7.den, 27.července, čtvrtek

Tallin,Virtsu-Kuivastu (trajekt na ostrov Muhu), přejezd na ostrov Saaremaa, noc v kempu Mandjala, na břehu moře

  Z kempu jsme vyrazili docela brzo, protože jsme měli na programu dlouhou prohlídku Tallinnu a pak přejezd až na ostrov Saaremaa.

Po deváté jsme už byli Tallinnu. Zaparkovali jsme kousek od mezinárodního trajektového terminálu a vydali jsme se do centra, na jehož prohlídku jsme měli šest hodin. Kousek od centra jsme se stavili na hlavní poště, odkud jsme poslali zbylé pohledy. Pak už jsme jen chodili po historickém městě, které stálo fakt za to a mne se taky Tallinn (Staré město) líbil nejvíce ze všech měst, co jsme navštívili.

Tallinn je hlavní a zároveň největší město Estonska, žije v něm 416 000 obyvatel, což je skoro 30% veškerého obyvatelstva celého Estonska.

Město má bohatou historii, bylo osídlené už kolem roku 3000 př.n.l, v 11. století n.l byla na vrchu Toompea vybudována dřevěná pevnost, o které byla nalezena první písemná zmínka. Město nejdříve patřilo Dánům, kteří postavili na vrcholu Toompea hrad a Estonci mu začali říkat Taani linn – dánské město. Pak město patřilo střídavě Němcům, Švédům a Rusům, od r. 1918 bylo město hlavním městem Estonské republiky. V roce 1940 bylo obsazeno SSSR, v letech 1941-44 bylo okupováno Němci.

Staré město se skládá ze dvou částí, z kopce Toompea, nejstarší části města, a z dolního města, které je soustředěné kolem Radničního náměstí. Staré město bylo v minulosti obehnáno vysokými hradbami s velkým počtem bašt a věží, z nichž se jich hodně zachovalo dodneška. Typickým stavebním materiálem je vápenec, využívaný pro stavbu městského opevnění, věží, kostelů a celého dolního města už od 13. století.

Do Starého města jsme vešli Bránou Viru (Viru värav), což je jedna z původních bran v městském opevnění. Budovy ve starém městě jsou krásně opravené, většinou samé 2-4 patrové úzké domy. V přízemí většiny domů jsou buď nějaké lepší obchody nebo restaurace apod. Hned vedle brány je v části opevnění zařízeno velmi pěkné veřejné WC (3 EKK, ale hezčí než většina našich, letištní úroveň), což je v Pobaltí docela nevídaný jev. Turistů na ulicích už bylo docela hodně.

Takže jsme to vzali jednou boční starou uličkou, až jsme došli na kraj Starého města, kde bylo docela velké náměstí, za kterým se už rozkládaly novější budovy. Na náměstí stál kostel Sv. Jana (Püha Jaani Kirik), naproti němu se zvedaly stráně kopce Toompea. Takže jsme začali stoupat do kopce až jsme došli k části hradeb s 46 m vysokou dělovou věží Kiek-in-de-Kök (v dolnoněmeckém nářečí to znamená Nakoukni do kuchyně – protože během obléhání města se z věže dalo vidět až do kuchyně obléhatelů) Věž má v průměru 20 m a zdi jsou tlusté 4 m. Ve restaurované věži je zřízeno muzeum městského opevnění, které, ale ještě bylo zavřené.

Takže jsme šli dál, až na Hradní náměstí (Loosi plats) na vrchu Toompea. Na jedné straně stojí hrad Toompea, naproti němu pravoslavná katedrála Alexandra Něvského. Hrad je už třetí na tom místě. Z původního dánského hradu z r. 1219 už nic nezbylo, z řádového hradu vybudovaného v letech 1227-1229 stojí dosud tři z jeho čtyřech věží. Dnešní podoba hradu je barokní z dob ruské rekonstrukce v 18. století. V hradě dnes sídlí estonský prezident a parlament. V hradu se měly konat podle průvodce prohlídky, ale nic takového jsme tam neviděli, takže žádná prohlídka nebyla.

Katedrála Alexandra Něvského byla postavená v r.1900. Vypadá jako typická pravoslavná katedrála, tj, má půdorys rovnoramenného kříže. Nad středem je nejvyšší cibulovitá kopule, po stranách jsou 4 menší kupole. Tahle katedrála byla největší pravoslavný kostel, jaký jsme v Pobaltí viděli. Uvnitř byla velmi pěkná výzdoba (na ikonách a ostatních proprietách bylo vidět, že jsou dost staré a asi i dost cenné) a probíhala tam i nějaká mše (žádný svatý jako ve Vilniusu tam ale nebyl vystavený J). Uvnitř bylo pak pěkně narváno, protože zrovna s námi se tam nahrnulo asi 5 výprav nějakých anglicky mluvících turistů v důchodovém věku.

Takže jsme si prošli katedrálu a pomalu jsme se vraceli k věži Kiek-… do muzea opevnění. To otevřeli zrovna když jsme tam došli, takže jsme tam vešli jako první návštěvníci. Zde se nám stala zajímavá příhoda. Doposud jsme se chovali poctivě a kupovali jsme si normální nezlevněné lístky, protože už jsme oba dva nebyli studenti. Prý studentské dávají jen na kartu ISIC (tu stejně nikde nechtěli vidět, je to tam jak u nás). Tak jsem na babku v pokladně vybalil svojí angličtinou, že chci dva dospělé lístky. Babka ale na angličtinu moc nechytala, tak jsme ukázal, že chci dva, babka řekla students, tak jsem řekl že ano, a tak jsme si koupili studentský lístky (jeden za 5EKK). Od té doby jsme se na kartu mohli a kupovali jsme si všude studentský. Stačilo když člověk vypadá jak student (tj. mladý, s batohem a foťákem).

Věž má celkem pět pater, ve všech jsou nějaké expozice. V podzemním a prvním nadzemním podlaží (ty byly nejvyšší a největší) se pořádají různé výstavy a koncerty, my jsme zrovna viděli výstavu fotografií nějakého místního fotografa. V ostatních horním patrech je umístěna expozice muzea opevnění Tallinnu, postupně je zde vystavována historie Tallinnu od nejdávnějších dob, hromada různých obrazů jak město vypadalo, pár pěkných modelů města, hromada exponátů k dané epoše (zbraně, brnění, děla, atd.) Taky tam mají v každém patře pěkný pokec i v angličtině, kde se dočtete o funkci každého patra a historii celé věže. V každém patře seděla jedna hlídací babka, proti focení s bleskem však žádná nic nenamítala.

Jednotlivá patra jsou spojena velmi strmým schodištěm, které je umístěno ve zdi směrem do města, takže při výstupu až nahoru se člověk docela zapotí. Původní věž nebyla zastřešená střechou, ta se dostavila až v pozdější části. Celá konstrukce a vzhled věže se mi velmi líbily, všechno bylo na svou dobu dost namakaný. opevnění je zkrátka něco pro mne. Exponáty byly taky zajímavé. Z horních pater věže byl navíc z bývalých dělových střílen pěkný pohled na celé město. Zde mi také došla baterka do digifoťáku, takže jsem musel fotit už jen na klasický (vzal jsem si sice adapter na 120V a transformátor na 220V, made in USA, který je však tak blbě udělaný, že do klasické zásuvky se nedá zasunout bez předem upravené rozdvojky, kterou jsem já blbec zapomněl doma).

Ve věži jsme  byli přes hodinu. Pak jsme se vrátili zpátky na Hradní náměstí a šli jsme se podívat na vyhlídku z kopce Tompea u západní části hradu. Zde se na skále kopce tyčí nejkrásnější z hradních věží Dlouhý Hermann (Pikk Hermann), která je jedním ze symbolů Tallinnu.

Prošli jsme ulicemi horního města směrem k druhému kostelu, který na vrchu stojí, ke katedrále Panny Marie Toomkirik. Je to nejstarší kostel v pevninském Estonsku. Kostel byl přestavěn po ničivém požáru v r. 1684. Sloužil jako místo posledního odpočinku šlechty a uvnitř je hodně tesaných náhrobků. Interiér ale moc nevypadal jako kostel, na stěnách nejsou žádné malby ani obrazy, ale je tam rozvěšen velký počet jakýchsi dřevěných náhrobků, takže to tam vypadalo spíše jako někde v obchodě. V kostele má být pohřben vůdce stavovského povstání u nás Jindřich Matyáš Thurn, jeho náhrobek jsme ale mezi hromadami jiných nenašli.

Od kostela jsme si zašli uličkami horního města na krásnou vyhlídku na celé dolní město a pak na další vyhlídku na opačné straně kopce.

Z horního do dolního města jsme sestoupili po krátké a velmi strmé ulici Krátká noha (Lühike jalg, je to jediná ulice, po které se dá dostat z horního do dolního města, aniž by člověk musel jít mimo původní opevnění). Ulice má na jedné straně schody, po kterých se zrovna šinuly aspoň dva autobusy nějakých amerických důchodců. Naštěstí se dali dobře obejít.

Došli jsme ke kostelu Sv. Mikuláše (Niguliste Kirik), jehož věž je druhá nejvyšší v Tallinnu. Kostel byl centrem německých kupců, původní dřevěný zde stál už r. 1230, velká část dnešní stavby pochází z 15. století. Dnes je zde muzeum uměleckých děl z estonských kostelů a konají se zde varhaní koncerty. Do muzea jsme nešli, takže jsme pokračovali dále ulicemi na Radniční náměstí.

Zde se už od 11. století konaly trhy a tak se náměstí stalo centrem Starého města. Na náměstí stojí radnice dokončená v r. 1404, která je jediná zachovalá gotická radnice v severní Evropě. Na vrcholku její věže, která připomíná minaret, se točí větrná korouhvička Starého Tomáše, který hlídá Tallinn už od roku 1530. radnice vypadá velmi pěkně, ale část jejího průčelí do náměstí byla zakryta lešením. Náměstí bylo plné lidí a před pomalu před každým domem byla zahrádky a přístřešky restaurací. Není se co divit, byla doba oběda. Na náměstí také sídlí pěkně vybavené informace, kde ti ostatně jako všude v Pobaltí zadarmo nic nedají. My jsme si nakoupili pohledy, protože jsme už věděli, že zde je mají nejlevnější (4-6EKK oproti až 12EKK na stáncích na ulicích).

Z náměstí jsme se vydali dále středověkými uličkami plných turistů, až jsme došli k nenápadnému katolickému kostelu Petra a Pavla (aspoň si to myslím, na podle mapy to je Peeter Pauli kirik). Kostel je zastrčený za malou prolukou v zástavbě ulice. Má pěkně opravenou klasicistní fasádu s nějakým nápisem z bible. Hned vedle kostela je dominikánský klášter z roku 1246, který byl za reformace zavřený a od té doby chátral. Dnes je v něm zřízeno něco jako muzeum, kde si můžete prohlédnou různé věci z vykopávek a můžete si celý komplex projít. Mohlo to být zajímavé, ale my jsme už neměli moc času ani peněz nazbyt. Z otevřených oken katolického kostela ale bylo docela pěkně vidět na klášterní dvůr.

Odtud jsme došli k dalšímu významnému kostelu, ke kostelu Sv. Ducha (Pühavaimu Kirik), který má prý nejstarší kostelní zvon v Estonsku z r. 1433. Zvenčí velmi nenápadná budova (boční stěna je přímo uliční stěnou a vypadá jako normální stěna obytné budovy, akorát větší lomená okna jsou známkou toho že je to asi kostel), ukrývá uvnitř bohatě řezbářsky zdobený interiér s dřevěným oltářem od lübeckého mistra Bernta Notkeho z r. 1483, vyřezávanými lavicemi a kazatelnou. Za prohlídku kostela se platí, takže jsme si to prohlédli jen zezadu od dveří. Vypadalo to tam velmi pěkně a dojem umocňovala pěkná varhaní hudba.

Pak už jsme se vydali dále po Dlouhé ulici (Pikk tänav), která vede z Radničního náměstí na sever k přístavu. Ulice je lemována středověkými domy německých kupců a šlechty, většinou z 15. století. V domě č.17 z roku 1410 bylo sídlo Velké Gildy (cech), dnes je zde Estonské historické muzeum. Zašli jsme tedy dovnitř. Nebylo moc velké, expozice byly rozmístěny ve dvou velmi vysokých sálech. V menším byly pověšené nějaké staré obrovské gobelíny. Ve větším sále byly vitríny s exponáty o historii oblasti Tallinnu, od prehistorických dob (měli tam pěkné kostry muže a ženy někdy ze začátku tisíciletí) až po dobu carského Ruska. Docela zajímavá expozice.

Pokračovali jsme dále po Dlouhé ulici, kde mj. v domě č.61 bylo sídlo KGB, odkud se organizovaly deportace Estonců, zejména na Sibiř. U konce ulice stojí skupina domu č.71 známá jako Tři sestry. Domy jsou nádhernou ukázkou středověkých obytných domů z doby, kdy se město řídilo lübeckým právem.

Dlouhá ulice končí Velkou pobřežní bránou (Suur Rannavärav), která je spojena s věží Tlustá Markéta (Paks Margareeta). Věž pochází z 16. století a také jednou z dominant města. Jméno dostala věž podle děla. Bylo v ní i vězení, dnes je zde Námořní muzeum. To nás lákalo, neměli jsme však už čas. Kolegové, co tam byli, říkali, že to bylo zajímavé, ale prohlídka aspoň na 3 hodiny). Na zdi u brány je pamětní deska členům Královského britskému námořnictvu, kteří pomáhali estonské ponorce Lembit v jejím boji proti fašismu. Je tu také pamětní deska obětem havárie trajektu Estonia, který se potopil na cestě z Tallinnu do Stockholmu v roce 1994.

Protože jsme už měli necelou hodinu na návrat k autobusu, tak jsme si už zbytek města rychle prošli. Od Velké brány jsme došli ke kostelu Sv. Olafa (Oleviste kirik), který je zasvěcený norskému králi Olafovi ze 11. století. Kostel byl postaven ve 13. století, přestavěn byl v 15. století. Jeho původně 140m vysoká věž byla nejvyšší vězí v severní Evropě. Roku 1625 byla ale zničena při požáru, dnes měří jen 125 m. Jeho věž je dodnes nejvyšší věží v Tallinnu a je vidět pomalu z celého Starého města. Pak jsme prošli kolem useku starých hradeb, který patří k nejdelšímu zachovalému souvislému úseku. Kolem bývalého cisterciáckého kláštera Sv. Michala (z roku 1249) jsme prošli do parku pod hradem Tompea. Odtud je dobře vidět, na jaké mohutné skále je hrad postavený.

Pak už jsme naposledy prošli starým městem a spěchali jsme k místu, kde stál náš zaparkovaný autobus. Ani jsme neměli čas stavit se v nějakém marketu a doplnit zásoby potravin. Do autobusu jsme dorazili včas, ale většina lidí po šestihodinové prohlídce jedla kolem autobusu.

V průběhu prohlídky Tallinu se už taky konečně začalo rozjasňovat počasí, nakonec už pěkně pražilo slunce. Takže jsme měli možnost vidět město ozářené jasným sluncem.

V autobuse jsem také konečně naznal, že náš záměr usušit v autobuse hříbky, co jsme nasbírali v parku Aukštailos, nebyl nejlepší. Hříbky v tom do té doby velmi vlhkém počasí vůbec nechtěli schnout a nakonec během stání v Tallinnu, kdy konečně vysvitlo slunce, začaly pěkně zapáchat. Takže jsem je s těžkým srdcem musel vyhodit do kontejneru.

Z Tallinu jsme nabrali směr na Virtsu, kde je stanice trajektu na ostrov Saaremaa (ve skutečnosti vede trajekt do města Kuivastu, které leží na menším ostrově Muhu, teprve z něho se mostě přejede na vlastní ostrov Saaremaa).

Ostrov Saaremaa byl za sovětské éry nepřístupný pro cizince, protože zde měli raketové a radarové vojenské základny. To ale velmi prospělo místní přírodě, která je velmi zachovalá. Saaremaa je nyní hodně navštěvovaná a patří prý k nejtypičtějším estonským místům.

Na trajekt jsme ani dlouho nečekali. Loď měla přepravní prostor v podpalubí, kam najížděla hlavně větší auta (autobusy, náklaďáky) vraty ve přídi a na zádi. Na horní palubu najížděla osobní auta šikmou rampou skoro na boku lodi. Celkem se na lď vlezlo velké množství vozidel.

Náš autobus zajel samozřejmě do podpalubí, takže jsme ihned vystoupili a šli jsme nahoru. Nad horní palubou byla dvoupatrová nástavba, kde se dalo být buď na ochozech,nebo uvnitř ve velkých kabinách. Zde byla umístěna restaurace, malý obchůdek a velmi pěkné záchody. Loď vyrazila přesně podle jízdního řádu a byla skoro plná. Druhý břeh byl sice docela pěkně vidět (podle mapy to je asi 8 km), přesto cesta trvala asi 25 minut.

Po doražení na druhou stranu jsme se vrátili zpět do autobusu a po spuštění rampy jsme vyjeli na půdu ostrova Muhu. Po celkem nezáživné cestě, kdy se jelo převážně přes samé lesy z hodně nízkých borovic jsme dojeli do největšího města na ostrově Saaremaa, do Kuressaare. To jsme ale jen projeli a pokračovali jsme dále, kde měl být nějaký kemp. Ten jsme jak si nemohli najít, tak jsme se vraceli do dalšího, který byl kousek od města. Místo tvořil velký počet docela velkých dřevěných chatek v borovicovém lesíku, mezi kterými byla občas nějaká budova se záchody a umývárnami. Zde jsme měli problémy s tím, že na vnitřní cesty se dalo zajet jen s autem, a to pouze aby se tam dovezli věci. Autobus dovnitř pustit nechtěli, takže jsme si museli všechny věci odnést relativně daleko. Skupina se utábořila mezi nízkými borovicemi, pomalu na písku, někde kousek od moře. Brzy jsme měli písek pomalu všude a taky tam bylo docela hodně komárů. V moři se koupat nedalo, protože na pobřeží byl široký pruh docela odporně vypadajícího bahna (které mělo být léčivé !). Kemp byl docela rip-off, záchody byly sice splachovací, ale za sprchy se platilo a byly ještě někde daleko. Takže jsme se aspoň v umývárnách pěkně umyli v umyvadlech studenou vodou. Uvařili jsme tradiční večeři s čajem a slivovicí a šli jsme spát.   

zpátky na hlavní stránku