Čt. 24.5. - Odjezd ze SLC v cca. 19h, příjezd k opuštěnému dolu Hidden Splendor kolem půlnoci.
Pá. 25.5. - Túra soutěskou Chute of Muddy Creek, mimo soutěsku chůze po břehu potoka, v soutěsce brodění potokem. Večer jízda na kole pro auto na druhém konci soutěsky.
Zde je klikací mapa celé trasy.
So. 26.5. - Dopoledne pěšky okruh Ramp Canyon - Cistern Canyon, pak přesun do oblasti Tan Flat a nocleh tam, ve vyšší nadmořské výšce a tudíž trošku chladnějším počasí.
Zde je klikací mapa okruhu Ramp Canyon - Cistern Canyon
Ne. 27.5. - Na horském kole cca. 60 km okruh po motocyklových stezkách v oblasti Iron Wash. Pak cesta domů.
Zde je mapa a fotky z jízdy.
SLC jsme opustili v běžnou dobu (7 večer) a celá jízda probíhala podle plánu, dokud jsme nenajeli na prašnou cestu jižně od Temple Mountain. Postup se podstatně zpomalil, a vzalo nám asi hodinu, než jsme dojeli k Hidden Splendor Mine, vzdálené asi 30 mil. Přičtěte asi 15 min. hledání místa se stínem (bez úspěchu), a do postele jsme se nedostali před půlnocí.
V pátek ráno jsme vstali celkem brzo, protože jsme před sebou měli dlouhý den. Plán byl projít soutěskou the Chute of Muddy Creek, asi 25 km zčásti brodění potokem a zčásti chůze po břehu. Rozhodli jsme se začít asi 17 mil po silnici u Tomsich Butte a skončit v místě našeho kempu u Hidden Splendor. Protože jsme měli jen jedno auto, rozhodl jsem se vyzkoušet novou techniku "mountainbike shuttle", nechat kolo na jednom konci a auto na druhém, a pak na kole dojet pro auto. Tak jsem kolo zamkl k pluhu, který ležel poblíž (zbytek po důlní činnosti). Říkal jsem si, že buď pro auto pojedu buď večer, nebo druhý den ráno. Z toho důvodu jsme na místě nechali stan a věci na vaření. Zde je klikací mapa tůry.
Jízda k Tomsich Butte nám vzala asi 30 min, a v asi 8.30 jsme vyšli. Už od začátku jsme měli na sobě staré tenisky na brodění, ani jsme si s sebou nebrali jiné boty, nemělo to cenu. I když se nebrodilo, tak se muselo často přecházet z jednoho břehu na druhý. Při přípravě této cesty mě provázela obava, že z důvodu jarního tání v horách bude v potoku hodně vody. Na internetu se dá zjistit průtok potoka pod horami Wasatch Plateau v Emery, asi 50 mil proti proudu. Průtok tam byl asi 140 cfs, něco kolem 4 m^3/s, což není tak moc, ale ani ne tak málo. Bůh ví, kolik byl průtok v Chute, protože voda se kolem Emery používá k zavlažování, ale hladina se mě zdála vysoká dost. Při prvních několika přechodech jsem měl trochu obavy, jak to bude vypadat, až se stěny kaňonu zúží. Hloubka byla jen asi do půli lýtek, ale proud byl celkem prudký. Měli jsme ale krizový plán, podle průvodce, pokud je v potoku moc vody, tak se hlavní soutěska dá obejít po staré stezce západně od Chute.
Po asi hodině chůze a šesti překročení potoka jsme se dostali do první uzší oblasti, kde bylo třeba se chvilku brodit. Jediný problém první fáze cesty byla hovada, ale naštěstí jich nebylo moc, takže stačilo je čas od času plácnout. Zážitkem bylo pozorování skupiny divokých koní na západním úbočí kaňonu, utekli, jak nás zahlédli.
První soutěska má podle průvodce obsahovat několik hlubších míst, kde je třeba plavat. My jsme na to byli připravení, batohy vyložené plastikovými sáčky se suchým oblečením, ale nenarazili jsme na ně. Místo toho jsme si zvykli na brodění ve vodě po kolena, a postup byl v pohodě. Hlavním problémem byla kvalita vody. Páchla totiž podezřele po močůvce, asi pozůstatek po kravách, které jsou v pouštích jihozápadu všude.
Asi po 45 min. se kaňon otevřel, a zase se šlo víc po břehu než v potoku. Průchod touto širší částí vzal asi hodinu a pak začala další, delší a vyšší soutěska, procházející přes pískovec Coconino. V některé části se brodilo víc, v některé míň. Průměrne se v horní části soutěsky strávilo ve vodě asi 50% času. Často tak byl delší kus brodění následovaný několika překročeními potoka a chůzí po štěrkovém nebo bahnitém břehu. Za asi 1:15 h. jsme se dostali do místa, kde je ve středu potoka velký balvan. Řekl bych, že tady někde začíná nejuzší soutěska. Asi za další hodinu přijde zatáčka s převisem a malým pramenem, a za dalších 30 min nejuzší místo se zaklíněnými kládami asi 5 m. nad hlavou, pozůstatek povodně. Voda zde byla zcela jistě nejhlubší, asi do poloviny stehen. Asi 10 min. před kládami jsme měli pozdní oběd. Soutěska je úzká a vysoká ještě dalších 30 min. pod kládami, s několika pěknými zatáčkami.
Po konci soutěsky následují asi 2 hodiny chůze po břehu s občasným broděním přes potok. Chůze je podstatně rychlejší, než vodou, ale kaňon je stále zajímavý, obzvláště množství jarních květin. Staré mokré tenisky ale nebyly nejvhodnější obuv, tak jsem byl rád, že jsme v 5:15 došli ke kempu u Hidden Splendor. Celkově jsme šli asi 8 hodin.
Chvíli jsem si odpočinul, dal si pivo a v 6 večer sedl na kolo a jel pro auto. Těch 17 mil po silnici se skládá asi z 10 mil postupného, asi 500 m. stoupání k McKay Flat a pak sestupu k Tomsich Butte. Naštěstí bylo celkem oblačno, takže nebylo moc horko. Prvních 10 mil mě vzaly asi hodinu, zbylých 7 asi 15 min. Sjezd dolů v 50 km/h byla odměna za únavné stoupání. Jízda autem zpátky vzala něco přes půl hodiny, takže jsem dorazil zpátky do kempu asi v 8 večer. Upekli jsme párky, a brzo zalehli.
V sobotu jsme spali déle asi do 8h. Než jsme se probrali, tak už bylo dost horko a malé mušky dotíraly víc, než bylo vhodné. Tak jsme se rozhodli se sbalit a posnídat na začátku stezky do Ramp Canyonu. Toto byla změna plánu, původně jsem se chtěl přebrodit Muddy Creekem dále po proudu přes San Rafael Reef a stejnou cestou zpátky. Ale už jsme měli dost vody a představa brodění několik mil proti proudu taky nebyla moc lákavá. Tak jsme se rozhodli udělat okruh přes Reef, dolů Ramp Canyonem a nahoru Cistern Canyonem. Zde je klikací mapa cesty.
Přístup k Rampu je celkem jednoduchý, asi 2.3 míle po silnici od Hidden Splendor je odbočka doprava, a asi za míli je začátek Rampu. Bohužel, asi 0.2 míle od silnice je cesta trochu drsná, tak jsem se rozhodl auto zaparkovat před tímto místem a pokračovali jsme pěšky. Jak je vidět s obrázků, Ramp není skutečný slot canyon. Horní část je dost kamenitá, pak následuje několik šikmých kamenných desek a zatáček. V asi polovině kaňonu je velká kamenná ucpávka s asi 5m suchým vodopádem.
Jeden průvodce radí obejít jej zleva po kamenné rampě, ale mě se zdála moc úzká a kluzká. Další možností je zaklínit se mezi ten balvan a stěnu kaňonu a takto se sesunout asi 2 m. nad dno a pak skočit dolů. Nejhořší je spodní část, která je ohnutá v nepříjemném úhlu. Sestup není nejjednodušší, ale dá se. Poté, co Dina viděla můj sestup, tak se rozhodla to ani nezkoušet. Tento kaňon není pro začátečníky.
Problémy tady ale nezkončily. Asi po dalších 200m je skupina tří děr s vodou. U prvních dvou nebylo jiné možnosti, než je přebrodit (samozřejmě bez bot, na dně je bahno). Ta první je asi 1m hluboká, druhá tak 0.5m. Je dobré si s sebou vzít hůlku na průzkum hloubky. Třetí díra se dá lehce obejít po svahu zprava. Poslední problematický úsek je za dalších asi 100m, dvě suché díry, s převisy do nich. Ta první je asi 2 m. vysoká, a musí se z ní skočit dolů. Naštěstí dopad do písku na dně je měkký. Druhá není tak vysoká a prudká. Řekl bych, že lézt nahoru tou první dírou by mohlo být trochu problematické v případě, že by člověk chtěl jít nahoru, ale při troše snahy by se to asi dalo překonat.
Až do východu z Reefu už nebyla další překvapení. Koryto Rampu se zatáčí doprava, k Cistern se musí zatočit do prvního většího koryta, které přichází zleva. Zdá se mě, že já jsem tímto korytem ale šel příliš dlouho, protože se začalo zatáčet k Reefu. Tak jsem z něho vylezl a přes několik menších kopců a sedel po asi 45 min. chůze k severo-východu došel na hřeben asi 80 m. nad Cistern Canyonem. Řekl bych, že jednodušší by asi bylo opustit to první koryto zavčas, když jeho stěny nejsou moc vysoké, a přes menší kopečky pod Reefem dojít snáze k Cistern.
Cistern Canyon není moc zajímavý, je tam několik uzších oblastí, ale ne tak moc jako Ramp. Ve spodní části je balvan zaklíněný ve stěně, pod kterým se dá podjít. V horní části Cistern je množství stop po terenních čtyřkolkách, ATVs, protože tato část je snáze přístupná z staré hornické cesty Behind the Reef Road, která je teď doménou ATVs. Výhodou je, že tato cesta stoupá na západ k Rampu, takže závěr okruhu je možno rychle uzavřít. Nepříjemnou skutečností při návratu bylo, že jsem ho absolvoval v poledním horku. Celkem mě okruh zabral asi 5 hodin.
Po krátkém odpočinku jsme odjeli do výše položené části Swellu, oblasti Tan Flat
kde jsem v neděli plánoval vyjížďku na kole. Zde jsme taky strávili zbytek sobotního odpoledne ve stínu jalovce. Večer, když se trochu ochladilo, jsem si vyjel asi 5 km od našeho stanoviště na začátek dvou stezek, Green a Blue trails.
Tato oblast je velmi malebná, travnaté louky s jalovci, a cesta vinoucí se přes ně. Na několika místech bylo kamení, ale nic složitého.
V neděli byl čas na vyjížďku na kole. Plán byl udělat okruh zahrnující asi polovinu motocyklových stezek v Iron Divide motorcycle trail system, po silnici se vrátit zpátky k autu a jet domů. Jako průvodce jsem použil výbornou knihu Gregga Bromky, s malými změnami. Obrázky a mapa mé trasy jsou zde.
Měl jsem radost, když jsem se vzbudil a viděl zataženou oblohu. Prvních 10 km po silnici od auta k začátku Red trail bylo příjemné zahřátí. Pak to teprve začalo. Red trail je značená jako obtížná, a právem. Stezka vede přes hrbatý pískovec, sestupuje do strží a překračuje doliny s pískem. Musím přiznat, že jsem dost často slézal z kola. Motorky totiž už stačily stezku dost rozrušit, často byly na pískovci kousky štěrku a písku, po nichž kolo lehce uklouzne (na čistém pískovci drží kolo dobře). Asi 45 min. mě trvalo, než jsem projel 3 míle a sjel do Iron Wash. Problémy zde ale neskončily. Motorky totiž rozjely i drobný štěrk na spodu koryta, takže se do něj často kola zabořovala 10-15 cm hluboko. Takže jsem chvílemi jel a chvílemi tlačil. Za asi 0.5 míle stezka opouští koryto a setkává se s Orange Trail a podmínky se konečně vrací k normálu.
Orange Trail se kromě občasných kamenných desek sestává z rychlé, štěrkem pokryté stezky, která asi kdysi bývala úzká, ale příliš rychle jedoucí motorky ji rozšířily tak na 1.5-2m. I přesto jsem se dobře bavil. Minul jsem rozcestí s Blue Trail,
následované trochu složitějším stoupáním na malý hřeben a pak sestupem přes dvě vyschlá koryta (do toho prvního jsem musel kolo setlačit) a pak asi 1 km stoupáním korytem třetím. I jízda tímto korytem byla zábavná, směs kamenných desek s udusaným štěrkem. V tomto korytě je rozcestí s Green Trail, kde jsem potkal dva cyklisty středního věku z SLC, jediné dva lidi na stezce. Stezka zde opouští koryto kratším stoupáním a pak následuje dlouhý sestup, nejprve po hřebeni kopce a pak ve vyschlém korytě, až k začátku stezky v Farnsworth Canyon, několik mil severně od Temple Mountain.
Poté následuje stoupání z Farnsworth a sestup do North Temple Wash, a pak stoupání kolem North Temple Mountain. Původně jsem plánoval vzít to zpátky zkratkou po cestě vedoucí na severozápad od Temple Mountain, ale špatně jsem zatočil a nakonec Temple Mountain objel a dostal se na hlavní prašnou silnis. Odtud jsem pokračoval k Flat Top Mtn. a zpátky k autu. Poslední část jízdy byla nepříjemná, stálé stoupání v poledním vedru, ale byl to klasický závěr kvalitního okruhu. Celková délka 62 km, 5 h (4 h. jízdy), a asi 1200m stoupání.
U of U / CHPC / Cuma / Travel / Czech / Swell 01
URL: http://voth.chem.utah.edu/~mcuma/swell01c.html