V druhé polovině května jsem
spolu s kolegyní Galinou podnikl další ze série¨výletů
vlakem po USA. Koupili jsme se patnáctidenní permanentku na AMTRAK
USA
Rail Pass, západní část, od
Chicaga na západ, za $195. Cestu jsme museli ukončit do konce
května, protože od začátku června začíná hlavní sezóna,
kdy je lístek o $50 dražší. Jeden z hlavních cílů bylo
strávit několik dnů u Galinina přítele Davida v Montaně,
tak jsme cestu naplánovali následovně:
Carbondale, Il. - Chicago, Il. - Grand Junction, Co. - San Francisco, Ca. - Seattle, Wa.. - Whitefish, Mt. - Milwaukee, Wi. - Chicago, Il. - Carbondale, Il
S objednáváním místenek nebyly problémy, i když jsme je zamlouvali necelý týden před odjezdem, a vlaky byly stejně poloprázdné, pouze jednou (mezi San Franciscem a Seattlem) se nám nepodařilo spát každému na dvou sedadlech (při čemž se člověk velmi dobře vyspí). S hostely už byl větší problém. Podařilo se mě sice bez problémů získat rezervace, ale jak jsme přijeli, tak hostely jak v San Franciscu, tak v Seattlu byly plné, resp. my jsme spali v těch horších, takže k večeru ještě místa měli, ale bylo jich pomálu a horší (víc lidí na pokoji, dva na jedné dvojité posteli,...)
Zmrzání v Chicagu
Ráno jsme bez větších zádrhelů dojeli do Chicaga, kde byly 4C nad nulou. Byli jsme samozřejmě nalehko, tak jsme rychle vybalili všechno teplé oblečení, zavazadla odevzdali na vlak (úschova zavazadel je v Chicagu na nádraží drahá, jsou tam jen schránky, jež si za hodinu účtují cca. $1, za den maximum cca. $5, takže jedinou rozumnou alternativou je nosit s sebou po městě věci nezbytné na cestu a velký batoh odevzdat a shledat se s ním až na cílové stanici). Pak jsme šli bloumat po městě. Okolo jezera se nedalo jít, vanul ledový vítr, tak jsme došli ke Shedd Aquarium a rozhodli se po něm projít. Skládá se ze dvou částí, akvária, kde jsou ryby ve větších a menších nádržích, a oceanária, kde jsou i delfíni a kosatka. Za vstup do obou si účtují $10, tak jsme šli jen do akvária, za $4. V akváriu je kolem 60 nádrží s rybami, a ostatními vodními živočichy, rozdělené do oblastí podle místa výskytu (korálové moře Latinské Ameriky, Amazonie, oblast velkých amerických jezer,...). Strávili jsme tam několik hodin, expozice rozhodně stála za ty 4 dolary. Bylo tam množství tropických ryb všech barev, rejnoci, murény, piraně, i mořská vydra. Poté jsme šli zpátky na vlak, a protože jsme byli už dost promrzlí, tak jsme byli rádi, že jsme vlezli do vlaku.
Cesta do Colorada
Jeli jsme stejnou cestou, jako
před 2.5 lety, ale tentokrát slunce zapadalo o několik hodin
později, takže bylo déle vidět. Takže jsem mohl zahlédnout
Galesburg, Il. (slušný zapadákov mezi farmami, myslell jsem
si, že bude vypadat líp), Burlington, Ia. (vypadající o moc
lépe) a Ottumwa, Ia. (to samé). Celkově se mě krajina v Iowě
líbila víc, keře a stromy okolo trati mě připomínaly cestu
z Přerova do Brna. Poté se setmělo a vzbudil jsem se až
hodinu před Denverem. Zde jsme hodinu stáli, vlak si doplňoval
zásoby. Vyšli jsme na chvilku před nádraží, ale nebyla tam
celkem co vidět, tak jsme šli zpět do vlaku. Pak jsme se
začali šplhat do Skalistých hor. Pohled s podhůří na
Denver je na prvním 
obrázku.
Pod hlavním masívem jsme projeli tunelem
a dostali se do údolí řeky Fraser v oblasti Winter Parku, a za
chvíli k Coloradu, které jsme kopírovali až do Grand
Junction. Cestou jsme projeli několika kaňony, jež popisuji v
příhodách z předchozí cesty. Čas od času se údolí řeky
rozšířilo a vypadalo tao tam třeba
takhle. Před Gran Junction se údolí také
slušně zúžilo, takže bylo pořád na co se dívat.
Grand Junction a okolí
Vystoupili jsme s hodinovým zpožděním a rázu jsme byli zaliti potem. Byli jsme totiž zmrzlí z klimatizovaného vlaku a v G.J. bylo asi 27C. Měli jsme zamluvená místa v Melrose Hostel, která se nachází několik minut chůze od nádraží (celkově se centrum G.J. dá přejít za 10 minut). Hostel vlastní několik mladých lidí, pokoje jsou po čtyřech a vládne tam skvělá atmosféra. Mimo jiné pořádají každý den výlet do nějakého parku v okolí, jmenovitě Grand Mesa, Black Canyon, Colorado Natl. Monument a Arches. V pondělí dělají Arches, kde jsem už byl, tak jsme nejeli. Cena je tak $25-$35 na osobu (tj. dvěma už se skoro vyplatí půjčit auto). Byla neděle večer, a teplo, tak jsme se ještě do setmění prošli po městě. Je tu muzeum dinosuarů, v okolí dělají vykopávky, a supermarket přímo v centru, takže jsme i nakoupili. Mimo jiné jsme koupili meloun kterého jsme polovinu hned snědli v zahrádce za hostelem. Centrum G.J. je čistě turisticky orientované, s pěknou hlavní ulicí plnou stromů a obchodů s cetkami nejrůznějšího druhu.
V pondělí jsme brzo vstali a v
7.30 jsme byli před Enterprise Rent-a-car, kde jsme měli
zamluvené auto. Dali nám nakonec malý Ford Aspire, cena za
půjčení $33, plus $16 různá pojištění, celkově asi $50 i
s daní. Vyjeli jsme okamžitě k Black Canyon National Monument,
který je asi 60 mil na jih od G.J. Dojeli jsme tam něco po
deváté. G.J. je už v poušti asi 1500 m.n.m., okolo jsou hory
asi o 1000 m vyšší, kde je suchý les (hlavně borovice a
tisovité dřeviny). Black Canyon se nachází v horách, ve
kterých řeka Gunnisson vyryla kaňon asi 700 m hluboký a cca.
300-500 m široký. Protože je to národní monument, tak se tu
platí vstupné, které bylo od začátku roku 1997 zvýšeno, a
činí zde $7. My jsme ale naštěstí měli Golden Eagle Pass
umožňující vstup zadarmo do všech US národních parků (já
za ni loni dal $25, teď je za $50). Skály jsou tam podobné
čediči, takže jsou
tmavé až černé
(myslel jsem si ale, že budou
černější, aspoň tak byly na fotkách, ale hodně to
závísí na tom, jak to bylo sluncem osvětlené. Projeli jsme
si cestu kolem okraje kaňonu se zastávkami na několika
vyhlídkách a na poslední, nejsevernější, jsme se prošli po
cca. dvoukilometrové stezce, vedoucí křovinatým lesíkem ke
konci kaňonu. Místy byl výborný výhled na druhou stranu z
hor do pouštního údolí, i do vlastního kaňonu. Prohlídkou
kaňonu jsme strávili skoro dvě hodiny, tak jsme valili zpátky
do G.J. a přes ni do Colorado National Monument. To je pohoří
z červených skal na západ od G.J. a na jih od řeky Colorado.
Erozí v něm vznikly kaňony a ty pak byly větrem vytvarovány
do různych bizarních tvarů. Ještě víc je tento jev
viditelný v Arches Natl. Park, asi 200 km západně odtud. Přes
park vede silnice postavená ve 30. letech, dlouhá asi 40 km, s
řadou vyhlídek a s několika krátkými stezkami, z nichž jsme
několik prošli. Chodit se dá i po dně kaňonů, ale to je na
několikadenní tůru. Měl jsem ale velká nutkání si to tam
pořádně prolézt. Nejlépe je na tom tvarově západní část
parku, asi prvních 10 km cesty. Jeden z nejlepších je nazvám
po americku bombasticky
Independence Monument
. Dál jsou už převážně jen kaňony
nebo míň vytvarované útvary. Byli jsme tam asi do 4h., pak
jsme jeli vrátit auto a v 5.30 jsme sedli na vlak do San
Francisca.
Cesta do San Francisca
Od G.J. železnice ještě asi
hodinu kopíruje řeku Colorado, v 30-50 m vysoké soutěsce, a
pak ji opouští a směřuje na Green River, což je oáza na
stejnojmenné řece. V dáli na jihu byly dobře viditelné
zasněžené La Sal Mountains a kopce tvořící Arches Natl.
Park. Pak už se setmělo a přes Price, Provo a Salt Lake City
jsme přes noc dojeli až k Elko, Nv. Železnice zde jede podél
Humboldt River. Okolo klasická “high desert”, tj.
polopoušť mezi Skalistými horami a Sierrou Nevadou, v
nadmořské výšce nad 1000 m. Vegetaci zde tvoří hlavně
malé keříky (sage brush - sage je česky šalvěj, ale tento
keř je trochu jiný, možná patří do stajné skupiny) a
trávy. Čas od času se objevilo městečko, hlavně hornického
typu, jako např. Battle Mountain, Winnemucca, Lovelock. U Battle
Mountain to vypadalo asi
takhle. Kolem poledního jsme dojeli do Reno,
odkud jsme začali stoupat do Sierra Nevady. Zde je vidět
podstatný rozdíl mezi vegetací na východním úbočí, které
je podstatně sušší, a na západním, které zadržuje
srážky od Pacifiku. Zalesněnými kaňony, které mě silně
připomínaly východní pobřeží Kapské provincie v Jižní
Africe, jsme dojeli do Sacramento Valley a do vlastního
Sacramenta, které je hlavním městem Californie, ale centrum z
vlaku moc extra nevypadalo. Pak jsme přes rýžová pole a
bažiny Sacramento Valley dojeli k San Francisco Bay u Martinezu,
kde kotví řada US válečných lodí. Odtud bylo už jen asi
hodinu do Emeryville, kde jsme přesedli na autobus a přes
Oakland Bridge přejeli do San Francisca.
San Francisco
Autobus nás vyklopil u Ferry Building, což je nástupní stanice na různé trajekty na Pier 1. Měli jsme zamluvené ubytování v Green Tortoise Hostel na 496 Broadway Ave. Ukázalo se, že to je velmi blízko (10-15 min chůze) od Pier 1. Tato část Broadwaye tvoří západní hranici Chinatownu a je zřejmě centrem sexuálního života S.F. Byla tam řada strip barů a sexshopů. I osazenstvo hostelu bylo do značné míry otrhanější, než na co jsem zvyklý. Společná místnost s televizí, asi bývalá hotelová (či bordelová) hala, mě připomínala dekorace z filmu “The Crow”. Pokoje měli většinou po čtyřech, a naštěstí byly pořád zamčené, takže jsem se tak neobával o osud věcí zanechaných an pokoji. Nám na první noc dali dvě Australanky, které byly značně znechucené hledáním volného hostelu a úrovní našeho, a pořád opakovaly “this country is fucked up”. Musel jsem s nimi do značné míry souhlasit. Je určitě víc “fucked up”, než by být měla, ve srovnání s jinými civilizovanými zeměmi. Další nepříjemnost byla ta, že po nás v hostelu chtěli $20 zálohu na klíč, a to od každého z nás. A cena za noc byla $16. Hostel je sice výhodně položen, ale myslím si, že v S.F. jsou lepší. Bohužel jsou většinou rychle plné.
Rychle jsme se ubytovali, a šli
se ještě na večer projít po Chinatownu. Dali jsme si v jedné
restauraci večeři, kterou jsme snědli hůlkama, a ještě
prošli několik knižních obchodů, které se nacházely v
blízkosti. Po setmění se nám naskytl z Columbus Ave. pěkný
pohled na
Transamerica Building.
Ve středu ráno jsme si dali
snídani zadarmo (bulky z bílé mouky, marmelády,... + kafe) a
pak šli do středu města do Visitor's Centra. Zde jsme si koupili denní
permanentku na městskou dopravu za $6 a nafasovali pár map, a
pak jsme sedli na klasickou tramvaj a jeli na sever k Fishermans
Wharf. Vystoupili jsme omylem o trochu později, a tak jsme
museli kousek jít pěšky k Lombard Street, jejíž úsek je
onen slavný zakroucený. Na cestě k ní jsme narazili na budovu
San Francisco Art Institute, která byla plně otevřená, tak
jsme si prohlédli práce studentů a vyšli na terasu, odkud byl
výborný výhled na město a okolí. Lombard St. nezklamala,
bylo tam turistů jako máku.. Tak jsme si ji vyfotili a sešli
dolů k Fishermans Wharf a podél pobřeží přes Ft. Mason Park
k zastávce autobusu, kterým jsme se dopravili ke
Golden Gate
Bridge. Ten jsme přešli
tam a zpátky, cesta tam trvala pomalým krokem skoro hodinu, na
druhé straně je parkoviště, parčík a vyhlídka na most a na
město. Tak jsme se podívali, poobědvali a šli zpátky, cesta
zpět rychlou chůzí trvala tak 40 min. Dalším autobusem jsme
se přesunuli do centra Golden Gate Parku, který tvoří
obdélník mezi 1st Ave. a
Pacifickým pobřežím a připomíná Central Park v New Yorku.
Prošli jsme se kolem jezera a vyšli na ostrov na něm,
tvořený slavným Strawberry Hill, jedním z center hnutí
hippies v 60. letech. Teď je řádně zarostlý stromy a
křovím a je skoro prázdný. Poté jsme narazili na botanickou
zahradu, kam byl volný vstup (za ostatní atrakce, jako
Japonská zahrada - kde jsem byl v zimě 1994, a muzea, se musí
platit). Protože už jsem v žádné botanické zahradě léta
nebyl, tak jsme si ji prošli. Je velmi pěkně udělaná,
rozdělená na vegetační oblasti, jako např. východní
Austrálie, Kapská provincie, ... K páté hodině jsme už
měli dost rostlin a parků, tak jsme sedli na trolejbus č.5, a
dojeli až k Tichému oceánu. K mému překvapení zde byla
velmi slušná pláž, táhnoucí se do nedohledna na jih. Byla
skoro prázdná, protože zase nebylo takové teplo. Jen kolem
lidi běhali a jezdili na kolečkových bruslích a na kole. Hned
u pobřeží byl supermarket Safeway (asi nejrozšířenějšíí
řetěz na západě), tak jsme dobrali zásoby a aby jsme si
ještě užili permanentky na místní dopravu, tak jsme sedli na
autobus č.18 a pak č.??, a udělali okruh po jihozápadních
předměstích. Byl jsem velmi mile překvapen jejich vzhledem,
taková středomořská architektura. Tak mě připadalo, že
S.F.je jediné město, co jsem zatím viděl, kde není klasický
pás rozpadu mezi centrem a předměstími. I když Chinatown a
části navazující jsou dosti špinavé, je to spíš
koncentrací lidí, cítil jsem se bezpečně. Večer jsme se
klasickou tramvají svezli až skoro k hostelu, a odpočívali.
Ve čtvrtek ráno jsem objednal
plavbu na ostrov Alcatraz, místo bývalé federální věznice,
nyní část národního parku. Jeden lístek i s rezervačním
poplatkem stál $9.75, a měli jsme štěstí, že jsme ho
dostali. Naši spolunocležníci z Norska se snažili dostat
lístky asi o 1.5 hodiny později, než já, a bylo jim řečeno,
že jsou vyprodány až do neděle. Naše loď vyplouvala v
13:15, tak jsme cestou od hostelu zašli na Telegraph Hill, na
jehož vrcholu je Coit Tower, za vstup na věž se platí, tak
jsme tam nešli a jen si prošli vstupní vestibul, kde jsou
malby pracujících ve stylu socialistického realismu (bez
rudých praporů, avšak s Marxovým Kapitálem). Z kopce je
pěkně vidět i bez věže. Pak jsme sešli k nábřeží
uličkami zarostlými subtropickou vegetací. Na nábřeží jsme
si prošli Pier 39, kde je plno restauraci a drahých obchodů s
cetkami všeho druhu. Nejzajímavější byl odtud výhled na
kolonii
tuleňů, jejichž počet jsme odhadli na 800 a
kteří se vyhřívali na vorech na hladině. Podle poučné
cedule jsou zde protože kvalita vody v S.F. zálivu se v
poslední dekádě značně zlepšila a tím se i zvýšilo
množství ryb zde žijících. Poobědvali jsme ráno udělané
hotdogy, vyzvedli objednané lístky a dočkali se odjezdu lodi.
Trajekt jede na ostrov jen asi 15 min, je to asi 2 km od břehu.
Na ostrově bylo hodně lidí a polovina stezek byla zavřená,
buď kvůli hnízdícím ptákům, nebo proto, že kolem byly
ruiny a tudíž k chození nevhodné.. Několik budov vyhořelo a
rozpadlo se během indiánské okupace ostrova koncem 60. let,
kdy protestovali proti jejich diskriminaci. Poté se ostrov stal
národním parkem, ale potřebám NPS slouží jen dvě budovy.
Kasárna hned u výstaviště, kde je prodejna suvenýrů a malá
expozice o federálních věznicích (mj. i o super-chráněné v
Marionu, Il.) a vlastní věznice, “cell block”. Zde jsou dva
vchody, jeden pro ty, co si zakoupili tzv. audio tour, k níž
nafasují walkamany se sluchátky, druhý pro ty ostatní. K
druhému vchodu byla fronta jak do mauzolea V.I. Lenina, tak jsme
se na to vykašlali a vešli tím druhým vchodem. Nevím, na co
stáli v té frontě, protože jsme spolu s audioturisty prošli
prakticky celý cell block, prostor s celami, jídelnu, knihovnu
a venku hřiště. Ostrov je celkem slušně porostlý vegetací,
různé květiny, keře, agáve. Škoda, že se po něm nedalo
víc pochodit. Po dvou hodinách jsme toho mělii dost, ještě
jsme se dole u prodejny suvenýrů podívali na film o historii
ostrova a v 16:30 odjeli. Na cestě zpět se nám nabídl
klasický
pohled, tak jsem neodolal a stisknul spoušť.
Měli jsme v plánu ještě projít se po Chinatownu, koupit
ovoce na cestu, poštovní známky a trička. Prošli jsme ho
křížem krážem a našli výprodej ještě slušných meruněk
za 25c za libru, tj. 50c za kilo, a banány ve stejné ceně. Tak
jsem se večer přejedl meruněk, skoro jako doma. V hostelu jsme
měli ve schránce umístěné v oné postapokalypsní společné
místnosti uložené věci (za 50c za 24 h.), a k mé radosti
jsme se s nimi radostně shledali, i když většina osazenstva
hostelu právě sledovala Simpsonovy, tak tam bylo slušně
narváno. Přešli jsme k Ferry Building, kde jsem ke svému
překvapení zjistil, že je tam dobře vybavená Amtrakovská
stanice včetně úschovny zavazadel.
Ze San Francisca do Seattlu
Autobus odjel včas, v 8:30 večer, ale vlak z Los Angeles měl 40 min. zpoždění, tak jsme museli v Emeryville čekat. Další nepříjemné překvapení nás čekalo při nástupu do vlaku. Vlak byl plný důchodců! Takže jsme na noc měli každý jen jedno sedadlo, a ještě k tomu průvodčí neměl polštáře. Důchodci šli brzo spát a brzo vstávali, takže jsem se vůbec nevyspal a měl jsem špatnou náladu. Za noc jsme přejeli zbytek Californie a první ranní zastávka byla v Klammath Falls, Or., které leží mezi Coast Range a Cascade Range, takže tam bylo taky dost sucho, ale ráno zrovna zamračeno a zima. Pak jsme pokračovali přes déšť a mlhu přes Eugene a Salem do Portlandu, kde se začala oblačnost trochu protrhávat. Pak jsme kousek jeli podél řeky Columbie a z povzdálí viděli jadernou elektrárnu., a pak přes Olympii a Tacomu do Seattlu. Sem jsme přijeli o hodinu později, takže pro nás z hostelu nepřijeli. Zavolal jsem jim a nasměrovali mě na autobus, který nás zavezl až k hostelu. Celkově se mě systém městské dopravy v S.F. i v Seattlu líbil, relativně levné a dobře promyšlené a často jezdící (během dne co 15 minut, večer a v noci co půl hodiny). Hostel se nachází taky na Broadway, a ta část, kde je hostel (asi 10 bloků) je takové centrum zábavy místní mládeže, kavárny, obchody s knihami,... Značná část mládeže měla něco v uchu nebo v nose, oblečená v potrhaném oblečení. Hostel se sestává ze dvou domů, které byly asi původně normální rodinné, je tam totiž jen jeden záchod na každém patře, a v pokojích 8-12 postelí. Já jsem byl umístěn do toho se 12 dalšími, takže to bylo dost maso. Ale přežil jsem. Většina stejně když jsem šel spát ještě někde pařila a když jsem vstával, tak ještě spali.
V sobotu ráno pršelo, ale do
našeho odchodu z hostelu kolem 9 h. přestalo. Šli jsme pomalu
do centra, které se ukázalo celkem blízko, asi 15 minut.
Počkali jsme do 10 h. na informacích dokud se neotevřely, a
tam zhruba naplánovali, co v budoucích dvou dnech dělat.
Prošli jsme se trochu po centru, nic extra k vidění tam
nebylo. Stavili jsme se v městské knihovně, kde jsme se
bezůspěšně snažili dostat na Internet, jde to jen pro členy
knihovny. Tak jsme šli k nábřeží a po něm k molu, odkud
odjíždí trajekty na druhou stranu Puget Sound. Fungují tam
dva automobilové a jeden osobní, a jezdí tak jednou za hodinu
a půl. Za $3.50 jsme se vydali do Bremertonu, plavba tam trvá
asi 50 min., zpět se jede zadarmo. Projížďka na trajektu je
jedna z doporučovaných atrakcí, a asi to stojí za to,
poskytuje to asi nejlepší
pohled na město a člověk i uvidí, v jakých domech
žijí lidi na pobřeží. I oblačnost se protrhávala a sem tam
bylo vidět sluníčko. V Bremertonu jsou doky, kde se opravují
válečné lodě, a dělají tam i exkurze, ale jinak tam nic
není, tak jsme raději jeli zpátky. Na cestě zpátky jsme
poobědvali a pak se prošli po nábřeží. Jsou tam klasické
turistické obchody, restaurace s mořskými jídly a akvárium,
se vstupným přes $10. Tak jsme se obrátili zpět k centru a
prošli se po Pike Street Marketu, což je tržnice pod
střechou, rozložená v několika vícepatrových budovách. Tak
polovina jsou obchody s harampádím, v polovině se dá něco
vybrat, ale např. ovoce a zelenina tam byla relativně drahá.
Tak jsme radši sedli na autobus (na víkend se dá koupit
permanentka na autobusy a trolejbusy za $1.70), a jeli přes
předměstí do University of Washington, která se ukázala být
značně rozsáhlá. Zmateně jsme vystoupili přímo u
universitního Art Musea, kde jsme se díky našim universitním
IDs dostali zadarmo (jinak dospělí vstup $5). Prakticky nic
pořádného tam nebylo, ještě, že jsme to měli zadarmo.
Vyfasovali jsme tam ale mapu campusu, podle níž jsme se
zorientovali a nedaleko našli knihovnu, a v ní několik
místností plných počítačů s Internetem. Potvrdil se můj
předpoklad o nulových restrikcích vstupu v universitní
knihovny, jako na SIU se nikdo nezajímal o totožnost a
počítače měli prosté TCP-IP bez žádného omezení. Byly
tam i X-terminály, přes které bylo rychlejší podívat se na
naše výpočty, tak jsme tam pobyli až do 5h., kdy nás
vyhodili protože se knihovna zavírala. Tak jsme se kousek
prošli k zastávce a zde jsem našel jeden autobus, který by
nás zavezl zpátky do města, přes čtvrť Fremont. Bohužel
jsme vystoupili pozdě (mapa městského dopravního systému
není moc podrobně udělaná), tak jsme se podívali do
blízkého parku, kde bylo relativně hodně lidí. Zjistili
jsme, že se zde nachází slavné zdymadlo, přes které se
přeplavuje z Lake Washington do moře. Právě jím proplouvalo
několik lodí, tak lidi pozorovali. Poté jsme sedli na další
autobus, omylem na jiný, který jsem měl původně k úmyslu, a
vystoupili zase u U. of Wash. Odtud jsme se autobusem svezli až
na naši Broadway. K mému překvapení se ukázala být dosti
krátká, jen několik bloků. Dál už byl zase jen marast nebo
rodinné domky. Nakoupili jsme potraviny v blízké Safeway a
šli vařit večeři.
V neděli jsme si sbalili batohy a došli pěšky na nejbližší zastávku v centru, protože přes den je doprava v centru města zadarmo. Přejeli jsme celý downtown až k nádraží a nechali tam batohy, a šli zpátky na druhou stranu, až k parku Seattle Center, což je zbytek výstaviště z Expo 62, kde se nachází i slavná věž. Za cestu nahoru se platí $10. Hned vedle je stanice monorailu, který park spojuje s centerm. Hráli tam peruánští Indiáni, tak jsem si je tam chvíli poslechl. Během procházky mě došlo, že se tu o víkendu koná Folk Festival. Bylo tam moře lidí, stánky s jídlem (dosti drahým, nic pod $4),... Dost mě to připomínalo naši mírovou slavnost (pro ty mladší a neznalé tematiky, to byla taková kombinace klasických dožínků a propagandy okresního formátu, která se odehrávala na konci srpna). Počasí nestálo za nic, bylo zataženo a zima. Tak jsme si to tam prošli a přes centrum došli zase k nádraží, a od něho k International District, kde jsou hlavně asiatské obchody se slušnými cenami. Nakoupili jsme tam ovoce do vlaku a šli na nádraží čekat na vlak.
Ze Seattlu do Montany
Vlak vyjel včas, v 16:50. Jeli jsme kousek na sever podél Puget Sound, až do Everettu, naproti jehož nádraží je kotviště US Navy a právě tam kotvila USS CVN-71 Abraham Lincoln. Pak jsme odbočili do vnitrozemí a začali stoupat do Cascade Range. Samozřejmě začalo pršet a hory byly v mlze. Ale i tak se nám nabídly slušné pohledy, hlavně na řeku tekoucí podél trati. Asi v 1800 m jsme přejeli hřeben z desetikilomerovém tunelu a na druhé straně byl viditelný úbytek vegetace z důvodu nižších srážek. V nižší části údolí pěstují jablka, které se rozvážejí po celých US. Do tmy jsme dojeli do Wenatchee, a zde jsem zalehl (dobře, na dvou sedadlech), a spal až do příjezdu do Whitefish, Mt.
První den v Montaně
David na nás čekal, sedli jsme do jeho zparáskaného karavanu a jeli asi hodinu do jeho domu, který se nachází na kopci potokem asi 5 mil jižně od Eureky. Jede se k němu asi 600m dlouhou štěrkovou cestou, takže jsme se slušně natřásli. Dopoledne jsme strávili oddychem a konfigurováním počítače abychom se mohli dostat k e-mailu a na workstations.. Stejně pršelo. Odpoledne pršet přestal, jeli jsme do Eureky, kde žije asi 1000 obyvatel, jsou tam dva obchody, dvě benzinky, a několik dalších obchodů. Na české poměry samozřejmě o moc víc služeb, než ve srovnatelné naší vesnici. No ale do další větší obce je to hodina jízdy. Pak jsme jeli ke kanadské hranici, která je 7 km od Eureky. David se šel zeptat kanaďanů, jestli by nás nepustili jen tak, a blboun kanadský celník mu řekl že i Češi musí mít víza, debil, asi hledal v léta starých knížkách. Večer jsme ještě vyjeli podél Grave Creeku nahoru do hor, bohužel jsme nevyjeli až nahoru, kde jsou jakési jezera, asi po 30 km šterkovité cestě až k místu, kde byla zapadená sněhem. Jsme tady v 1000 m a tak od 1800 m je sníh.
Úterý
Skoro nic zajímavého se
nedělo, dopoledne jsme se flákali, odpoledne jsme se šli s
Galjou projít po okolí. Při procházce jsme došli k sousední
farmě, kde chovají lamy, tak jsme je chvíli
pozorovali. Bohužel, jakmile zjistily, že od nás
nic užitečného nedostanou, tak odklusaly a bylo po
pozorování. Pak jsme ještě testovali Davidova koně Easyho.
Bohužel, já jsem byl
v sedle až po Galině, takže Easyho více než
chůze zajímala okolo rostoucí tráva.
Středa
Ráno jsme vstali v 5:30 a valili
do Glacier Parku. Je to hodinu a půl odtud a David chtěl
být odpoledne doma, protože měl rozjednaný jakýsi business.
A taky v předpovědi počasí předpovídali oblačno ráno a
zatažano s přeháňkami odpoledne. Nad Eurekou bylo jasno, ale
při vjezdu do Glacier Parku byla mlha, která se zvedala z
jezera. Po přejetí jezera se mlha rozptýlila, bylo vidět jen
občasné mraky kolem hor. Jeli jsme po cestě, která křižuje
park, bohužel jsme dojeli jen asi 7 km pod průsmyk a dál byla
cesta zavřená, ještě tam neroztál sníh. Tak jsme jeli dolů
a zastavovali se na vyhlídkách. Asi nejlepší pohled se nám
naskytl až na úpatí hor u
McDonald's Lake, kde se hory
odrážely v průzračné vodě jezera. Davidovi se nechtělo nikde chodit, on je
vůbec takový roztěkaný, pořád musí být v akci, tak jsme
ještě projeli jednu boční cestu v naději, že uvidíme
nějakou zvířenu, uviděli jsme hned u cesty malého černého
medvěda, Galja ho vyfotila a já se snažil ho nafilmovat, ale
jak jsem otevíral dveře od auta, tak se medvěd polekal a
utekl. Tak jsme jeli zpět do Kalispellu, kde jsme zajeli do
WalMartu a pak do počítačového obchodu, kde David koupil 2x8
MB pro svůj počítač, má P75, a W95 ale jen 8 MB RAM, a byla
to zkušenost kterou bych už nechtěl opakovat. Tak se mu to
rozšířilo na 24 MB a s tím se dá něco dělat. Pak jsme jeli
zpět a odpoledne jsem strávil dokonfigurovávaním počítače,
pršelo.
Večer jsme jeli na návštěvu k Davidovým známým žijícím na kopci naproti. Galja navařila boršč. Mají celkem slušně vypadající dům, a TV, kde jsme se podívali na část toho, co jsme natočili. Taky jsme tam chvíli pozorovali kolibříky, jak létali k napáječce. Netušil jsem, že žijí tak na severu. Na zimu prý létaají do Mexika.
Po příjezdu zpět domů nás navštívil Davidův kamarád Will, přivezl trochu trávy, což Davidovi zvedlo náladu, já jsem s ním pak kecal o počítačích, koupil si nedávno nový Packard Bell, a něco mu tam nechodí. Tak jsem se s ním domluvil na návštěvě a opravě.
Čtvrtek
Zase se nic nedělo, dopoledne bylo pěkně, ale David se zabýval byznysem, tak jsme mu s Galjou uklízeli dům. Odpoledne pršelo, večer jsme zajeli do hospody, kde nikdo nebyl. Dali jsme si pizzu a whisky s colou (resp. nám to David objednal). Hospoda byla jako každá jiná, akorát v ní bylo několik herních automatů. Tak jako směs naší hospody (automaty) s americkou (to ostatní). Po příjezdu zpět jsem ještě jel k Willovi. Ukázalo se, že s počítačem nic není, tak jsem mu jen vysvětloval, jak dělat různé věci.
Cesta domů
Po šesté jsme sedli do auta a jeli do Whitefish. Zde jsme ještě nakoupili potraviny na cestu (David už skoro nic neměl), sedli na vlak a vyjeli. Vlak byl naštěstí poloprázdný, tak jsme každý uzmuli dvě sedadla. Průjezd Glacier Parkem nebyl nic extra, protože byla nízká oblačnost. Zajímavé bylo, jak se oblačnost roztrhala na východ od hor. Bylo zde jen několik vysokých mraků, a tak 50 km na východ už bylo jasno. Celý zbytek dne jsme projížděli Montanou, resp. její prérijní částí. Asi v její polovině, ve městě Havre, měl po poledni vlak asi 40 min. služební přestávku, tak jsem se mohl trochu projít. Poslední část cesty v Montaně jsme jeli podél řeky Missourri, u které jsme taky přejeli do Severní Dakoty. Zde jsme se večer zase mohli projít ve městě Minot, podobné díře, jako Havre. Pak jsem na záchodě hodinu nabíjel baterku do kamery, a po příchodu na místo jsem ještě zaregistroval jak jsme zastavili v Rugby, ND, kde je geografický střed Severní Ameriky. Probudil jsme se před Minneapolis. Zde jsme stáli zase skoro hodinu, vlak doplňoval palivo a zásoby. Poté jsme chvíli jeli podél Mississippi, a u La Crosse, Wi. jsme ji přejeli a napříč Wisconsinem dojeli do Millwaukee, kde jsme vystoupili, a skoro tři hodiny chodili po městě. Nádraží se nachází blízko od středu, asi 15 min. chůze od nábřeží Lake Michigan. Sem jsme taky došli a pak šli asi hodinku parkem podél pobřeží. Půjčovali tam kolečkové brusle a kola, tak tam byla většina lidí mobilních. Já jsem měl na zádech batoh, nechtělo se mě platit $1.50 za úschovu, tak jsem se tak lehký necítil. Pak jsme zahnuli do města a našli tam několik dobrých antikvariátů. Zde jsme samozřejmě zdrželi a na nádraží došli akorát na odjezd vlaku do Chicaga. Ten jel naštěstí na čas, tak jsme do Chicaga přijeli v 7.10 večer, a v 7.35 už nastupovali do vlaku do Carbondale, který měl vyjet v 7.50. Nevyjel, stáli jsme na stanici do 9.00, protože ranní vlak z Carbondale přijel o 4 hodiny později a strojvůdci musí mít mezi směnami 8 hodin přestávku. Tak zatímco strojvůdci spali, tak celý vlak čekal. Odbory po americku. Samozřejmě jsem se kvůli tomu na konec cesty rozčilil. Ale na druhé straně jsem si v Champaign lehl na dvě sedadla a tři hodiny, až do Carbondale, spal, tak se mě trochu zvedla nálada.
Co říci na závěr. Jako po každé vlakové cestě, super, obzvlášť Grand Junction a San Francisco. Na cestě zpátky jsem měl dost času plánovat další trip, snad mě na něj vyjde čas.
U of U / Chemistry / HEC / Voth Group / Cuma / Travel / Amtrak Northwest
URL:
http://voth.chem.utah.edu/~mcuma/west3.html
Last Update: 8-Aug-97 / mc
