Podzim v severní Californii se zajížďkou do Las Vegas a Grand Canyonu

Koncem září 1999 jsem na poslední chvíli podnikl další cestu na západ s rodiči, kteří mě přijeli navštívit. Nakonec jsme vyjeli ve čtvrtek 23.9. odpoledne a vrátili se další týden v sobotu 2.10. Trasa byla SLC - Reno, Nv. - Lassen Volcanic NP, Ca. - Crater Lake NP, Or. - Redwood NP, Ca. - San Francisco - Yosemite NP - Death Valley NP - Las Vegas, Zion NP - Grand Canyon NP - North Rim - Bryce Canyon NP - SLC. . Celkem 3200 mil, tzn., že jsme hodně času strávili v autě, ale i tak jsme si udělali čas na pár slušných tůr.
Klikací mapa celé cesty.

Přes Nevadu Ze SLC jsme vyjeli ve čtvrtek něco po druhé. Asi po hodině jízdy jsme se zastavili na Boneville Salt Flats, oné slavné velké solné poušti, kde se pořádají závody na překonání rychlostních rekordů. Bohužel, před týdnem v okolí byla bouřka, tak celá pláň byla pokrytá asi 10 cm vody, podobně, jako když jsem zde byl na jaře. Tak jsme se aspoň po nedaleké zasolené vyvýšenince. Poté jsme už pokračovali dál na západ. Prvních asi 100 mil v Nevadě bylo k mému překvapení celkem hornatých, přejelo se přes několik horských pásem, typických pro oblast Great Basin . Pak už se jelo údolím řeky Humboldt, takže to bylo po rovině. Něco po osmé nevadského času (Pacific Time Zone) jsme dojeli do Motelu 6, kde jsem měl objednaný pokoj, pro tři za $45 i s daní. Trochu jsme se probrali a ještě vyrazili do centra na kasina. To bylo vzdálené asi 1 míli, tak jsme jeli autem. S parkováním na ulici nebyl problém. K našemu překvapení bylo všude kolem hodně policistů a borců na motorkách Harley-Davidson, které hlučely a smrděly. Byl zde totiž ten víkend motorkářský sraz. Bylo to ale zajímavé vidět všechny tyto zjevy, obzvlášť pro rodiče. Pak jsme si prošli pár kasin, slabý odvar Las Vegas, dali si v jednom pivo a šli zpátky do motelu.

Lassen Volcanic NP Z Rena jsme vyjeli něco po desáté na severozápad, ke městu Susanville, Ca. Cesta vedla klasickou polopouští, hory na západě ale už byly víc zalesněné. Za Susanville jsme se stočili na západ a vjeli do hustých borových lesů západní Sierry Nevady. Lassen Volcanic NP se rozkládá kolem hory Lassen Peak, 3187 m., 10457 ft., což je činná sopka která naposledy vybuchla v r. 1915. Vulkanická činnost zde ale není moc zřetelná, sem tam jsou nějaké horké zřídla nebo výpary a vrchol Lassen Peaku tvoří ztuhlý kráter, láva je jen místy. Nižší části parku tvoří hustý les. My jsme sem přijeli něco po poledni, a po obědě si nejprve prohlédli oblast Sulphur Works hned u silnice v jižní části parku. Je to asi 100x100 m velká oblast kde ze země vyvěrají páry vodní a sirnaté. Ve srovnání s Yellowstone nic moc. Já jsem už byl nažhavený na výstup na Lassen Peak, tak jsme spěchali dál nahoru. Stezka nahoru je jen asi 2.5 míle dlouhá a převýšení je cca. 700m. Já jsem valil napřed a naši šli za mnou. Vylezl jsem nahoru za hodinu, naši asi za 1.5 hod (tolik to asi vezme průměrnému chodci). Ještě jsem si prošel okolo kráteru, to mě vzalo tak 15 min, zajímavé bylo, že kolem vrcholu a v kráteru bylo několik sněhových polí, v okolí SLC jsou hory o pár set metrů vyšší, ale sníh zde v tuto dobu nebyl. Protože jsem šel rychleji, než jsem předpokládal, tak jsem si to rychle sběhl dolů a zašel si ještě asi dalších 6 mil přes další vulkanickou oblast zvanou Bumpass Hell, zde vyvěrá na asi 300x200m oblasti vařící voda, celkem to šlo. Asi v 5.30 jsem se šťastně setkal s rodiči a vyrazili jsme ven z parku hledat místo na přenocování. Nakonec jsme zakotvili v Burney Falls State Parku asi 50 mil severně od Lassenu. Kemp byl celkem drahý za $16, v Ca. jsou všechny state parky za tuto cenu. Ale byl poloprázdný, i když byl pátek, a borový les poskytoval dost topiva, takže jsme byli spokojeni. V noci bylo i dost teplo.

Crater Lake NP V sobotu ráno jsme si ještě před devátou prohlédli ty vodopády, kolem kterých ten state park leží. Jsou asi 30 m vysoké a zajímavostí je, že jsou dvojité. Jsou tam totiž dvě vrstvy horniny, potok teče na povrchu, a asi s poloviny vodopádu vyvěrá voda z té druhé vrstvy. Pak jsme už jeli na sever směrem ke slavné Mt. Shasta (která byla mimochodem velmi dobře vidět z Lassen Peaku). Hora vypadá opravdu majestátně, zvedá se 3000 m. nad úrovní okolního terénu. Ve městě Mount Shasta západně od hory jsme se na chvíli zastavili, já nafasoval informace o tom, jak na horu lézt a nabrali jsme benzín. Původně jsem na ni chtěl vylézt při této cestě, ale byl jsem odrazen zprávami o stavu stezky. Jediná stezka nahoru, na kterou nejsou potřeba lana byla totiž v této době úplně bez sněhu a hrozilo zde velké nebezpečí pádu kamení. Prý nejlepší období pro zdolání hory tímto směrem je časné léto, kdy je stezka pod sněhem. Tak se cesta odkládá na jaro. Mt. Shasta dominovala okolní krajině ještě další hodinu, pak jsme se postupně dostali do Oregonu a za další chvíli do Crater Lake NP, naší další zastávky. Jak název napovídá, jeho centrem je jezero, asi 6 mil v průměru, které se nachází v kráteru (nebo lépe řečeno kaldeře - sopečné pánvi) bývalé sopky Mt. Mazama, která vybuchla před 7400 lety a postupem času se zde nahromadila voda. Teď je hladina jezera stabilizovaná na 1882 m.n.m., okolní stěny kráteru jsou v průměru 200 m nad hladinou. Překvapily nás dvě věci. Bylo zde dost chladno, i kolem jezera byly místy sněhová pole. To druhé překvapení byla blankytně modrá barva jezera, prý způsobená tím, že obsahuje minimální množství rozpuštěných solí (zdrojem vody v jezeře jsou pouze srážky). Kolem jezera vede okružní silnice, která se dost klikatí, takže její průjezd s několika zastávkami nám zabral přes 3 hodiny. Napřed jsme si vylezli na horu The Watchman, 2442 m., na západní straně jezera, odkud byl pěkný rozhled. Kromě celého jezera byla na jihu matně vidět Mt. Shasta a na severu Three Sisters, oboje vzdálené dobrých 100 mil. Další zastávkou na severní straně kráteru byla jediná stezka, která vede ke hladině jezera. Je dlouhá jen asi míli ale celkem prudká. Tak hodinku nahoru a dolů. U jezera je přístaviště lodí, které vozí turisty na Wizard Island, jediný ostrov v jezeře. Roční doba ale byla pokročilá, takže doprava už nefungovala (BTW, jezero zamrzne jen zřídka, naposledy někdy ve 20. letech, ale kolem je v zimě až do časného léta moře sněhu - bylo by zajímavé se kolem jezera projet na běžkách). Poslední zastávkou byl Sun Notch Overlook na jihu jezera, odkud byl dobře vidět Phantom Ship, malinký skalnatý ostrůvek na východě jezera. Po páté hodině jsme si ještě rychle zaběhli na asi 2-mílovou stezku v jižní části parku, Godfrey Glen Trail, dlouhé 2 míle, která vede k asi 100 m. kaňonu s hučícím potokem ve spodu. Nic moc. Pak jsme už valili do nižších poloh, abychom v noci moc nezmrzali a zakotvili to hned vedle I5 v Valley of the Rogue State Parku mezi Medfordem a Grants Pass za $15. Kemp celkem OK, teplé sprchy, dost místa, ale blízká interstate dělala rámus (dá se tam zajet tak po 8h. večer a vypadnout tak před 7h. ráno a přespat zadarmo).

Redwood NP Ráno byla celkem kosa ale přežili jsme. Zase tak kolem deváté jsme se spakovali a jeli po US199 ke Crescent City, Ca., kde jsem severní část Redwood NP. Cesta vede údolím Smith River, které je celkem úzké a hluboké, takže i silnice se klikatila a nedalo se tak lehce předjíždět pomalé seniory. Do Crescent City jsme dorazili až kolem dvanácté, když jsme se předtím zastavili ve Visitors Centru Redwood NP a state parků v okolí (celá oblast asi 40 mil pobřeží od Crescent City na jih tvoří z časti národní park - patřící federální vládě a z části 5 state parků - patřících státu California, od r. 1996 jsou obhospodařovány společně). Visitors center je hned vedle US199. Nafasovali jsme zde mapy a naplánovali den. Tůru jsme udělali na Damnation Creek Trail, což je stezka vedoucí od silnice (US101) přes hájek redwoodů (to jsou ty chráněné stromy, příbuzné sekvojím, ale tenčí a vyšší, rostoucí jen na pobřeží severní Californie) k moři. Je dlouhá asi 2.5 míle (jedna cesta) a klesá asi 300m. Zajímavá byla proměna lesa z redwoodů na začátku přes jedle a smrky na svazích potoka ke křoví u pobřeží. Bohužel, u pobřeží hodně foukalo, moře bylo bouřlivé a pobřeží kamenité, tak jsme se nevykoupali. Pak jsme jeli dál na jih a vzali to kousek po štěrkové cestě po pobřeží, kde bylo několik pěkných vyhlídek. Noc jsme strávili na Gold Bluffs Beach, patřící do Prarie Creek Redwoods State Parku. Vede tam asi 4 mílová štěrková cesta místy v horším stavu, ale auto přežilo. Vlastní pláž je několik mil dlouhá a pískovitá, ale zase tam hodně fučelo, takže na koupání nebylo pomyšlení. Naštěstí mělo několik kempovacích míst dřevěné ohrady proti větru, za které se daly postavit stany. Jsou tam splachovací záchody, ale žádná sprcha. $16 za noc (standardní cena v Ca. state parcích) bylo na tu kvalitu trochu moc. Zlaté state parky v Utahu za $10-$12. Naštěstí jsme nabrali dřevo v okolních opuštěných místech, takže jsme nakonec moc nezmrzali.

Po pobřeží k San Franciscu Ráno jsme se moc nezdržovali, nasnídali se a vypadli, bylo chladno. Kousek před nájezdem na hlavní silnici, na palouku s jinovatkou, jsme chvíli pozorovali stádo elků (jelen wapiti), kteří seděli a byla jim v trávě vidět jen hlava s parohy. Pak už jsme najeli na US101 a jeli k jihu. Asi za 120 mil a cca. 2 hodiny jízdy jsme odbočili na CA1, což je pobřežní silnice vedoucí až k LA. Na začátku se hodně klikatí, přejíždějí se nějaké hory k pobřeží, a i na pobřeží to nejde nejrychleji, každou chvíli se přejíždí ústí nějakého potoka nebo řeky, takže silnice jde dolů a zase nahoru s ostrými zatáčkami. Takže nám vzalo tak 1.5 hod těch cca. 50 mil do Fort Bragg, což je jediné větší město na pobřeží na CA1 severně od San Francisca. Zde jsme se naobědvali a dobrali benzín a pokračovali dále na jih. Další tři hodiny nám vzalo dalších cca. 120 mil do Bodega Bay, kde jsme přenocovali na Sonoma Coast State Beach, dalších $16, state beach je to samé jako state park. Kemp je obrovský (přes 100 míst), ale prostorný, a nebyl moc obsazený, tak to bylo v klidu. Večer jsme se šli ještě projít, kemp je hned naproti zálivu Bodega Bay, na pláž se musí jít na sever přes písečnou kosu, vzdálenost tak dobrá míle. Nedošli jsme tam, protože se setmělo. Kolem byla ale řada přepychových domů, blízkost San Francisca se nezapřela.

San Francisco Ráno jsem chtěl pokračovat po CA1 až k San Franciscu, ale přejel jsem odbočku a octnul se na US101, hlavní silnici ze severu do San Francisca. Přesto, že bylo už po deváté, silnice byla hodně plná a místy i zacpaná. Asi za hodinku jsme byli u Golden Gate Bridge, po CA1 by to asi trvalo déle. Sjeli jsme hned před mostem a dojeli do severní části Golden Gate Recreation Area. Nafasovali jsme mapu a pak si vyšli na vrchol jednoho kopce, kde byl zbytek dělové baterie se 2. sv. války. Byl odtud pěkný pohled na Golden Gate Bridge a na jih. Pak jsme už přejeli most (mýtné $3) a přes klikatou Lombard Street přejeli až k Telegraph Hill, kde jsme zaparkovali na skoro stejném místě jako před rokem (parkování na ulici zadarmo, ale dvouhodinový limit, který se asi zase tak moc nedodržuje, neboť my jsme tam stáli 3.5 hodiny). Udělali jsme i podobný okruh, na Coit Tower, přes Greenwood Lane na pobřeží a na Pier 39, podívat se na tuleně, a pak nahoru do Chinatown. Zde jsme se chvíli zdrželi nákupy, kromě klasických triček a levného ovoce jsem si nakoupil i hodně levných a dobrých sušenek, vesměs evropské provenience (americké nestojí za nic, jsou moc sladké). Něco po třetí jsme vyjeli, přes Oakland Bridge na Hayward a pak po I580 na východ k Yosemite. Dálnice v oblasti zálivu byly relativně volné, ale 50 mil z Haywardu do Mantecy nám vzalo dvě hodiny, pořád byla někde zácpa, zřejmě už byla špička. Před rokem jsme tudy jeli kolem desáté a to bylo v pohodě. Tím pádem jsme do Yosemite dojeli až asi v 7.30, z Mantecy to je ještě asi 2 hodiny, a ubytovali se v prvním kempu v parku na Hodgon Meadow, taky celkem rozsáhlý kemp, kolem 100 míst, za $15. Obrali jsme pár okolních stromů o suché haluze, udělali oheň, opekli párky a šli spát.

Yosemite Protože kemp v Yosemite byl celkem klidný, a bylo tady i teplo, tak jsme se pozdě vypravili a v informační budce na vstupu do parku, hned vedle odbočky do kempu, jsme byli až v 9.30. Nafasoval jsem standardní mapu zadarmo plus jsem ještě za $2.50 koupil detailní mapu stezek v Yosemite Valley. Vlastní park totiž není jenom to slavné údolí, ale i hory v tak 20-30 mílovém okruhu od údolí, takže mapa celého parku moc podrobná není. Rozhodl jsem se vyjet nejprve na Glacier Point, vyhlídku na Yosemite Valley z jihu, která je od severního vjezdu do parku vzdálená tak 50 mil. Takže nám přes hodinu trvalo, než jsme tam dojeli, a já se rozdělil se zbytkem výpravy a sešel odtud do údolí, po Panorama Trail, která vedla kolem tří největších vodopádů na jižním konci údolí, a bylo to asi 8 mil z Glacier Pointu dolů. Dá se to udělat i v okruhu, který je tak dvojnásobný a asi zabere celý den (převýšení 1000 m). Nakonec jsem si ale nadával, že jsem místo této stezky nešel na Half Dome, což je nejvyšší kopec na údolím, 2693 m, délka 16 mil tam a zpět a převýšení tak 1500 m. Ale celých 8 mil do údolí mě trvalo 2 hodiny, tak kdyby šel člověk rychle, tak se ten Half Dome dá určitě udělat za 6-7 hodin (průvodce udává 10 h.). Ta Panorama Trail ale taky byla pěkná, kromě vodopádů bylo i pěkně vidět údolí, protože se na ně dívalo z jihu takže to bylo po slunci. Loni, když jsme šli nad ty Yosemite Falls, které jsou na severní straně údolí, tak proti slunci údolí tak nevyniklo. I když obě stezky jsou tak srovnatelné co se týká přírodních krás. Akorát, že na Panorama Trail člověk potřebuje, aby ho někdo vyvezl na Glacier Point (prý tam jezdí za $10 z Yosemite Village autobusek). Jediný problém obou stezek, které jsem v Yosemite prošel bylo hodně lidí na stezce. Hlavně část z Nevada Falls dolů do údolí byla vyloženě přecpaná, což mě někdy zdržovalo. Rodičové mezitím zašli na další vyhlídku na jižní straně, Taft Point, a pak ještě na vodopády Bridalveil Falls, ani na jednom z nich jsem nebyl, takže se zdržím komentáře. Já, protože jsem měl ještě čas, tak jsem si rychle zaběhl do bočního kaňonu na severu, Tenaya Canyon, po jehož dně vede asi pětimílový okruh. Kromě pěkných pohledů ze spodu na okolní hory tam ale nic moc není, je to vhodné tak pro rodinku s dětmi anebo seniory. Po třetí hodině jsme se šťastně shledali na parkovišti před hlavním visitors centrem, já se umyl a valili jsme dál, chtěli jsme za světla přejet Sierru přes Tioga Pass Road, která vede celá parkem, tak 45 mil z křižovatky k průsmyku. Ještě jsme se přes hodinu zdržely u té křižovatky s Tioga Road, zašli jsme si totiž k jednomu ze tří sekvojových hájů, které v Yosemite jsou. Tento se jmenuje Tuolumne Grove a vede k němu asfaltová silnice, nepřístupná automobilům, dlouhá něco přes míli. Vlastním hájem vede naučná stezka, kterou jsme ale celou neprošli, protože jsme měli naspěch. Sekvojí tam pár bylo, ale žádné super velké. Ale i tak, pokud člověk nejede do Sequoia NP, tak stojí za to se tady stavit. S přicházejícím soumrakem jsme pak projeli Tioga Pass Road, všechny kempy v parku kolem cesty už byly zavřené, z několika míst po cestě ale byly vidět hory ve vlastním Yosemite Valley, vzdáleném v nejbližším bodě tak 5 mil. Hned za průsmykem je ale několik kempů patřících Inyo National Forest, kde jsme přespali za $11. Prozíravě jsme si před zastávkou v kempu nabrali u boční silnice dřevo. Večer byla totiž zima a ráno ještě větší, trochu i mrzlo. Nebylo ani divu, byli jsme tak v 3000 m.n.m.

Death Valley a Las Vegas Z kempu jsme za chvilku sjeli dolů z relativně strmé východní strany Sierry a na východ od nás bylo známé Mono Lake, myslím, že je taky sopečného původu. Jezero je tak ve 2000 m.n.m, ale okolo už byly jen keře pouštní šalvěje a další suchomilné rostliny, je až k nevíře, jak dokážou hory změnit vegetaci na vzdálenost jen několika desítek kilometrů (toto je samozřejmě dáno tím, že Sierra zadržuje většinu srážek jdoucích od Pacifiku). My jsme pokračovali po US395 na jih a cesta probíhala příjemně, silnice je vesměs čtyřproudá a málo zaplněná. Na tak 120 mílích jsme sjeli tak dalších 1000 m do známého Owens Valley, odkud se sbírá voda na velký akvadukt pro oblast Los Angeles. Sierra Nevada stála na západ od silnice jako nepropustná hradba. Se snižující nadmořskou výškou se zvyšovala teplota, takže na odbočce k Death Valley za městem Lone Pine už bylo dobrých 30C. Stavili jsme se ještě na chviličku v informačním centru, obsahujícím informace jak o východní Sieře, tak i o okolních pouští. Do Death Valley to ale ještě bylo dobrých 120 mil. Oblast už byla typická poušť jen s trsy trávy, a místy byly hájky Joshua Trees, což jsou yuccy které tvoří malé stromky. Zanedlouho jsme už sjížděli do Panamint Valley, což je údolí na západ od Death Valley a částečně je už v parku. Je to sjezd asi 1000 m a byli jsme varováni, abychom to jeli s nižší zařazenou rychlostí abychom neuvařili brzdy. Ale bylo to celkem v pohodě. Horší už byl výstup z Panamint Valley do průsmyku Panamint Range, přes 1000 m nahoru. Voda v chladiči se totiž v naloženém autě začala pěkně zahřívat. Na chvilku jsme zastavili na vyhlídce, byl odtud pěkný pohled na Panamint Valley, a pak jeli v pohodě dál. Kolem poledne jsme se zastavili v Stovepipe Wells, kde kromě obchodu se suvenýry a jakési lodge nic není, a dál už pokračovali známým teritoriem (viz. kec z Death Valley a NPS website). Kolem dun u Stovepipe Wells jsme jen projeli. Ve Furnace Creek Visitors Centru jsme si prohlédli to malé muzeum co tam mají a poobědvali. Bylo teplo, kolem 100F, 37C. Pak jsme jeli na jih, stavili jsme se na Devils Golfcourse (ty hroudy zkrystalizované soli), pak v Badwater Basin (ono nejnižší místo v údolí) a na cestě zpátky na sever jsme si projeli Artists Drive, přes ty barevné pískovcové kopečky. Nikam jsme pěšky nešli, protože na to bylo moc teplo. Našim se ani v Death Valley moc nelíbilo, bylo to pro ně moc dezolátní místo, na rozdíl ode mě, mě se pouště líbí. Pak už jsme se vydali na cestu z parku, po CA190. Ještě jsme ale zajeli na tu vyhlídku Dantes View, v pohoří Amargosa Range na východ od DV, 1750 m. nad úrovní údolí. Pohled stojí za to, i když pohled z Telescope Peaku v protějším Panamint Range, 3361 m.n.m. by asi byl lepší, nebyl čas tam vylézt (vede tam stezka cca 8 mil jedna cesta, 1000 m. převýšení). Pak jsme už valili do Las Vegas, jízda po NV160 vzala slabé 2 hodiny, silnice je zhruba na 2-3 délky nově rozšířená na 4 pruhy, takže se to dalo. V LV jsme byli něco po šesté, bez problémů jsme našli Motel6, kde zrovna v recepci rozmlouvali další Češi, rychle se umyli a vyrazili do kasin. No, spíš jsme napřed zašli na večeři. Půlkilový steak našim moc neseděl, byl totiž trochu připálený, holt to je jeden ze způsobů jak tady dělají maso. Pak jsme se ještě chvíli brouzdali po Las Vegas Boulevardu, podívali se na fontánové show u kasina Bellagio, na ostatní shows (piráti u Treasure Island, výbuch sopky u Mirage) se nám nechtělo čekat. K půlnoci jsme toho už měli dost tak jsme šli zpátky do motelu.

Zion Hlavní náplní pátečního dopoledne bylo nalezení dostatečně levného obchodu s alkoholem, abych si doplnil své zásoby v Salt Lake City (pro ty nové, mormoni nepijí alkohol, kávu ani čaj a své přesvědčení se snaží i reflektovat na nemormony, tudíž v Utahu se v obchodech prodává jen pivo s max. 3.2% alkoholu - slabá česká desítka, silnější je jen ve státem vlastněných a kontrolovaných obchodech, kde je všechno velmi předražené - pro ilustraci, za třetinku dobrého amerického piva Samuel Adams se v Utahu zaplatí $1.60, v tom levném liquor store v Las Vegas stál $0.75). Nakonec se tedy zadařilo a levný obchod jsem našel, a nechal tam dobrých $100. Mám ale zásoby na několik měsíců. Z Las Vegas jsme tedy vyjeli až kolem poledne utahského času, a za 2.5 hodiny byli u Visitors Centra Zion NP v jižním Utahu. Původně jsem tady plánoval tak půldenní túru, bohužel, nebyl čas. Zašli jsme si jen asi míli na začátek úzkého kaňonu Virgin River - slavných Narrows (viz. kec z r. 1998). Místo na zaparkování jsme našli s trochou štěstí a trochou agresivity, pár aut před námi totiž čekalo na začátku parkoviště, já je objel (výhoda malého auta) a na konci parkoviště bylo skryté místo. Amíci jsou často při řízení hodně nerozhodní, ono při šířce a kvalitě zdejších silnic ani není divu, každý jezdí v klidu, takže pokud je člověk trochu rozhodnější, tak se většinou zadaří je nějak přechytračit. Procházka Narrows nám zabrala dobrou hodinu, tak jsme valili přes tunel na východní stranu parku. Zde jsme se ještě stavili a vyšli si na Canyon Overlook Trail, která začíná hned u východní strany tunelu. Mě to nedalo a ještě jsem si vyběhl po klasickém jihouthaském pískovci do sedla nad vyhlídkou, převýšení tak pár set metrů a pískovec tak akorát tak šikmý že se po něm dalo jít nahoru. Určitě po návštěvě liquor storu světlý okamžik toho dne. Do auta jsme zase sedli něco po šesté a víc než hodinu nám trvalo dojet k poslednímu nocležišti, kempu Jacob Lake, patřícímu US Forest Service ($11) a ležícím ve dobrých 2500 m. v Kaibab Plateau na severu Arizony, asi 60 mil severně od severního konce Grand Canyonu. Kemp je to celkem rozsáhlý, pitná voda a suché toalety, ale kupodivu zde bylo celkem teplo a v blízkém lesíku dělali zrovna prosek stromů, tak jsme měli i dost dřeva na topení.

Grand Canyon a Bryce Ráno jsme se vypravili nějak pozdě, vyjeli jsme až skoro v 9.30. Za necelou hodinku jsme byli na severní stěně Grand Canyonu, na Bright Angel Point, což je úzký útes přímo nad Bright Angel Canyon, kterým ze dá sejít až k řece. Stezka odtud k řece je ale 16 mil dlouhá, za den se to nedá stihnout. Z Bright Angel Pointu byl ale i tak dobrý pohled na kaňon, i když to bylo částečně proti slunci. Řeka odtud vidět nebyla, zato mě zaujal zcela jiný pohled na skalní útvary v kaňonu, které jsou vesměs pojmenovány jako chrámy, z jižního rimu vypadaly dost jinak. Byla odsud částečně vidět i Bright Angel Trail, která vede z jižního rimu k řece, kterou jsem prošel před rokem. Když už jsme byli tady, tak jsme ještě zajeli na další dva vyhlídkové body, ten nejzazší, Cape Royal, vzdálený dobrých 25 mil od Visitors centra. Silnice je tam užší a klikatá, takže nám cesta tam zabrala víc než půlhodinu, a to jsme to celkem kalili. Cape Royal je nejjižnější bod na North Rimu a je odtud dobrý pohled na jihovýchodní část GC, včetně několika pohledů na řeku. Na cestě na vyhlídku je i naučná stezka informující o různých rostlinách rostoucím v tomto biotopu. Bylo zde hodně pinyon pines, což je jeden druh borovice, jejíž semena v šiškách jsou podobné oříškům, Indiáni se jimi hodně živili. Zrovna byly zralé a i my jsme jim přišli na chuť. Poslední zastávkou byl Point Imperial, asi 20 mil severně od Cape Royal, nejvyšší bod na North Rimu. Odtud byl pěkný pohled na sever a východ, jak řeka přitéká do kaňonu a na severu vzdálené první schody Grand Staircase. My jsme se zde ještě naobědvali a valili do Bryce Canyonu. Tam jsme dojeli po asi 2.5 hodinách (vesměs jsme jeli tak 5-10 mil nad povolenou rychlostí). Jen jsme si v rychlosti prohlédli visitors center a spěchali na vyhlídky. Rozhodli jsme se podívat se jen na hlavní, severní část kaňonu, která tvoří půlkruh otevřený na východ. Začali jsme na jižním Bryce Pointu. Já jsem se zde oddělil a sběhnul jsem si dolů Peekaboo Trail a pak Queens Garden Trail s koncem na Sunrise Trail, celkem tak 4 míle. Dost jsem valil, tak jsem to stihnul za hodinu. Naši mezitím dojeli na nedaleký Sunset Point a udělali si krátký, asi 1.5 mílový okruh Navajo Loop, který taky sestupuje dolů do kaňonu a zase nahoru. I netrénovný chodec ho zvládne za hodinku a doporučil bych ho absolvovat každému návštěvníkovi kaňonu. Po šesté jsme se sebrali a spěchali do SLC, což nám zabralo standardní 4 hodiny.

Závěr Dlouhá cesta, ale hodně jsme uviděli, i pro mě zde byla řada nových věcí, a konec konců, párkrát jsem si i dal do těla, takže všeobecná spokojenost. I cenově to bylo přijatelné, benzín jsem pečlivě nepočítal, odhaduji tak $100, motely $100 (2 noci), kempy tak další $100 (7 nocí), jídlo tak $150 i s několika jídly v restauraci.

Zpět Připomínky a dotazy

U of U / Chemistry / HEC / Voth Group / Cuma / Travel / Czech / Podzimni Ca. a Nv.
URL: http://voth.chem.utah.edu/~mcuma/ca_nv99.html
Last updated: 10-Oct-99 / mc