13.den,
2.srpna, středa
náročná prohlídka hradu Malbork, noc v kempu v Jantaru, kousek od pobřeží
Podle původního pozměněného plánu jsme měli tento den strávit rekreací u Mazurských jezer a Gdaňsk s Malborkem měl být poslední den, tedy stejně jako prvotní plán. Já jsem si myslel, že by jsme mohli podívat i na zříceniny Hitlerova bunkru Wolfschanze u Rastenburgu (pol. Ketrzyn, čes. Kostřín). Bohužel počasí nebylo na rekreaci zrovna ideální, bylo hodně zataženo, takže žádná Mazurská jezera ani Hitlerův bunkr nebyl, snad příště, aspoň mám inspiraci na další výlet.
Severozápadní číst Polska jsme projeli za hlubokého spánku v autobuse, takže moc vizuálních zážitků nemám. Zato jsme si užili po stránce hmatové. I když jsme jeli po hlavní silnici, tj. po silnici 1. třídy, tak silnice byla hrozně zvlněná (dokonce i na naše poměry). Seděli jsme totiž přímo nad zadním kolem, takže jsme si v noci pěkně zaskákali. Podle zkušeností můžu říci, že všechny hlavní silnice v Polsku jsou takové. Navíc hodně Poláků jezdí jako prasata, hlavně tiráci, takže jezdit tam s relativně velkým autobusem není žádný med.
Ráno jsme si dali zastávku na pumpě někde za městem Ostróda. Zde jsme se na záchodech umyli, na parkovišti jsme si uvařili čaj a posnídali jsme z našich zásob obnovených v marketu v Klajpedě.
Po více než hodinové zastávce jsme pokračovali po hlavní dále na Elblag. Zde jsme odbočili na hlavní cíl dne, na Malbork (něm. Marienburg), kde jsme měli absolovovat prohlídku místního hradu.
Do města jsme přijeli kolem půl jedenácté. Město samotné je docela malé a hrad není v rovinaté krajině ani moc vidět. Zajeli jsme na parkoviště, které stojí na opačné straně řeky, naproti hradu. Z druhé strany řeky je na hrad nejlepší pohled, hradní komplex je odtud vidět úplně celý. Jediná vada na kráse je, že se to všechno nevejde na jednu fotku, takže člověk musí dělat panoramatické fotky.
K hradu se přejde po úzkém mostě pro pěší, který se dal docela rozhoupat. Hned na druhém břehu měli stánky s různými suvenýry. Zde nás nejvíc udivili levné pohledy, které mají v Polsku mnohem levnější než v ostatních pobaltských státech. Protože jsem už neměl fotek nazbyt, tak jsem koupil dvě pěkné pohlednice a malý průvodce hradem v angličtině, což se ukázalo jako docela moudré rozhodnutí. Navíc byl průvodce plný pěkných fotek a byl tam i půdorys dvou horních hradů.
Hrad v Malborku stojí na menším kopci na pravém břehu řeky Nogat a je to největší cihlový hrad na světě. Zde v roce 1270 začal německý Řád křížových rytířů (někdy také nazývaný teutonští rytíři) stavět klášter-hrad o obdélníkovém půdorysu. Na severní straně opevněné oblasti vzniklo tzv. předzámčí, kde stály nejrůznější hospodářské budovy, které patřily k hradu.
Řad spolu se svým velmistrem sídlil v hradu od roku 1280. V této době byla pevnost v Malborku velmi podobná ostatním řádovým hradů, které stály roztroušené po celém Prusku.
Od roku 1309 byl Malbork hlavním městem celého řádového státu, což se projevilo značným rozšířením celého hradního komplexu. V polovině čtrnáctého století se hrad už skládal ze tří částí. Dominantou celého komplexu byl nejstarší Horní hrad, na místě bývalého předzámčí byl postaven tzv. Střední hrad, který obsahoval mj. i velmistrův palác. Na nejnižším a nejsevernějším místě u řeky stály nově vybudované budovy Předzámčí, někdy také nazývané Dolní hrad. Tohle uspořádání se zachovalo až do současnosti.
V letech 1335-1340 byla původní pohřební kaple Sv. Anny na Horním hradě, kde byli pohřbívání řádoví velmistři, rozšířena na chrám Panny Marie. Tento chrám byl nejdůležitějším chrámem řádového státu a měl úžasnou výzdobu.
Ve středověky byl hrad povařován za nedobytný. Jednotlivé hradní budovy byly propojeny hradbami, což mj. umožňovalo odděleně bránit různé části hradu. Nejdůležitější části obraného systému, jako např. brány a průchody byly vybaveny všemi tehdy známými obrannými zařízeními. Malborský hrad byl vzorem pro mnoho obraných komplexů v celé Evropě.
Během Třináctileté války (1454-1466) se Řád tak finančně vyčerpal, že se rozhodl získat peníze prodejem svého hlavního hradu. Nedobytný hrad byl tedy prodán Polskému státu.
Další tři století sloužil hrad jako sídlo „starosty“. Velmistrův palác byl přebudován na rezidenci polských králů, kteří zde pobývali, když navštěvovali oblast Pomořan.
Do roku 1746 hrad stále sloužil jako pevnost, většina jeho původních obranných zařízení stále sloužila svému účelu.
Švédské války v 17. století hrad vážně zdevastovaly. Další škody způsobil požár v roce 1644, který zničil střechy Horního hradu. Význam hradu jako pevnosti postupně upadal. Po prvním dělení Polska v roce 1772 hrad připadl Prusku, které zde nejprve zřídilo gigantická kasárna a pak vojenské sklady. Následné přestavby způsobily radikální zásahy do architektury hradu, gotické klenby byl nahrazeny rovnými trámovými stropy, klenutá gotická okna byla nahrazena pravoúhlými. Existovaly také plány na zbourání celého hradu a ze získaného materiálu se měly postavit nové sklady.
V době nastupujícího romantismu a osvícenství na konci 18 století se proti takovým plánům postavila skupina lidí, kteří chtěli polozřícenou pevnost přeměnit na památník středověkého stavitelství. Získali nakonec podporu státu a hrad se začal postupně rekonstruovat. Rekonstrukční práce trvaly prakticky až do začátku druhé světové války. Hrad postupně získal svůj původní vzhled a vybavení.
Bohužel během druhé světové války hrad hodně utrpěl. Během tvrdých bojů, kdy pevnost dobývala Rudá armáda byl hrad zcela zničen z více než 50%. Trosky hradu byly navíc vykradeny místním polským obyvatelstvem.
Po válce se opětovné rekonstrukce hrady chopili Poláci. Díky jejich úsilí patří dnes obnovený hrad mezi perly evropské středověké architektury.
Pokladny a další stánky se suvenýry jsou umístěny v budovách Spodního hradu. Na nádvoří před bránou do Středního hradu bylo už docela hodně lidí. Vystáli jsme si frontu a koupili jsme si studentské vstupné na prohlídku v polštině za 10 zl (1 zl je teď asi 10 kč). Za prohlídku v cizím jazyce se platilo 100 zl, češtinu ale stejně nevedli.
Prohlídky na hradě probíhají následovně, až se sejde dostatečný počet lidí, tak přijde průvodce a prohlídka začíná. Během prohlídky se projde celý střední a horní hrad. Průvodce zkrátka někde zastaví a začne valit výklad. V celém komplexu probíhá současně tak 20-30 prohlídek, sotva na jednom místě výklad končí, už se tam hrne další skupina. Přitom není problém se od původní skupiny oddělit a pokračovat s úplně jinou skupinu.
Naše česká výprava tvořila pomalu celou skupinu, průběžně s námi bylo několik Poláků. Naše prohlídka začala po jedenácté a i když nás zkušenější jedinci varovali, že to bude na dlouho, ani zdaleka jsme netušili, že prohlídka bude trvat přes tři a půl hodiny (!!!!) a nachodíme při ní několik kilometrů.
Náš průvodce byl mladý borec, tak kolem 28 let, a už na první pohled působil, že je do hradu hodně zažranej. Na naše počáteční poznámky, že jsme češi, tak ať mluví pomaleji, moc nereagoval a tak na nás pořád velmi rychle chrlil hromadu informací. Zpočátku jsme ho ještě docela stíhali, s pomocí mého anglického průvodce jsem měl taky trochu přehled, ale i tak nám hodně zajímavostí uniklo. To mne docela mrzelo, protože ten náš borec nám během svého výkladu řekl několikrát víc informací než jiní průvodci. Jeho výklady byly delší, takže nás neustále doháněly následující skupiny, některé nás dokonce předběhly, takže jsme měli možnost poslouchat výklady i v jiném podání.
Trasa vedla následovně: prošli jsme bránou na nádvoří středního hradu, zde jsme zašli do několika místností v okolních budovách, pak jsme vešli do velmistrova paláce, zde byly to bylo snad nejlepší z celé prohlídky, tj. obytné místnosti Velmistra, Letní a Zimní refektář. Největší místnost na hradě – Velký refektář se zrovna opravoval, takže nebyl přístupný. V přízemí měli zajímavou výstavu o natáčení filmu Křižáci, některé scény se na hradě natáčely. Pak jsme se přesunuli do protějšího východního křídla, kde je jednak výstava výrobků z jantaru, jednak výstava středověkých zbraní a brnění. Exponátů zde bylo velmi hodně a náš průvodce nám říkal něco o pomalu každém exponátu, takže jsme to tam docela ucpávali. Pak následovala asi 15 minutová přestávka, kdy jsme se mohli rozprchnout po nádvoří spodního hradu a nakoupit různé blbosti. Většina výpravy zapadla na občerstvení do hospody v přízemí východního křídla.
Občerstveni jsme se pak sešli u brány a mostu do Horního hradu. Horní hrad je už pevnost jak má být, vstup dovnitř je doopravdy monumentální. Horní hrad jsme prošli pomalu celý, zašli jsme si i na boční samostatně stojící věž Gdanisko, která je s hradem spojena krytým průchodem v hradební zdi. Věž sloužila jako hlavní hradní záchod a také jako místo posledního odporu posádky. Další zajímavé části Horního hradu byla obrovská a pěkně vybavená hradní černá kuchyně. V dalších místnostech byla instalovaná výstava středověkého tureckého umění, hlavně různé zbraně a koberce. Zajímavá byla také expozice o rekonstrukci hradu v minulém století, kde bylo hodně původních fotek a plánů rekonstrukce společně s obrovským modelem hradu, který zobrazoval vzhled celého hradního komplexu v 15. století. Pěkná byla také velká fotka hradu zobrazující stav hradu po osvobození Rudou armádou.
Nejvýznamnější část hradu – chrám Nejsvatější Panny Marie není přístupný, pokračují zde stále rekonstrukční práce. Před válkou patřil chrám k nejkrásnějším částem hradu, kaple byla vyzdobena množstvím různých sochařských a kamenických děl, figurálních ornamentů atd. V oknech byl krásné a vzácné vitráže. Během bojů za druhé světové války byla tahle část hradu úplně zničena, všechno vybavení rozkradli postupně Němci, Rusové a nakonec Poláci. Proto je také většina místností na hradě pomalu holá, takže většina místností na celém hradě pak slouží jako výstavní síně.
Zde naše prohlídka sice skončila, ale ještě jsme se museli dostat ven. Během cestu ven jsme tedy vyšli z horního hradu, sešli jsme do příkopu mezi horním a středním hradem a celý horní hrad jsme si ještě obešli. Podhled o paty zdí na vysoké hradní stěny byl dost impozantní. My jsme už ale nebyli schopní přijímat žádné další informace, takže jsme se konečně dostali ze spárů našeho průvodce. Času jsme ale neměli nazbyt, protože nikdo netušil, že se prohlídka tak natáhne, takže jsme měli tak akorát čas dojít k autobusu. Takže jsme všichni vysílení zapadli do autobusu a vydali jsme se na sever k pobřeží, kde jsme měli někde přenocovat.
Během prohlídky se také slunečné nebe zatáhlo šedými bouřkovými mraky a opravdu chvíli po odjezdu z Malborku se spustila pěkná bouřka.
Nakonec jsme skončili v „kempu“ v přímořském městečku Jantar. Kemp to byl velmi zvláštní. Podnikavá rodina se rozhodla zřídit kemp na menší zahradě u domu. Zahrada měla rozměry asi jako naše přední zahrádky. Nebyla ani celá pokosená a už tam byly postavené dva velké stany. Náš autobus se marně snažil najet dovnitř, nakonec ale zůstal stát za plotem. Naše stany jsme si tedy rozložili velmi blízko sebe a i tak jsme se tam skoro nevešli. Hygienické vybavení se skládalo ze dvou splachovacích záchodů a jedné sprchy v menším přístřešku. Vypadalo to sice docela pěkně, ale nebylo to dimenzované na větší množství lidí. Sprcha s teplou vodou byla opět napojená na bojler, takže jsme si večer zase užili sprchování ve vlažné vodě, neboť nám předchozí várka zase vycejprala teplou vodu.
Takže jsme si postavili stan, uvařili jsme si oběd a šli jsme se koupat. K moři to ale bylo ještě docela daleko, aspoň 2 km. Dlouhá písečná pláž vypadala velmi pěkně, ale byl to klasický Balt. Slunce sice svítilo, ale fučel dost velký vítr. Voda byla hodně studená, prý nejstudenější ze všech míst kde jsme byli. Svítící slunce mě ale dodalo odvahu, takže jsem se namočil a kousek jsem si i zaplaval. Vlny zde nebyly pomale žádné.
Večer jsme si uvařili poslední pořádné jídlo naší cesty a šli jsme docela brzo spát, protože po nočním přejezdu a zabijácké prohlídce Malborku byla většina lidí hotová.
V noci trochu kapalo, ale ráno stan nebyl ani mokrý.