10.den, 30.července, neděle

Riga, noc na veřejném tábořišti na pobřeží moře, kousek za Jürmalou

Vstávali jsme opět před osmou hodinou, po devaté hodině jsme už odjížděli ze Siguldy pryč směrem na Rigu. Do Rigy jsme jeli ještě asi hodinu, docela dlouho jsme se motali s autobusem po obvodu starého města, kde jsme nakonec zaparkovali na nábřeží řeky Daugavy, hned pod rižským hradem a kousek od mostu Valdemãra tilts.

Riga je hlavní město Lotyšska a dnes má kolem 790 000 obyvatel. Díky své příznivé a strategické poloze při ústí řeky Daugavy do Rižského zálivu byla osídleným místem již od pravěku a důležitou obchodní a dopravní křižovatkou.

Samotné město Riga bylo založeno na místě staré livonské osady rok po té, co se v rámci křížové výpravy na jaře roku 1200 v ústí řeky Daugavy vylodil biskup Albrecht z Buxhoevdenu s 500 bojovníky.Riga se pak stala jeho sídelním městem a základnou pro šíření křesťanství na východ.

Od r. 1282 bylo Riga členem Hansy. Vládnoucí vrstvu ve městě tvořili bohatí němečtí obchodníci. V roce 1524 se Riga přiklonila k reformaci, která jí přinesla náboženskou svobodu. Další osud města byl ovlivněn livonskými válkami, které začali vpádem cara Ivana IV. Hrozného v roce 1558 do Livonska. Dobýt Rigu se mu ale nepodařilo. Město se roku 1561 stalo svobodným městem, roku 1581 se ale s ohledem na své obchodní zájmy poddalo polskému králi a stalo se součástí polsko-litevského státu. V září 1621 dobyl Rigu švédský král Gustav Adolf II.. V době severské války byla Riga roku 1710 dobyta ruskými vojsky a byla připojena k ruské říši. Od roku 1796 se stala centrem gubernie a jedním z nejvýznamnějších ruských přístavů na Baltu. Při Napoleonově vpádu do Ruska nebyla sice Riga Francouzi dobyta, panikařící gubernátor ale nechal zapálit rižská předměstí, aby se v nich nemohla zachytit nepřátelská armáda.

Začátkem 20. století se Riga stala největším ruským vývozním přístavem, který se specializoval hlavně na export obilí do západní Evropy. Současně se Riga patřila mezi největší ruská průmyslová centra, vyráběli se zde mj. osobní automobily a letecké motory.

Za první světové války byla Riga v roce 1917 dobyta německými vojsky, v lednu 1919 byla v Rize nastolena sovětská moc, která byla za několik měsíců svržena a Riga se stala součástí samostatné Lotyšské Republiky. Další osud Rigy byl společný s osudem všech Pobaltských republik. V roce 1940 byla Riga obsazena sovětskými vojsky a připojena k Sovětskému svazu. V letech 1941 až 1944 byla okupována německou armádou a byla sídlem vyššího vedoucího SS a policie pro oblast Ostland a Russland-Nord (která zahrnovala oblasti Estland, Lettland, Litauen a Weißruthenien).

Dne 13.10. byla Riga dobyta sovětskou armádou. Po válce nastal obrovský přiliv ruského obyvatelstva, který snížil podíl lotyšského obyvatelstva na 36,5 %. V záři 1991 se Riga znovu stala hlavním městem Lotyšské republiky.

Samotné historické centrum Rigy, které leží na pravém břehu řeky Daugavy, není moc velké. Rozkládá se opět v prostoru, který byl vymezený městkými hradbami, které jsou v jedné části ještě částečně zachovány. Uprostřed je centrum rozděleno na dvě poloviny hlavní ulicí Kalku iela.

Autobus nás vyložil na nábřeží kousek od rižského hradu, na prohlídku města jsme měli bohatě dostačujících 6 hodin.

Rižský hrad, podobně jako hrad v Talllinu také nevypadá jako typický hrad, je to větší budova čtvercového půdorysu s nádvořím uprostřed, která stojí na menším kopečku a má ze strany řeky vzhled barokní pevnosti. Hrad byl postaven v 13. století livonskými rytíři. V současnosti hrad vypadá celkem omšele, člověk by ani neřekl že je v něm sídlo prezidenta, kromě toho jsou tam také tři různá muzea. Prošli jsme tedy kolem hradu na náměstí Pils Laukums, ze kterého vede hlavní vchod do hradu. Protože nás ale hrad moc nenadchl, tak jsme valili dál do centra města.

Hodně domů v Rize je už docela pěkně spraveno, hodně se jich ale ještě opravuje a bylo vidět i dost narušených a poškozených domů, ze všech tří hlavních měst to v historické Rize vypadalo asi nejhůř. Přesto se mi Riga líbila. V nově opravených domech už byla spousta vybavených obchodů a hlavní třída byla plná bank a různých restaurací.

Kousek od hradu v typické středověké uličce stojí skupina středověkých obytných domů, které se nazývají Tři bratři (Tris Braji). Nejstarší č. 17 bylo postaveno v 15. století a je to dnes nejstarší kamenný dům v zemi, číslo 19 je z 17. století a číslo 21 z 18. století.

Hned naproti stojí kostel Sv. Jékaba (Jëkaba baznica). Kostel patří k nejstarším v Rize, první zmínka o něm pochází z roku 1225. Patřil různým náboženství a v současnosti je katolický. Zajímavé na něm je, že jako jediný kostel v Rize má zvon zavěšen mimo. Podle legendy byl zvon z věže odstraněn, protože měl zvyk samovolně zvonit když zemřela nepoctivá manželka.

Když jsme do kostela vešli, už tam byla shromážděná spousta lidí, kteří čeklai na začátek mše. Tak jsme se podívali, jak přichází kněz a vydali jsme se dál.

Kousek od kostela Sv. Jékaba začíná krátký zachovalý úsek červených cihlových městkých hradeb. Hradby byly postavené v 13.-16. století, v roce 1800 byly strženy aby nebránili růstu města a dopravy. My jsme si akorát prošli Švédkou bránu (Zviedru várti).

Brána byla postavena v roce 1698 ve švédském stylu. Z vnitřní strany na bránu přímo navazují obytné domy. U ulici vedoucí od brány mne zaujal hodně nakloněný dům, který byl ze dvou stran zajištěn pořádně mohutnými opěrami. 

Od brány jsme si to namířili k Lotyšskému muzeu války, které sídlí v jedné zachovalé věži postavené v městských hradbách – v Prašné věži (Pulvertornis) a v přilehlých budovách. Zde nás překvapili tím, že když jsme chtěli studentské vstupné 0,4 Ls za osobu, tak nám řekli, že dnes mají vstup zdarma a pak nám dali lístky, které v jednotlivých sálech kontrolovali hlídačky. Ze začátku vypadaly expozice docela suše (v průvodci psali, že expozice jsou hodně suché), ale pak se jejich úroveň sál od sálu zlepšovala díky tomu, že původní expozice z období SSSR byly postupně předělávané na moderní a mnohem zajímavější expozice. Souběžně s prohlídkou dalších a dalších sálů také klesala Martinina schopnost a ochota sledovat exponáty.

V prvním velkém sálu byla ještě původní sovětská zmatená expozice- hromady historických zbraní promíchané s fragmenty modernějších zbraní z 20. století a různými dělostřeleckými nábojnicemi.

Další expozice byly už předělané a vypadaly velmi dobře, hlavně část věnovaná první světové válce, kde měli pěkně udělané makety a diorámy bojů v zákopech a model zákopového krytu 1:1. Další expozice zobrazovaly období meziválečné samostatné Lotyšké republiky, období 2. světové války, nezbytná expozice o deportacích na Sibiř a o zločinech sovětského režimu. Zajímavá byla expozice o událostech před vznikem republiky po první světové válce, kde bylo hodně informací o lotyšských rudých střelcích, kteří bojovali v občanské válce na straně Rudé armády.

Mne osobně nejvíce nadchla expozice věnovaná období druhé světové války. Jednak zde byly informace a fotky z obsazení Rigy Rudou armádou v roce 1940, po nich následovaly fotky z „osvobození Rigy“ německou armádou, kde jásající obyvatelstvo vítá německé vojáky. Pak tam měli hodně informací z doby okupace, o vyhlazování židů (v Rize bylo hodně velké ghetto, opět zajímavé fotky) atd. Vyhlášky místního říšského vedoucího vybízející k odporu proti postupující Rudé armádě a o vyhlášení stanného práva. 

Nakonec tam byla bombastická expozice o lotyšských dobrovolnících v německé armádě a o dvou lotyšských divizích Waffen-SS. Obě dvě lotyšské divize byly nejlepší divize Waffen-SS složené z východních dobrovolníků a měly až do konce války velkou bojovou morálku, danou odporem většiny Lotyšů k Sovětskému svazu, Stalinovi a komunismu vůbec.

Protože se o historii Waffen-SS hodně zajímám, pokusím se vás jen stručně informovat o historii toto zajímavého a ne moc známého útvaru německé armády informovat. Stručný popis historie Waffen-SS si můžete přečíst zde. Popis působení lotyšských dobrovolníků ve Waffen-SS si přečtete zde.

Celá expozice byla doplněna řadou zajímavých fotek, které jsem jako nadšenec do historie Waffen-SS ještě nikde neviděl.

Jenomže v druhé světové válce nebojovali lotyšští vojáci pouze na straně němců, ale i na straně Rudé armády, tak hned vedle panelů o lotyšských vojácích ve Waffen-SS byly také panely, které popisovaly lotyšské jednotky Rudé armády. Pojetí výstavy se mi líbilo, žádná strana nebyla haněna ani pomlouvána, názor ať si utvoří každý sám.

Poslední zajímavá expozice byla o partyzánských bojích proti sovětské nadvládě po skončení druhé světové války. V řadách partyzánů bojovalo mnoho bývalých členů lotyšských SS divizí, kteří uprchli do lesů před jistou smrtí v sovětském zajetí. Výstavu tvořilo velké množství dokumentů o působení partyzánů a o sovětských protiakcích, vystaveno měli také hodně dobových zbraní.

Přestože se mi poslední části muzejních expozic velmi líbily, Martina byla z toho už pěkně hotová. V muzeu jsme strávili něco přes dvě hodiny a Martina byla z toho docela naštvaná. Protože jsem ji chtěl uklidnit, tak jsem hned po východu z muzea zamířil do nejbližší cukrárny, vlastně to bylo něco na způsob naší mléčné jídelny. Kromě zákusků tam měli i různé polívky a nějaká smažená jídla za velmi přijatelné ceny. Jídelna byla vskutku lidová, protože tam bylo hodně lidí v důchodovém věku, což v Martině nevyvolalo moc důvěru. Já jsem ji ale přesvědčoval, že nás tam nikdo neokrade, ani že nám z toho nebude blbě, vždyť pijeme každý den dvě štamprle slivovice. Takže jsem jí koupil kafe a nějaké zákusky, všechno bylo dobré. Navíc to bylo fakt levné, jak jsem se pak díval na ceny v zahrádkách na hlavní třídě, tak tam měli kafe až třikrát dražší. Cestou z jídelny jsme zašli do jedné z místních prodejen s alkoholem podívat se na slavný Rižský černý balzám, což je místní bylinný likér o kterým psali v průvodci. Balzám byl sice dost drahý (0,2l necelé 2Ls, ale zahraniční kořalky byly mnohem dražší), ale my jsme se rozhodli, že každé rodině jeden dovezeme. Ceny se pohybovali v rozmezí 0,3Ls, takže jsem chtěl ještě obejít pár obchodů, abych zjistil, kde je mají nejlevnější. Takových obchodů bylo v Rize fakt požehnaně.

Na rohu hlavní ulice Kalku iela s parkem jsme zašli do McDonnalda, kde jsme si každý dali jeden cheeseburger. Pak jsme se vydali po hlavním bulváru směrem k rižskému dómu. Zde jsem si v jedné normální drogérii koupil další film do foťáku, měl jsem strach, že v neděli nikde film neseženu, ale měli normálně otevřeno.

Takže jsme konečně došli k dómu (Rïgas Doms). Dóm je opět zděný z červených cihel a je největším kostelem v Pobaltí (187 x 43 m). Založen byl v r. 1211 rižským biskupem, první stavba byla dokončena v roce 1270. Chrám byl postupně přestavován až do 18. století, takže jsou v něm patrny různé slohy. Věž vysoká 90 m je barokní z r. 1776, a nahradila původní věž z roku 1547 vysokou 140 m. V kostele jsou prý ohromné varhany a velkolepé sochařské náhrobky, což jsme neviděli, neboť v neděli byl kostel zavřený.

Tak jsme se vydali z dómského náměstí směrem ke kostelu Sv. Petra (Pëtera bäznica). Hned naproti kostelu zrovna bourali nějakou budovu s betonovým skeletem, patrně nějakou stavbu z doby sovětské republiky, takže jsem se aspoň podíval, jak vypadá polozbořený skelet. Pěkně to kontrastovalo s historickým kostelem na pozadí.

První zmínka o gotickém kostelu Sv. Petra pochází z r. 1209. Věž byla postavena v roce 1660, v letech 1743-46 ji stavěli znovu po zničení bleskem, pak byla v roce 1941 zničena Němci. V roce 1973 byla věž i kostel restaurovány. Věž je teď vysoká 120 m a ve výšce 72m je vyhlídková plošina, ze které je překrásný pohled na starou Rigu. Na věž jsem si chtěl zajet, ale odradila nás cena – jeden studentský lístek pro cizince stál 1 Ls, což mne naštvalo (měli tam totiž dvojí ceny, teď už jsem chápal, jak se u nás cítí cizinci při pohledu na dvojí ceny). Navíc jsme tolik peněz už neměli, protože jsme je šetřili na zakoupení balzámu. Stejně jsme si už koupili staré sovětské pohlednice, na kterých byl jeden pěkný pohled na Rigu právě z věže a stejně jsem už neměl moc fotek. Dovnitř do kostela jsme také nešli, protože tam je teď muzeum.

Takže jsme dál procházeli uličkami starou Rigu. Za kostelem Sv. Petra stojí menší kostel kostel sv. Jana, který je směsicí stylů od 13. do 19. století. Kostel vypadá docela klasicky, podobných jsme už viděli spousty. Tahle část města byla pěkně opravená, takže bylo se na co dívat. Na ulici Grëcinieku iela se nachází celá řada pěkně opravených měšťanských domů, z některých jsou teď i muzea. Navštívili jsme i městkou informační kancelář, kde neměli pomalu nic.

Vedle nábřeží kousek od kostela sv. Petra je Náměstí lotyšských střelců (Latviešu strëlnieku iela, kterému dominuje socha lotyšských rudoarmějců. Po osamostatnění Lotyšska chtěli Lotyši sochu odstranit, ale početná ruská komunita tomu zabránila.Hned za sochou je podélná černá budova, ve které bylo původně muzeum Lotyšské Rudé armády, teď je z něj naopak Muzeum sovětské okupace.

Zde jsme si všimli lidí, kteří v taškách nosili hromady různého ovoce. Martina říkala, ž e bychom měli taky nějaké koupit a tak jsme se vydali hledat nějaké tržiště. Můj stopovací smysl nás nakonec dovedl až na obrovskou tržnici u autobusového nádraží.Takovou velkou tržnici jsem zatím nikde neviděl. V jedné obrovské hale prodávali jen masné výrobky a maso. Pěkně jsme si ji prošli a měli jsme docela chutě. Pak na ploše kolem haly prodávali všechno možné ovoce a zeleninu, takže jsme za poslední drobné nakoupili banány a jablka. Ovocná tržnice pak přecházela průběžně v tržnici se spotřebním zbožím a podobnými blbostmi jaký měli na trzích v Polsku. Tam už jsme ani nešli.

Od autobusového nádraží jsme se vydali do novější části Rigy postavené koncem 19. století, která se rozkládá za velkým parkem kolem kanálu Pilsétas kanáls. Pro tuhle část Rigy jsou typické velké parky, široké bulváry a dominantní budovy postavené ve stylu eklektismu a secese. Nová část Rigy byla také zapsána UNESCEM na listinu světových architektonických památek.

V parku stojí Lotyšská národní opera a hromada památníků, na hlavní třídě Brivíbas bulváris, který navazuje na ulici Kalku iela stojí Pomník Svobody (brívíbas piemineklis, postavený z celonárodních příspěvků v letech 1931-35. Z podstavce vyrůstá 19m vysoký obelisk, který zakončuje 9 m vysoký symbol Svodody – žena držící nad hlavou tři hvězdy představující tři lotyšské kraje: Kurzemsko, Vidzemsko a Latgalsko. Během sovětské okupace se pomník podařilo zachránit před likvidací. V době naší návštěvy byl bohužel celý pomník v lešení, takže jsme si ho mohli prohlédnout akorát na zakoupené pohlednici.

Z parku kolem kanálu jsme se vydali do dalšího parku, který obklopují budovy univerzity, knihovny a několika různých muzeí.. Park byl velmi hezky upravený a byly v něm spousty lidí. Zde jsme si tedy dali zastávku a pojedli jsem trochu nakoupeného jídla. Po svačince jsme se vydali dále do města po Brívíbas bulváris k pravoslavnému kostelu Alexandra Něvského. Kostel už stojí v obyčejné městské zástavbě a zvenku vypadá docela omšele. Uvnitř byl ale patřičně pravoslavně vyzdoben. Hromady zlacených ikon, krásná výzdoba na velmi malém prostoru. Kostel je zajímavý tím, že má kruhový půdorys (taková větší rotunda), průměr je asi 20 m. Takový kostel jsem taky ještě nikde neviděl. Pravoslavné kostely se mi ale líbí více, mají takovou zvláštní atmosféru a výzdobu.

Od tohoto místa jsme se už vlastně vraceli zpátky k autobusu. Zastavili jsme se ještě u druhého pravoslavného kostela – Ruské pravoslavné katedrály (Pareizticïgo katedräle). Kostel je postavený ze zvláštních červeno-žlutých cihel v novorománském stylu. Velká kupole tohoto kostela sloužila za sovětské éry jako planetárium. Prostor uvnitř byl hodně prázdný, menší kostel Alexandra Něvského vypadal útulněji. Navíc nám pak ve fotolabu nevyvolali fotku, co jsem uvnitř vyfotil. Protože byla na začátku filmu.

Pak jsme se už vydali k vytipované prodejně s alkoholem, abychom koupili slavný balzám (měl stát 1,79 Ls). Zde jsem ale s hrůzou zjistil, že už mají zavřeno přes půlhodinu, protože jsem si špatně přečetl zavírací hodinu. To nás docela naštvalo, protože v dalším obchodě měli balzám dražší a my jsme už neměli tolik peněz. Naštěstí jsme odchytli spolucestující z autobusu, který nám půjčili jejich zbylé „šprlíky“. Měli jsme už dost, ale já jsem chtěl ještě zkusit další obchody, protože vedle měli balzámy moc drahý (1,99 Ls). Takže jsme ještě jednou proběhli město směrem ke kostelu Sv. Petra, kde jsme zjistili, že všechny obchody, kde jej měli levnější jsou už zavřený a tak zbývají jen ty, kde mají otevřeno 24 hodin denně a tam je měli všude za ten 1,99 Ls. Takže jsme to konečně koupili a valili nazpátek přes město k autobusu, protože už bylo doopravdy na čase. Můžu říci, že zmatky s tímto nákupem a sprintování přes město mi na popularitě u Martiny moc nepřidaly. Ale stihli jsme to úplně přesně. Většina lidí dorazila jako mi, všichni značně zdrcení dlouhým chozením po městě. Nakonec jsem ještě stihl vyfotit jednu uličku, na které jsem se snažil zachytit klidovou atmosféru staré Rigy.

Tak jsme se nalodili do autobusu a dali jsme Rize sbohem. Takže závěrem můžu opět říci, že se mi Riga líbila a opět bych se do rád na delší dobu podíval. Nakonec několik pohlednic s pěknými pohledy na Rigu.

Z Rigy jsme jeli kousek po pobřežní silnici, kde jsme měli přespat na vytipovaném odpočívadle u moře. Odpočívadlo leželo v borovicovém porostu písečných dun kousek od moře. Jenže když jsme tam přijeli, tak vjezd na odpočívadlo měla zatarasená parta borců řetězem a chtěli za vjezd money. Zuzana z toho byla překvapená, neboť první turnus před třemi týdny tam žádný borce nepotkal. Takže to s nimi ukecala na nějakou částku v DM, takže jsme každý dali asi 20kč, což za dané odpočívadlo bylo rip-off. Utábořili jsme se pod stromy na jehličí a vypadalo to tam hodně pěkně. Až na to, že tam byly jen suché záchody pro značně otrlé lidi, takže jsme radši chodili do pěkného borovicového porostu. A že jsme nebyli jediní, o tom svědčila řada nálezů. Jediným plusem byl kohoutek s vodou, která asi byla pitná (stejně jsme ji převařovali, tak co). 

Večer po sedmé hodině si borci sbalili stolečky, řetěz schovali a odjeli, takže jsme zjistili, že si tam asi jen tak podnikavě přivydělávají. To také vysvětluje, proč tam první turnus neplatil, protože kvůli poruše autobusu přijeli na místo už za tmy, takže tam žádní borci nebyli.

Protože bylo celý den pěkně a hodně svítilo slunce, tak jsem neodolali a valili jsme se vykoupat. Slunce sice svítilo, ale na pobřeží dost fučelo, to nás ale neodradilo a tak jsme se pěkně vykoupali v Rižském zálivu a docela jsme si zablbli ve vlnách. Pak jsme se umyli v ledové vodě pod kohoutkem a uvařili jsme si večeři. Mezitím jsem si odskočil vyfotit západ slunce. Po západu jsme se ještě romanticky prošli po pobřeží a pak jsme kecali s kolegy a šli jsme spát.

zpátky na hlavní stránku