Na onom výše zmíněném parkovišti jsme se setkali s druhou částí výpravy, která na místě byla už od pátku večera. Dlouho jsme se nezdržovali a vyrazili, i přesto už bylo kolem jedné hodiny, a cesta na konec kaňonu (resp. po místo kde se stane neprůchodným) podle našeho vůdce trvá 3 hodiny. První část cesty, cca. 30 min, se sestávala z klesání na dno kaňonu, nazvaného prostě Left Fork (levá vidle) potoka kter se jmenuje North Creek. Poté se už cesta vinula podél břehu potoka, chvíli na jednom břehu, chvíli na druhém, tu po písku, tam přes kameny,… Nejnamáhavější bylo najít tu nejvhodnější trasu. Tohle také způsobilo rozmělnění naší skupiny, muži spěchali napřed aby stihli všechno uvidět a nechali ženy s dětmi vzadu napospas osudu. Já byl pochopitelně v té první skupině. Po tak dvou hodinách, kdy už byl kaňon celkem úzký, jsme dorazili ke
kaskádám celkem známým z fotek (taky jsem se tam 
vyfotil) a zanedlouho jsme došli k 
větším vodopádům, odkud se dál dalo pokračovat jen vodou (velmi mělkou). Obuli jsme sandály a pokračovali dál, potok tekl po skále tak bylo třeba dávat bacha, aby člověk neuklouzl, na šutrech totiž všude rostou kluzké řasy. Hned za zátočinou se objevila jedna z hlavních rarit kaňonu, zúžil se totiž do tvaru tunelu (bohužel bylo tam tak šero, že tunel na fotce nevyšel). Tento útvar je jen asi 20 m. dlouhý. Hned za ním potok tvoří několik metrů vysoký vodopád, který je třeba oblézt po boční skále. V té je několik skob a náš vůdce měl prozřetelně lano, tak jsme 
překážku zvládli. Za vodopádem už je kaňon jen pár metrů široký a několik desítek metrů vysoký, na dně písek (viz. 
foto). Pokračovali jsme dalších sto metrů, další tůňka tak metr hluboká a za ní se kaňon zúžil tak na metr. Pokračovali jsme dalších 50m, vylezli po haluzi další tak dvoumetrový vodopádek a za ním už se kaňon zase začal rozšiřovat. Podle vůdce jsme měli už to nejlepší za sebou, tak jsme to obrátili. U vodopádu jsme se setkali s ženskou částí výpravy šli zpátky. Ta proběhla bez událostí, cestu jsem si krátil házením kamenů do tůněk v potoce. Už se pomalu stmívalo, když jsme dorazili k 
tábořišti u břehu potoka. Část z nás ještě musela k autům donést věci na spaní a jídlo. Nakonec jsme cestu zpátky dolů začali až po soumraku, takže jsme dobrodružně klopýtali kaňonem za světla baterek. V tábořišti nás přivítal oheň a vůně večeře. Poseděli jsme a vypili vcelku objemné zásoby alkoholických nápojů, trochu při kytaře zazpívali a po jedné v noci zalehli. Já spal pod širákem a kromě jednoho komára, který mě po ránu otravoval, se mě spalo velmi dobře.
V neděli ráno nám trvalo trochu déle, než jsme se rozhýbali, i proto, že sluníčko na dno kaňonu dorazilo až tak v 9.30, a po ránu bylo celkem chladno (a navíc jsem ke snídani dopíjel pivo, abychom ho nemuseli nést zpátky nahoru). Ještě jsme zašli k nedalekému pramenu nabrat vodu a po dvanácté vyrazili nahoru. Na parkovišti jsme se rozloučili. Naše skupina ještě jela po silnici výše na túru, ze které je vidět ten kaňon z vrchu, ostatní jeli zpátky do Salt Lake. Stezka se jmenuje Northgate Peaks Trail a začíná na menším parkovišti. Prošli jsme stezku až na konec, na vyhlídku, ze které bylo dobře vidět jednu z hlavních pískovcových skal čnějících nad planinou, tato se nazývá
North Guardian Angel (severní strážný anděl), protože je tam ještě jedna skála na jižní straně kaňonu a ta se jmenuje jižní strážný anděl. V plánu bylo vylézt na bok toho severního anděla, odkud je vidět dobře do toho kaňonu. Šli jsme teda dál stezkou nestezkou, malým údolím mezi těmi pískovcovými skalami. Hlavním zpestřením bylo setkání s 
chřestýšem, mým prvním. Jdeme v zástupu, já druhý, a když obcházíme menší křoví, slyším nedaleko chřestění. Říkám tak ze srandy, chřestýš (myslel jsem si, že to je nějaký pták v křoví). Ohlídnu se doprava, a tak 2 metry ode mě had s hlavou nahoru a chřestícím ocasem. Uskočil jsem stranou a všichni jsme ztuhli, včetně toho hada. Pár minut jsme na sebe civěli, pak had přestal chřestit a zalezl do křoví. Zde je jeho fotka ze začátku setkání. Za chvíli poté jsme došli k tomu andělovi, museli jsme tak sto metrů vylézt po pískovci do takového sedla, ze kterého bylo vidět na ten kaňon a kde jsem se i 
vyfotil. V dálce na jihovýchodě bylo vidět několik typických skalních útvarů z hlavního Zion kaňonu. Cesta zpět proběhla bez komplikací, stejně jako jízda do Salt Lake, doma jsem byl něco před jedenáctou večer (vyjeli jsme asi v 6.30).
