Hned na vstupu je fotopyramida Mága, asi nejstrmější pyramida kterou jsem v Mexiku viděl. Na schodech na její vrchol byly lana aby se jich lidi mohli držet, ale i tak byli někteří vyjukaní. Zde jsme taky k velkému překvapení zjistili, že většinu zahraničních turistů tvoří Američané, což jsme na jiných památkách zatím neviděli, na odlehlejších místech byli většinou Němci a Francouzi. Hned vedle pyramidy je fotovelký čtvercový komplex budov s nádvořím uprostřed, který Španělé považovali za klášter. Na portálech těch budov bylo několik slušně zachovalých reliéfů. Hned vedle je hřiště na pelotu, které nikterak nepřekvapilo. V západní části se nachází několik dalších čtvercových struktur, fotokrálovský palác a další pyramida. Slušně vykopaný je jenom ten palác, pyramida je obnovená ze dvou stran, další dvě jsou zarostlé. Tato pyramida je nejvyšší stavba v Uxmalu, takže z ní byl pěkný rozhled, akorát tam slušně vyfukovalo. Ještě za zmínku stojí jedna budova v jednom tom čtvercovém komplexu, která má střechu ozdobenou ve stylu holubníku a taky se tak nazývá. Mě to celkem pobavilo, protože v češtině to vyzní podstatně komičtěji, než v angličtině. I okolí vypadalo jako v holubníku (= nepořádek). Z Uxmalu bylo ještě asi hodinu jízdy do Méridy, tak jsme sedli po čtvrté sedli do auta a jeli, abychom za světla našli hotel. Ten se nám podařilo najít na první pokus, byl klasicky jednoduchý, ale celkem levný a hlavně, měl místo na zaparkování auta. Protože byl asi čtyři bloky od centra, tak jsme hned po ubytování valili se najíst. Náměstí v Méridě je v klasickém stylu, s kostelem na jedné straně, vládním palácem na druhé a posázené stromy. Zde jsme potkali jednoho staršího Američana, který nám poradil restauraci, která byla celkem luxusní a ne tak drahá. Na nádvoří tam měli klec se dvěma tukany. Sedli jsme si hned vedle, tak bylo co pozorovat. Byli "cool".

Mérida, největší město na Yucatánu, a přístav Progresso

Další den jsme měli celý vyhrazený pobytu v Méridě a relaxaci. Zase tak moc na vidění toho zde není. Prošli jsme se kousek od centra na hlavní místní třídu, Paseo de Montejo, která měla být na přelomu století, kdy Mérida aspirovala na hlavní město Mexika, napodobeninou pařížských Elysejských polí. Hlavním městem se nestala, takže je tato třída nyní dost pustá, a zbylo tam jen několik paláců. V jednom z nich je Yucatánské (stát Yucatán) historické muzeum. Vstupné cca. $15, muzeum menší ale pěkně udělané, věnované místním Mayům, takže to stálo za to. K večeru jsme se vrátili do centra, a já si koupil v jedné optice kontaktní čočky, i s prohlídkou za zhruba poloviční cenu, za kterou bych to koupil v US. Jediný problém byl při té prohlídce, protože nikdo v optice neuměl anglicky, tak jsme se domlouvali lámanou (mou) španělštinou.
Sobota měla být podle plánu strávená na pláži v Progressu, asi 30 km severně od Méridy. Naneštěstí se ten den zatáhlo a ochladilo. Dopoledne jsme se ještě stihli projít po pláži a Oliver se krátce vykoupal, na mě bylo moc zima, a pak začalo pršet. Tak jsme šli zpátky do hotelu a odpoledne proleželi na hotelu. Večer přestalo pršet tak jsme se sebrali zase na procházku. Zase jsme prošli pláž, podívali se na západ slunce. Bylo zde několik desítek Mexičanů, evidentně na dovolené, a na několika místech hráli na pláži fotbal. Zde je nutno poznamenat, že Yucatánská plošina klesá do Mexického zálivu velmi pozvolna, takže v Progressu, což je taky přístav pro Méridu, je 6 km dlouhé molo. Jakmile se setmělo, a pláž se vylidnila, tak to tam začalo vypadat nevábně, tak jsme šli do města, pokud se tak dá nazvat několik putyk a obchůdků v centru. Naštěstí jsme narazili opodál na supermarket v americkém stylu, kde jsme si koupili pivo a večeři a šli do hotelu.

Další ruiny, Dzibilchaltún a Chichén Itzá

Neděle je den, kdy jsou památky zadarmo, takže jsme toho museli využít. Zase zrána jsme vyjeli z Progressa a na hodinku se zastavili v Dzibilchaltúnu, několik km severně od Méridy. Moc toho tam není kromě nového, moderně vypadajícího a klimatizovaného muzea, evidentně postaveného pro turisty, pro které se stává Mérida stále populárnější. Asi nejzajímavější zde byla cenote, tj. díra v zemi, kde se uchovává voda. O tom se musím rozepsat trochu víc. Na Yucatánu nejsou žádné řeky a celý povrch je vápencový, takže je místy země proděravěná jeskyněmi a pokud jeskyně spadne, tak tam zbyde jezírko, a to je cenote. Pro Maye to byl jediný zdroj vody v období sucha, které tam trvá tak půl roku, takže města vzkvétala hlavně v jejich okolí a Mayové je patřičně uctívali. Ta cenote v D. byla oválná tak 10x15m, mělká na jedné straně a hluboká, evidentně se svažující do jeskyně na straně druhé. Voda křišťálově čistá s rybičkami různých velikostí a barev. Koupání je tam povoleno, ale na to bylo ještě k ránu chladno. Poté jsme pokračovali napříč severním Yucatánem k Chichén Itzá. Ale rozhodli jsme se trochu si zajet a napřed se zastavit v městečku Izamal, kde se nachází fotonejvětší klášter na Yucatánu. Izamal byl vystavěn Španěly na místě velkého mayského města, ruiny několika pyramid jsou tam ještě vidět. Z nich jedna je částečně restaurovaná, tak jsme na ni vylezli, byl z ní pěkný pohled na celé město, a hlavně na ten klášter. Ten je, jako celý střed města, obarvený žlutou hlinkou, takže se v poledním slunci pěkně vyjímal. Celý střed je nově obnovený, včetně kláštera, protože tam byl v r. 1992 papež. Klášter samotný vypadá podobně jako jiné církevní koloniální budovy, klasická architektura.
Po dvanácté jsme odjeli a tak za hodinku dojeli k Chichén Itzá, kde jsme se v nedaleké obci ubytovali. Byl zde vidět vliv turismu, hotely i restaurace bylo podstatně dražší, byli jsme rádi, že jsme dostali pokoj za $100. Trochu jsme si oddychli a pak šli na ruiny. Tam jsme pobyli až do zavíračky v 5h. Chichén Itzá jsou asi nejznámější a taky nejvíc obnovené ruiny na Yucatánu. Málokdo ale ví, že historie města se dělí do dvou odlišných období. První patří klasické mayské civilizaci z období 550-900 n.l. Pak bylo město z neznámých důvodů opuštěno. Ruiny z této doby jsou méně zachovalé a málo vykopané. Ty hlavní a známé ruiny patří k tomu druhému období, od 11. do 14. stol. Mayská kultura byla v té době ovlivněna Toltéky ze středního Mexika, kteří si zřejmě Maye podrobili a zavedli zde své krvavé kulty. Chichén Itzá se stalo jejich administrativním a religiózním centrem. Hned naproti vstupu do archeologické zóny je hlavní fotopyramida boha Kukulcána, nazývaná Španěly El Castillo. Ta byla původně postavena v tom starším období a přestavěna v tom novějším. Je to vlastně mayský kalendář vytvořený z kamene. Pyramida má 9 teras rozdělených na dvě poloviny schodištěm veprostřed, tj. 18 oddělených teras odpovídající 18 dvacetidenním měsícům v roce (zbývajících 5 dnů měli na oslavy nebo co). Čtyři schodiště, každé na jedné straně, mají po 91 schodech, s horní platformou celkem 365 jako je dní v roce. No a nakonec, na každé boční stěně je 52 panelů odpovídajících počtu roků v mayském století. Největší efekt se prý ale odbývá ve dnech jarní a podzimní rovnodennosti, kdy zapadající slunce vytváří iluzi sestupu boha z vrchu té pyramidy. Tohle nám samozřejmě vidět dopřáno nebylo, byli jsme tam v nepravý čas. Vylezli jsme nahoru, je odtud slušný rozhled, jako z každé jiné pyramidy. Dovnitř pyramidy vede zespodu chodba, která ústí v komoře, kde je kamenná lavice ve tvaru jaguára. Negativum bylo v tom, že tam bylo dost vlhko, mlžily se mě brýle a ještě před tou komorou bylo drátěné pletivo, takže to bylo špatně vidět. Pak jsme to zamířili k hlavnímu pelotovému hřišti, údajně největšímu v Mexiku, je 135 m dlouhý. Zajímavých bylo hlavně několik bočních panelů zobrazujících hráče v akci. Poblíž je i několik čtvercových platforem, které většinou sloužily jako oltáře. Jeden z nich má strany posety kamennými plastikami lebek a zkřížených hnátů, podle toho se taky nazývá Chrám Lebek. Mělo to sloužit jako odstrašující příklad nepřátelům, pokud by bojovali proti místním, skončili by jako nositelé těch lebek na obětním oltáři. Kousek stranou je nejslavnější místní cenote. Blízko ní jsou ruiny malého chrámku a i zde byli obětováni lidé tím, že je házeli do té vody. Protože hladina vody je tak 10m pod úrovní terénu a stěny kolmé, oběti asi moc šancí neměly. Pak jsme se vrátili zpátky k té pyramidě, kousek na východ od ní je Skupina tisíce sloupů, skládající se s několik budov, hlavně slavného Paláce válečníků, který ale zklamal, protože jsme na něj nemohli vylézt. Sloupů tam bylo hodně a uzavíraly prostor v jakési nádvoří, na jedné straně jsem fotobyl vyfocen. Zajímavá ale byla ruina sauny, s podzemní výtopnou a kobkou, kde se provádělo vlastní pocení. To dělali proto, aby se rituálně očistili. Poslední zajímavá skupina je kousek opodál. My jsme to vzali oklikou přes druhou cenote a skončili v pralese, kde jsme nalezli malou jeskyňku. Nakonec jsme ale došli k cíli, jmenovitě k fotobudově observatoře, jedné z nejzajímavějších budov, co jsem v Mexiku viděl. Vršek se totiž opravdu skládá z kupole, odkud prý Mayové pozorovali hvězdy. Okna v kupoli jsou udělány tak, aby se v nich v určitých dnech objevovaly určité hvězdy. Kousek opodál je mohutný komplex nazývaný klášter. Mě spíš připomínal hrad. Byl prý vystavěn v tom starším období a byl asi něco jako palác. V té době ale už bylo po páté a strážci lidi vehementně vyhazovali, tak jsme museli jít.
Večer jsme se stavili na večeři v restauraci nad naším hotelem a pak šli na Light and sound show na ruinách. V rámci toho, aby zde turisti utratili co nejvíc peněz totiž osvětlili několik hlavních budov včetně pyramidy, paláce válečníků a pelotového kurtu a každý večer tam mají hodinovou show se zvukovým komentářem, napřed ve španělštině za $25 a pak v angličtině za $35. Postupně se osvětlují a zase ztmavují jednotlivé reflektory a při tom vysvětlují historii Chichén Itzá a celé mayské kultury. Nebylo to nijak super, žádné lasery nebo tak, ale za ty peníze to stálo. Pak jsme se ještě prošli po té obci, kde jsme byli ubytovaní a narazili na fotohřbitov v klasickém mexickém provedení.

Závěr cesty, Cancún a pláž v Puerto Morelos

V pondělí jsme se přesunuli do Cancúnu. Na cestě jsme se stavili na dvou místech s cenotami. Jedno bylo kousek před městem Valladollid. Zdejší cenote byla pod zemí, tj. v jeskyni, a za vstup vybírali nekřesťanských $8, tak jsem tam nešel. Další cenote je přímo ve městě, byla jako součást parku, klasická díra v zemi. I tak si za to účtovali $4. Vodní hladina byla dobrých 15-20m pod povrchem, takže to vypadalo jako menší propast. Ale až k hladině vedly schody, takže se tam daly pozorovat rybičky. V parku nad cenotou bylo několik klecí, ve dvou z nich byly zvířata. Opice a něco na styl mývala. Okolo nepořádek. Ještě jsem se prošel po nedalekém místním náměstí, kde jsem neúspěšně sháněl vodu, náměstí opět ve standardním provedení. Pak jsme už sedli do auta a jeli přímo až do Cancúnu. Tapas se rozhodl ubytovat se dvě noci v lepším hotelu. Cancún jsou vlastně dvě města. Jedno mexické a jedno turistické. To turistické je na pláži, to mexické mimo pobřeží. My jsme samozřejmě projeli napřed tím mexickým, které i tak vypadalo amerikanizovaně, poutače na WalMart a ostatni supermarkety lemovaly ulice. Tak to ale bohužel už nebylo s dopravním značením, tak nám chvíli trvalo, než jsme našli cestu na pláž. Zde je asi 15 km hotelů, které byly značně předražené. Tapas sehnal nejlevnější za 100 USD za noc. To jsme samozřejmě s Oliverem neakceptovali, tak jsme se přesunuli asi o 50 km na jih do fotomalého přístavu Puerto Morelos. I zde je bohužel evidentní vliv turismu, protože jsme měli velký problém se sehnáním ubytování a nakonec jsme byli rádi, že jsme vyhádali nocleh za $200, tj. 25 USD. Jinde v Mexiku bych se za to zdráhal dát tak $80. Přijeli jsme tam před soumrakem a akorát jsme tak stihli se rychle vykoupat, na pláž bylo naštěstí jen pár kroků. V dáli šuměla voda valící přes korálový útes, údajně asi 600m. vzdáleného od pobřeží. V Puerto Morelos není skoro nic, dva obchody s potravinami, jeden se suvenýry, směnárna a hlavně pekárna. To nám stačilo k životu. I tak nám po neplánovaném výdaji na ubytování nezbývalo moc peněz. V úterý ráno bylo škaredě, přeháňky se střídaly se slunečným počasím. I tak jsme se v přestávce vypravili na procházku a akorát na mole rybáři vytahovali úlovek z ranního lovu. Kuriozitou bylo kuchání asi metrového žraloka. Bohužel, foťák jsme si přinesli až když z něho zbyla jenom hlava. Odpoledne se vyčasilo, tak jsme je strávili na pláži. Několikrát se vykoupali, postavili hrad z písku, který obdivovalo několik kolemjdoucích, a já se i stihl mírně připálit. Měli jsme obavy, že hrad zlikviduje příliv, ale ráno před odjezdem jsme se na něj ještě zašli podívat a stále stál… Vstávali jsme v 5h., před 6h. jsme vyzvedli Tapase a jeli na letiště, protože jsme odlétali v 8h. Bez problémů jsem vrátil auto a pak jsme se už jenom asi hodinu před odletem pařili na letišti, už v 7h. ráno bylo 29C. Byla to změna proti příletu do St. Louis, kde bylo kolem nuly, ale s tím se nedalo nic dělat, vánoce v teplých krajích byly u konce.

Pár slov na závěr

Super země, super příroda, super ruiny, super atmosféra. Příjemná změna proti přecivilizovaným a individualistickým US. Protože si amíci potrpí na všelijaké statistiky a hodnocení, a já jsem tady už určitou dobu tak jsem ovlivněn, tak zde je moje osobní pořadí atraktivnosti ruin a měst, které jsme navštívili. Je nutno podotknout, že je ovlivněno i událostmi a náladou, kterou jsem měl v tom daném místě, takže někdo to může vidět jinak.

Žebříček ruin (= vzhled, prostředí, atraktivnost):
Palenque > Teotihuacán > Uxmal, Monte Albán > Tulúm, Becán, Chichén Itzá, Tula > Cobá, Mitla > Dzibilchaltún, Yagul, Sayil, Kabáh

Žebříček měst (=vzhled, prostředí, atraktivnost, přívětivost, levnost):
San Cristóbal, Oaxaca, Mexico City > Puebla, Campéche, Mérida > Tuxtla Gutiérrez, Salina Cruz, Pachuca, Amecameca, Progresso > Chetumal, Palenque, Villahermosa > Cancún 

Zpět Připomínky a dotazy

SIUC / College of Science / Chemistry & Biochemistry / Personal / Cuma / Travel / Czech / Mexico
URL: http://www.science.siu.edu/chemistry/personal/cuma/mexico.html
Last updated: 13-Apr-98 / mc