Zde jsou klikací mapy, rozdělené do dvou částí. Kliknutím na dané místo na mapě se zobrazí fotka z této oblasti. Malé varování, mapy jsou aspoň 500 kB:
Část 1 Bullfrog - Crystal Springs Canyon.
Část 2 Smiths Canyon - Forgotten Canyon.
Lake Powell je přehrada na řece Colorado asi 200 km nad Grand Canyonem, která zaplavila jeden z dalších kaňonů, který řeka vytvořila, Glen Canyon. Protože Glen Canyon nebyl moc prudký, tak se přehradní jezero táhne dobrých 200 km proti proudu. Není zde ale moc přístupových míst, protože krajina je málo obydlená a značně nerovná. Tři hlavní vyvinutá přístaviště jsou u přehradní hráze u Page, Az., asi v polovině přehrady v Bullfrog (a na druhé straně řeky v Halls Crossing) a na konci přehrady v Hite.
Protože sám nevlastním žádné plavidlo, tak musím spoléhat na nabídku univerzitního Outdoor Recreation Programu, který je dosti pestrá, hlavně v létě. Normálně jezdí jen s mořskými kajaky, uvnitř kterých je dost málo místa, takže se musí pečlivě balit. Naši vedoucí se ale rozhodli vzít s sebou motorový nafukovací raft, takže výlet byl celkem luxusní, včetně přenosného záchodu, plynového vařiče a coolerů s jídlem. Protože měli na výlet původně málo zájemců, tak se mě podařilo naverbovat několik známých, bývalé kolegy ze skupiny Dinu a Gayathri, a Francouze Hillaira a Laurenta.
Ze Salt Lake jsme vyrazili ve středu večer a po půlnoci dorazili do Bullfrogu. Zde jsme se umístili v poměrně rozsáhlém, ale opuštěném kempu, sezóna zde ještě nezačala. Bylo celkem teplo, tak jsem se rozhodl spát pod širákem, což se nám ráno vymstilo, protože začalo poprchat. Moc jsme nezmokli, ale vylekal jsem se natolik, že jsme se přesunuli do auta a nic víc nenaspali. Den tedy nezačal moc dobře, navíc se od severu valily černé mraky a foukal vítr, který na jezeře může udělat nepříjemné vlny. Asi kolem desáté jsme opustili kemp a dojeli na pláž, kde jsme nabalili lodě a asi po hodině vyjeli. V tuto dobu už ale občas začalo vylézat sluníčko a vítr byl snesitelný, resp. vlny nevypadaly hrozivě. Pádlovali jsme asi hodinu a pak poobědvali na menší pláži. Poté jsme pokračovali dále na jihovýchod podél severní strany jezera. V pozdním odpoledni jsme ještě stačili prozkoumat několik malých bočních zátok asi 2 km východně od prvního většího kaňonu, Moqui Canyon. Večer bylo dosti větrno (na jezeře se většinou odpoledne zvedne vítr), ale podařilo se nám najít několik prohlubní, kde jsme postavili stany a uvařili večeři.
Ve čtvrtek jsme se vzbudili do krásného slunečného rána. Před snídaní jsem vylezl na malý kopec nad kempem a prozkoumal malý kaňon plný děr který vedl do zátoky kde jsme kotvili. Asi kolem desáté jsme vyjeli dál na východ, řeka byla hladká jako zrcadlo. Po Moqui Canyonu se stěny na levé straně jezera slušně zvedly, zatímco napravo zůstaly relativně ploché. Pake jsme přejeli řeku na druhou stranu a asi po dvou kilometrech našli malou zátoku, kde jsme udělali oběd. Poté následovala relativně rychlá jízda a za další dvě hodiny jsme byli na soutoku se Smiths Canyonem, kde jsme našli velmi pěkné místo na kemp. Vyprázdnili jsme raft, na něž pak většina kromě mě a Diny nasedla a jeli jsme na konec Smiths Canyonu, kde měl být slušný slot. Jízda na kajacích v relativně úzkém kaňonu s vysokými okolními stěnami byl asi nejlepší zážitek z celého výletu. Asi za 1.5 hodiny jsme dorazili na konec jezera, zakotvili lodě a dál pokračovali pěšky. Začátek slotu je asi kilometr od jezera, a šli jsme jím asi hodinu než jsme se obrátili, protože už bylo pozdě. První část slotu je nejvyšší a nejuzší, ale i horní část nebyla k zahození. Sice není tak vysoká, ale pořád dost úzká. Na cestě zpátky po jezeře jsem jel spolu s jedním vedoucím, Chrisem, a podařilo se nám připlout do kempu asi za 45 min, o trochu dříve než motorovému raftu. Horní polovina těla ale při této akci dostala dost zabrat. Pak ale následoval pohodový večer s dobrým jídlem a neobvylým představením nakonec. Díky silným slunečním erupcím byla totiž páteční noc nad západní severní Amerikou viditelná polární záře. To jsme my samozřejmě nevěděli, než jsme si v neděli přečetli noviny. Těsně před tím, než jsme zalehli, byla na severu vidět silná načervenalá záře, která vypadala jako světla vzdáleného města, ale stovky kilometrů v tomto směru žádné město není. Tak jsme zafilozofovali a šli spát. Škoda, kdybychom bývali vydrželi trochu déle, tak by to asi bylo ještě lepší.
V sobotu ráno jsem se zase prošel na jeden z kopců nad kempem. Odtud byl pěkný pohled na meandry spodního Smiths Canyonu. Z převisu nad jezerem jsem do vody shodil několik kamenů, které v jinak hladké vodě udělali pěkné kruhy. Po vydatné snídani jsme opět vyjeli na vodu, na cestu zpátky. Já s Dinou jsme si ale rozhodli nejprve prozkoumat kaňon na druhé straně řeky, Forgotten Canyon. Podrobný průzkum by asi zabral celý den, má totiž několik ramen a jsou tam staré indiánské ruiny. My jsme vpluli jen asi 1 km, na konec pravého ramena, které končí vysokým vyschlým vodopádem. V kaňonu ale bylo živo, byla sobota a ruiny asi taky lákaly. Vlny od motorových lodí (za celé tři dny jsme nepotkali nikoho v nemotorovém člunu) se zesilovaly od kolmých stěn, takže jsme si občas museli dávat pozor, abychom se nepřevrhli. Na cestě zpátky jsme ještě v boční zátoce objevili plovoucí záchod, který ze zdál být ještě víc frekventovaný, než ty ruiny, a pak už jsme spěchali zpátky po jezeře abychom dostihli zbytek skupiny. To se stalo až při obědě asi 10 km po řece, a pak jsme pokračovali až do Bullfrogu, dalších asi 10 km. Celých 20 km jsme s přestávkou na oběd udělali za asi 5 hodin, což se dalo. Sbalili jsme se a přesunuli zpátky do kempu, kde jsme přenocovali. V neděli jsme se jen zastavili v Green River na oběd a odpoledne přijeli do Salt Lake.
U of U / CHPC / Cuma / Travel / Czech / Bullfrog
URL: http://voth.chem.utah.edu/~mcuma/bullfrog01e.html