Cestování vlakem po Spojených Státech (východ)


Úvod

Ve dnech 18.11. - 28.11. jsem podnikl cestu vlakem (s pomocí AMTRAK USA Rail Passu) po východě US. K přepravě mezi městy jsem používal noční vlaky, což ušetří finance za ubytování i čas spojený s přesunem k hostelu, protože levné hostely jsou většinou mimo centrum a stanice když ne přímo v centru, tak v dosahu.

Trocha teorie

Železniční spojení v koridoru Boston, Ms. - Washington, DC a dá se říct až po Richmond, Va. je vcelku husté, na většinu vlaků není třeba rezervace a nejezdí moc plné, což je důležité pro cestovatele, jež v nich tráví dost času. Je možno rozlišit tři druhy vlaků. Nejrychlejší a prý nejpohodlnější je Metroliner (relativně, čtyřhodinovou cestu z NY do DC zvládnou asi o půl hodiny rychleji, než normální vlak). Ale na ten se musí platit příplatek, takže je pro majitele Rail Passu nevýhodný. Pak tu jsou long distance vlaky, např. z NY na Floridu, které používají tuto trasu, ty jsou plně rezervované, jezdí asi 3x denně. No a ty, co jsem používal já jsou klasické nerezervované, ty jezdi tak každou 1 - 1.5 h. mezi NY a DC a tak každé 3 h. mezi DC a Bostonem, od rána do 10 h. večer. Já jsem nejvíce používal noční vlak Night Owl, jezdící v jednom směru v 10.00 z DC, přijíždějící do NY v 2.15 ráno a do Bostonu v 8.25, ten samý vlak v opačném směru vyjíždí z Bostonu v 9.50 večer, v NY je v 2.45 a v DC v 8.00 ráno. Pokud člověk pobývá v Bostonu nebo v NY, tak je výhodné použít kombinaci těchto vlaků k noclehu. Jsou dosti prázdné, takže se mě vždy (použil jsem je celkem po 5 nocí) podařilo chytnout dvě místa, a tím pádem spát ve vodorovné poloze. Zjistil jsem, že se tak dá usnout, a průvodčí člověka vzbudí, když přichází jeho cílová stanice. Sedadla jsou pohodlná, ne sice jako v Superlinerech - ty jezdí jen na západě na větší vzdálenosti), ale dají se slušně sklopit a pokud se chytnou dvě místa, tak je naděje na dobrý nocleh.

Přehled cesty

Sat. 18.11.

58 Carbondale, Il. (3.25A) - Chicago, Il. (9.00A)
48 Chicago (8.00P)

Sun 19.11

New York Penn. (3.49P)
nocleh

Mon 20.11.

New York
nocleh

Tue 21.11.

New York
165 New York Penn (7.20P) - Baltimore (9.58P)
66 Baltimore (10.52P)

Wed 22.11.

Boston - South St. (8.21A)
Boston, Ms.
67 Boston - S. St. (9.35P) -

Thu 23.11.

Philadelphia 30th St. (5.26A)
Philadelphia, Pa. 175 Philadelphia (6.58P) - Washington (8.59P) 66 Washington (10.00P)

Fri 24.11.

- New York Penn. (2.15A) 67 New York Penn (3.45A) - Washington (8.00A) Washington, DC
nocleh

Sat 25.11.

Washington
66 Washington (10.00P) -

Sun 26.11.

New York Penn. (2.15A)
67 New York Penn (3.45A) - Baltimore (7.01A)
Baltimore, Md.
175 Baltimore (8.14P) - Washington (8.59P)
66 Washington (10.00P)

Mon 27.11.

- New York Penn. (2.15A)
67 New York Penn (3.45A) - Washington (8.00A)
Washington
29 Washington (4.05P) -

Tue 28.11.

Chicago (9.00A)
Chicago
391 Chicago (4.00P) - Carbondale (9.30P)

S chřipkou po Chicagu

V sobotu ráno jsem tedy vstal v 2.30 ráno, popadl batoh a teplé oblečení a valil na nádraží, ke kterému to mám naštěstí asi 5 minut chůze. Cítil jsem se pod psa, protože na mě lezla chřipka. Ve vlaku bylo příjemně, superlinery se nezapřou, tak jsem si ještě do asi sedmi ráno pospal. Ráno vypadalo nevalně, zataženo, mlha. Skyline Chicaga nebyla skoro vidět, protože viditelnost byla mizerná. Sears Tower byl tak od poloviny v mracích. Vlak dojel na Union Station včas, hned jsem vypálil a vydal se na průzkum jižní části centra. Zašel jsem nejprve k Hiltonu na Michigan Ave., zde jsem si prošel předsálí, kde se právě snídalo (bylo vidět do restaurace, která byla za ohradou). Vypadal jsem tam s batohem na zádech podezřele, tak jsem vypadl (v Chicagu na Union St. jsou jenom boxy na úschovu, přes celý den to stojí $5, normální manuální úschova je za $1.5 na den). Pak jsem se toulal okolo Dearborn St., to je komplex budov někdy ze začátku století s historickým nádražím, které je teď předělané na obchody,... Pak jsem šel dále na jih, až k Roosevelt Drive, která mě překvapila tím, že vypadala slušně (už je to totiž dál od města, je od ní je kousek k Stevenson Expressway, za níž začíná zóna rozpadu. Tak jsem se po ní vydal k jezeru a dorazil k Field Museu of Natural History. Byl asi 11.30 a byla mě zima, a de facto jsem prošel to, co jsem si naplánoval (a s batohem to nebyla velká zábava), tak jsem se rozhodl zajít do muzea. Zaplatil jsem vstupné $3, které ale stálo za to. Bylo to asi nejlepší přírodovědecké muzeum, ve kterém jsem zatím byl. Dvě patra, přízemí a suterén nabité exponáty. Byla tam řada zajímavých expozic. Napřed jsem zašel na vývoj života na Zemi, řekl bych trochu jednodušeji pojatý, ale byl tam velký sál s několika kostrami dinosaurů, a jako všechny muzea tady, hodně věcí bylo interaktivních, takže člověk třeba stiskl tlačítko a ozvalo se dupání, jaké vyvíjel Brontosaurus,.... Dobře udělaný byl vývoj člověka včetně makety chýše lovce mamutů v životní velikosti foto (obr1). Vedle toho byla expozice užitkových plodin a dřevin, kromě klasického ovoce a zeleniny i řada druhů exotických, takže jsem zjistil, jak vypadá řada mě doposud neznámých nebo méně známých rostlin. Na druhé straně patra byly sbírky zoologické, s řadou diorám se zvířaty,... V prvním patře byly sbírky národopisné, popisující život Indiánů od Eskymáků k Patagoncům, a v druhém křídle národy Afriky (aby dali zavděk African-Americans) a Asie a Oceánie. Líbila se mě dioráma pacifického atolu, která byla udělaná tak, že skrz expozici vedla cestička, takže člověk měl celkem slušný dojem jako kdyby byla na tom ostrově. S okolí se linul zvuk moře, z lesa zpěv ptáků,... Bylo toho v muzeu tolik, že se to za jednu návštěvu prostě nedalo pojmout. Kolem třetí mě už bolely nohy a hlava už informace nebrala, tak jsem vypadl z muzea a prošel se po břehu Lake Michigan až k ústí Chicago River a přístavní ulicí zpátky do centra. Mezitím se setmělo a tak jsem se vydal k nádraží, kam jsem dorazil kolem půl šesté. Poseděl jsem, povečeřel, v McDonaldu si koupil horký čaj a kolem sedmé zašel do čekací haly. Zde jsem seděl vedle paní, která se se mnou dala do hovoru a vyplynulo z ní, že u ní je teď na výměně holka z Prahy (na tohle byla užitečná moje sweatshirt Czech, na tu se chytla řada lidí). Ale holka se mě podle jejího hovoru zdála rozmazlená, líbí se jí prý zdejší High Schools, ráda nakupuje,... Prostě ta zblblá mladá generace, která se vidí ve všem západním. Před osmou nás začali lifrovat do vlaku, samozřejmě se snažili všechno organizovat, napřed měli nastupovat staří a lidi s děckama, ale byl to chaos, lidi se cpali, tak to nakonec pustili. Ve vlaku jsem se pohodlně usadil, vedle mě si sedl nějaký černoch, celý vagón jel do New Yorku. Měl jsem už dost, tak jsem ještě kolem deváté zahlídl kouřící se rafinérie a vysoké pece v Gary, In. a vzpomněl si na Ostravu (z toho, co jsem viděl na cestě zpátky bych řekl, zlaté Vítkovice) a za chvíli po té usnul.

Ve vlaku

Vzbudil jsem se do sychravého rána, kolem sedmé, právě jsme přijížděli do Buffalo-Depew, asi s hodinovým zpožděním. Venku byla mlha a sníh, pozůstatky fronty, která se přehnala přes Apallachians před několika dny. Přes Rochester a Syracuse jsme se dostali k Uttice, odkud vlak sledoval Erie Canal. No, moc ho vidět nebylo, jenom chvilkama vykoukl zpoza stromů. Krajina byla stále rovná, jen sem tam se vyskytl nějaký kopeček. Po poledni jsme dojeli do Albany, hlavního města státu New York. Zde jsme asi půl hodiny stáli, tak jsem vylezl ven a tam jsem se dal do řeči s borcem, a vylezlo s něho, že studuje taky na SIU a že jede na Thanksgiving k matce, která bydlí někde v New Jersey. Poprvní a ne naposled se někdo chytl na moji sweatshirt Czech, začal se vyptávat, odkud jsem, a tak, a vyplynulo z něho, že na SIU zná borce z ČR, který dělá postgraduál z angličtiny. Z Albany cesta vedla na levém břehu řeky Hudson, až do New Yorku. Byl jsem překvapen, jak je řeka široká. Kam se na to hrabou naše řeky. Ani moc mostů přes ni po celou dobu od Albany do New Yorku nebylo, cesta trvala přes tři hodiny, a mohlo tam být tak max. 6-7 mostů. Příjezd do NY byl strašidelný, po přejezdu mostu z Bronxu na Manhattan se vlak střídavě ponořoval a vynořoval do katakomb města, chvílemi jsme jeli paralelně s vozy metra. Borci za mnou výstižně prohlásili - Tales from the Crypt, což je zdejší oblíbený hororový seriál.

New Yorkské přivítaní

Do Penn Station jsme dorazili něco před čtvrtou a já jsem s mírně staženým svěračem a rukou na kapse s penězi vešel do víru velkoměsta. Z nástupiště se vyjede po schodech asi dvě patra a člověk se octne v hlavní hale Penn Station (vůbec většina velkých nádraží na východě je udělána tak, že nástupiště jsou pod hlavní budovou). Všude postávalo moře lidí, čekající hlavně ne příměstské vlaky (New Jersey Transit). Věděl jsem, že na nádraží jsou turistické informace, tak jsem tam hned šel, vyfasoval mapy a brožury a dozvěděl jsem se nemilou informaci, a to tu, že kvůli „government shutdown“ jsou zavřeny všechny národní parky, mezi něž se řadí i Socha Svobody a muzea ve Washingtonu. Tak jsem vyřešil náhradní program, že pojedu na ferry na Staten Island, místo na Sochu Svobody. Pak jsem sestoupil o patro níž a v podchodu našel správnou linku metra na Upper West Side, kde se nachází hostel, kde jsem plánoval přenocovat. V metru se jezdí na tzv. tokens, což jsou mince typu vrácenek z našich zábav, právě týden před mým příjezdem cenu tokenů zdražili na $1.50 z $1.25. Funguje to stejně, jako fungovaly mince v Praze, do díry ve dvířkách se hodí token a ty člověka pustí. U mnoha stanic jsou budky, kde se tokeny prodávají, ale zrovna u ní byla fronta, tak jsem zašel k automatu, což jsem neměl dělat, protože mě automat za $5 vyhodil jeden token a 50c, místo tokenů tří. Vynadával jsem holce v budce, ale ta mě akorát dala telefon na společnost, která automaty obhospodařuje, že mě zbytek tokenů pošlou. Tak jsem se na to vykašlal, protože než by mě to poslali (pokud vůbec), tak bych byl dávno v Carbondale. Tak jsem s jediným tokenem vlezl do metra, které rozhodně nevypadalo tak odpudivě, jak se o něm všude píše. Samozřejmě, že to není samý mramor, jako v Praze, nebudovalo se s neomezenými prostředky, takže působí opravdu ryze funkčně, a to je to, co se k New Yorku hodí. Podle rad z průvodců jsem vlezl do vozu veprostřed soupravy, kde je průvodčí. Ale všude bylo dost lidí, takže se člověk v davu cítil bezpečně. Jel jsem v tzv. express vlaku, který staví jen tak v každé třetí stanici. Za deset minut jsem byl z 34. ulice na 79., na Broadwayi, odkud jsem sešel dva bloky na 77. ulici, kde byl onen hostel. Bylo kolem páté, takže se setmělo, ale bylo relativně teplo, tak kolem 5C. Hostel se nachází v desetipatrové budově asi 20 m od Broadwaye, a patří mu jen dvě hořejší patra, zbytek okupuje nějaký hotel, který vypadal uboze stejně jako hostel. Holka u recepce mě se silným australským přízvukem sdělila, že mě teď nemůže ubytovat, protože manažer dělá něco s computerem, kde mají program na vedení hostelu. Tak jsem si ve vedlejší místnosti nechal batoh a šel se projít kousek dolů po Broadwayi, asi na 72. ulici. Byla neděle večer, ale ulice byly živé, jako ve všední den, všechny obchody otevřené. Kolem šesté jsem se vrátil a konečně se ubytoval, no, nebylo to nic jednoduchého, měli zřejmě plno, ale protože jsem měl místo rezervované, tak pro mě něco museli najít. Nakonec mě dali do pokoje s dalšími pěti lidmi, ale nedali mě klíč, prý jim ho předchozí ubytovaný ještě nevrátil. Ale že prý je pokoj otevřený (a to taky byl, pořád, i když tam nikdo nebyl). Tak jsem jel nahoru (bylo to v 9. patře), a v pokoji byla jedna osoba - holka. Nakonec z ní vyplynulo, že je z Rumunska, emigrovala tak před 10 lety, žije ze dne na den a živí se malováním (mimochodem malovala velmi pěkně). Bavil jsem se s ní dost dlouho a dost jsem se od ní dozvěděl o New Yorku i o Rumunsku. Podle ní prý je tento hostel jeden z nejlepších v NY, ale já musím říct, že v horším jsem ještě nespal a protože dveře pokoje byly pořád odemknuté, tak jsem spal obě noci s penězi na těle a s foťáky pod dekou. Večer jsem se vysprchoval, pojedl ve společném pokoji s TV o patro výš (na pokojích se nesměly přechovávat žádné potraviny). Pak jsem kecal s tou holkou (mimochodem, to bylo taky divné, že v tomto hostelu byli pohromadě kluci a holky). Poznal jsem i další spolubydlící, borce z Německa, který prožil v US tři měsíce a chystal se zpět, Australana na cestě kolem světa, borce z Francie (který byl ale určitě Arab) a z Izraele. S těma dvěma posledně jmenovanýma jsem ale neměl možnost se pobavit. Kolem desáté jsem zalehl, ale spolubydlící se pořád pohybovali sem a tam, dveře byly odemknuté, takže noc byla neklidná.

Socha Svobody

V pondělí jsem vstal kolem osmé a šel se do společné místnosti nasnídat, v televizi zrovna běžely zprávy CNN, na kterých říkali, že prezident s Kongresem se dohodli, takže se federální úřady otevírají. Tak jsem v půl deváté vypadl z hostelu a šel na 72. ulici na metro. Sedl jsem na local vlak, protože přijel první. Byla právě ranní špička, tak byl vlak pěkně narvaný. Jaké bylo moje překvapení, když průvodčí začal po několika stanicích vyvolávat, že se vlak mění na expresní. Lidi začali zmateně vystupovat, mě to bylo jedno, protože jsem jel až na konečnou. Asi se na nás zezadu tlačil další vlak. Profrčeli jsme několik stanic a na úrovni 20. ulice se vlak zase změnil na lokální. Na jižní cíp Manhattanu, South Ferry, jsem dorazil kolem deváté a po menším rozhlížení jsem nabral správný směr k přístavišti trajektu na Sochu Svobody. Právě se chystal odplout první trajekt. Tak jsem rychle valil do pokladny koupit lístek ($7) a na poslední chvíli nasedl na loď, která odplouvala v 9.15.Vylezl jsem na nejvyšší, třetí, palubu a díval se na přibližující se sochu a vzdalující se Manhattan. Bylo chladno, ale viditelnost dobrá, skoro jasno s menším ranním oparem. V 9.40 jsme přistáli na Liberty Island a lidi hned spěchali k soše. Já jsem taky nabral rychlé tempo, byli jsme první loď, která ráno k LI jela. Prošel jsem rychle kolem cedulí, které říkaly „3 hodiny od koruny“,..., „1 hodina od koruny“. Socha byla ještě zavřená. Kolem postávali rangeři (zaměstnanci US Natl. Park Service). V deset se konečně uráčili a sochu otevřeli. Po asi čtvrthodině jsem se dostal nahoru do koruny. Byla to sranda, schodiště bylo úzké, točité, lidi na sebe pořvávali a v útrobách sochy se to dobře rozléhalo. V koruně bylo málo místa, vlezli se tam tak 4 lidi a výhled nestál za nic, bylo tam jen několik malých okýnek. Lepší pohled byl z piedestalu foto(obr2), na kterém se dalo obejít celou sochu a takže měl člověk rozhled na všechny –strany. Vevnitř piedestalu je malé muzeum, kde zobrazují postup stavby sochy a její rekonstrukce. Něco po půl jedenácté jsem to měl prošlé, postál jsem chvíli na prostranství před sochou a pak se šel podívat, kdy jede další trajekt (jezdí tak v 1/2 - 3/4h. intervalech). Chvíli jsem tam postál a pak jel na druhý ostrov, Ellis Island, kde bylo imigrační stanoviště pro imigranty z Evropy, a kde se teď nachází muzeum US imigrace. Sbírky muzea jsou vlastně jen v hlavní budově. Je to typicky americky pojatá expozice, jednoduchá a ilustrativní. Hledal jsem tam nějaké české věci, a našel jen dva reklamní plakáty. Zde jsem zase tak dlouho nepobyl, protože jsem chtěl chytit trajekt v 11.30, ale zase tolik zvláštních věcí tam k vidění nebylo.

Lower Manhattan

Takže kolem dvanácté jsem byl zpátky v Battery Parku foto (obr3), který mezitím ožil (jak jsem tam ráno přijel, tak byl liduprázdný). Všude plno stánků s tričkama, jídlem,... Sedl jsem si v parku na lavičku a taky poobědval. Pak jsem vyrazil na průzkum Lower Manhattanu. Šel jsem po Broadwayi nahoru a po chvíli zabočil na Wall St. Zde jsem zjistil, že na vstup na burzu nečeká zase tak moc lidí, tak jsem se zařadil do fronty. Ale ouha, oni to pouštěli dovnitř jen velmi pomalu. Fronta se formovala na jedné ulici, vždy vybrali skupinu tak 50 lidí a ty odvedli za roh, kde se muselo čekat, až security všechny postupně prošacuje. Krátil jsem si čekání pozorováním chování těch bezpečáků. Prohlíželi totiž i poslíčky, kteří burziánům donášeli jídlo (byla akorát doba oběda) foto (obr4). Tak jsem si ve frontě postál tak do půl druhé a pak tak 20 min. pobyl v návštěvní galerii burzy a okolí, kde je menší výstavka dějin NYSE. Pak jsem šel na východ k East River a chvíli bloudil ulicemi v té oblasti, okolo samé mrakodrapy,... Ale několik bloků na sever od Wall St. se obrázek začal měnit, domy byly menší a menší. Chvíli jsem postál v South Street Seaportu, což je molo předělané na promenádu, obchody, restaurace,... Byl odtud pěkný pohled na Brooklyn Bridge. Pak jsem kličkoval ulicemi k City Hall a odtud do Chinatownu, který vypadal stejně, jako každý jiný, všude plno lidí, z nichž 99% byli žlutí, prodej potravin (hlavně masa a drůbeže) přímo na ulicích, všude smrad. Ale pro mě to byl příjemný kontrast s přehnanou americkou čistotností. Pak jsem vzal okraj Little Italy, které se z většiny sestává z červených, jakoby cihlových, asi desetipatrových činžovních domů. Jelikož to tam nevypadalo nejbezpečněji, tak jsem zabočil směrem k Broadwayi, po které jsem šel k Houston St. Bylo kolem třetí, tak jsem se rozhodl vrátit se dolů, jelikož jsem plánoval před soumrakem vyjet na vrchol World Trade Centra, abych město z vrchu viděl za světla i za tmy. Prošel jsem tedy rychle přes SoHo, známou svou uměleckou komunitou, a kolem 3.30 jsem dorazil k WTC. Po chvilce hledání správného vchodu jsem našel pokladnu, zaplatil $6, počkal asi 1/4h. ve frontě a něco před čtvrtou jsem byl nahoře. Vyhlídková jsou vlastně patra dvě. Za každého počasí je k dispozici zasklená vyhlídka v posledním patře, pokud je pěkně, tak je otevřená i střecha. Pěkně bylo, tak jsem strávil soumrak na ní. Bylo sice chladno, ale nemohl jsem si takovou příležitost nechat ujít. Slunce zapadalo přímo za Sochou Svobody. Tak jsem na WTC pobyl asi do páté h., pak sedl na metro a jel zpátky do hostelu, protože už byla tma a atrakce byly zavřené. Při cestě jsem zažil i trochu vzruchu. Jel jsem zase ve špičce, takže vagón byl plný, a najednou se to v něm začalo vlnit, lidi začali vystrkovat hlavy, z povyku okolo mě došlo, že se vepředu někdo pere. V další stanici vlak stál trochu déle, v klidu přišel policista, delikventy odvedl, a jelo se dál. V hostelu jsem byl kolem šesté, a pak jsem vlastně jen večeřel a poté kecal se spolubydlícími.

Dopoledne v ulicích

V úterý jsem zase tak před devátou vypálil, už jsem se z hostelu vystěhoval a vymohl jsem na vedení $5 zpět za zálohu na klíč od pokoje, který jsem nikdy nedostal. Dojel jsem na Penn Station, kde jsem si uschoval batoh a vyrazil po 7. Ave. nahoru, až k Times Square, kde jsem přešel na Broadway. No teda, nic moc. Okolo Penn St. a Madison Square Garden to vypadalo, jak se na NY sluší a patří (tj. výstavně), ale kolem Times Square už budovy vypadaly sešleji. Pořád to ještě nebylo špatné, pár bloků na západ by to bylo ještě horší, ale přece jen to nemělo ten glanc. V této části Broadwaye se mají vyskytovat ty známá divadla. No, pár jsem jich viděl, ale ne tolik, jak jsem si myslel. Asi jsou víc nenápadná. Ono se v těch budovách vůbec těžko orientuje. Skoro každá má v přízemí nějaký obchod a jen dveře na boku vedou do jiných pater. A taky řada reklam na zdech, střechách,... Tak jsem po Broadwayi došel až na Columbus Circle, kde se Broadway setkává s 8. Ave a kde je jihozápadní konec Central Parku. Šel jsem po okraji parku asi do jeho 1/4, tak na úroveň 75. ulice, a pak vešel do něho. Bylo tam vidět dost běžců, sem tam cyklista, maminka s kočárkem. Byl tam přímo boží klid. Člověk by nevěřil, že kousek za stromy hučí velkoměsto. Prošel jsem se kolem The Lake a šel zpátky dolů. U The Pond, na kterém bylo kluziště foto (obr5), jsem si poseděl a poobědval, a pak vylezl z CP na 5. Ave.

Odpoledne v ulicích

Fifth Ave., neboli Avenue of the Americas je to, jak si asi člověk New York představuje. Luxusní obchody, mrakodrapy. Hned kousek od Central Parku (směrem na jih) je Trump Tower, jehož jeden bok je mírně stupňovitý, a na těch stupních jsou zahrádky. Kousek vedle je Rockefeller Center, další známá New Yorkská panoráma. Došel jsem k 43. ul. a po ní jsem šel na východ, směrem , United Nations Headquarters. Prošel jsem přes Grand Centra Terminal, který slouží jako nádraží pro příměstské vlaky směřující na východ. Opravdu velká stanice, pozůstatek zlaté éry železnice. V této oblasti už to zase začalo upadat, začaly se objevovat odpadky na ulici, obouchané domy,... Ale s přibližujícím se nábřežím East River se situace zase začala zlepšovat. Musel jsem jít asi 4 bloky zpátky na sever, protože vchod pro turisty je u hlavní budovy. Celý komplex je na 1. Ave. lemovaný vlajkami všech členských států, jdoucími podle abecedy od severu k jihu, takže jsem musel jít ještě kousek nahoru, abych viděl naši. Za prohlídku se samozřejmě musí platit, asi $4, bylo tam plno děcek, jako školní exkurze, nezdálo se mě, že by to stálo za to. Poseděl jsem si místo toho chvíli na lavičce v parku na nábřeží East River. Pak jsem, kolem jedné, pomalu šel přes 3. a 4. Ave. zpátky na 5. Ave, k Empire State Bldg. Má celkem pěkný vstupní sál, chvíli mě trvalo, než jsem našel vchod k vyhlídce, je to v suterénu, ale bylo tam moře lidí, tak jsem to vzdal. Šel jsem dál na jih k Madison Sq., kde jsem si zase chvilku sednul, začala mě totiž bolet noha, která mě pak zlobila skoro celý zbytek výletu. Sice to je jen malý parčík, ale bylo příjemné pozorovat lidi, trochu si odpočinout, zmírnit trochu ostražitost. Pak jsem se vydal nahoru po Broadwayi, která je v těchto místech lemovaná discount obchody, hlavně s elektronikou pochybného původu. Jeden borec mě např. nabízel discman, co se prodává za $159 za $99, ale chtěl jen cash, tak jsem se na něj vy..., to znám, člověk to vezme, a on na to, že to prodá jen s baterkama, každou za $10 a sluchátka k tomu za $20. I takhle se tady dělá byznys. Už se zešeřívalo, tak jsem zašel do několika lepších obchodních domů, které se nachází okolo 35. St. mezi 7. a 5. Ave. No a pak jsem šel na Penn Station, vyzvednout si batoh a čekat na vlak. Byl jsem rád, že jsem si sednul.

Boston

Vlak do Baltimoru byl plný (jel z Bostonu), ale byl včas. V Newarku a Philadelphii se trochu vyprázdnila, tak se dalo pospat. V Baltimoru jsem si hodinku počkal na vlak zpět, do Bostonu, krátil jsem si čas zkoumáním vnitřku nádraží, nádraží je to pomenší a zrovna je rekonstruovali. Slouží i lokální železnici MARC - něco jako Maryland....., jezdí až do Washingtonu (z W. na jih, na Richmond, je zase nějaká Virginia Railway). Vlak do Bostonu přijel včas, a nebyl zase tak plný, chytil jsem v pohodě dvě sedadla (jako ostatně skoro všichni), tak jsem se celkem slušně vyspal. Vzbudil jsem se kolem sedmé, právě jsme přijížděli do Providence, R.I.. Tak jsem posnídal a připravil se na pochůzku po Bostonu, kde jsme byli v 8.30. Zde jsem si zase uschoval batoh na nádraží a vyrazil do města.

Noha se mě přes noc nějak rozležela (bolela mě šlapka, podezřívám z toho boty, které už jsou slušně sešlapané a proto ne zcela anatomické). Tak jsem si na ni koupil mast, která trochu pomohla (aspoň psychologicky). Taky jsem se nemohl zorientovat, na nádraží jsem žádný slušný plán města nesehnal, tak jsem vešel do první cestovní kanceláře, na kterou jsem narazil, kde mě poradili, jak se dostat do Visitor’s Centra, které se nachází v Boston Common Parku. Zde jsem vyfasoval slušnou mapu zobrazující to, co jsem chtěl během dopoledne absolvovat, Freedom Trail (FT), která prochází městem od jedné historické budovy k druhé. Začíná právě u Visitor’s Centra. Trail je pěkně značená červenou čárou na chodníku a u významných míst jsou většinou cedule, takže se dobře sleduje i bez mapy. Řada míst v historické části města patří do systému federálních památek, které spravuje Natl. Park Service (NPS). Ten sídlí kousek od Old State House a dají se tam zadarmo získat podobné brožurky, za které na Visitor’s Centru chtějí pár $. První zastávkou na FT je Mass. State House, jehož část je volně přístupná. Tak jsem si prošel, co se dalo a taky se poohřál. Pokračoval jsem po trase ke Granary Cemetery, kde jsou pochovaní nejstarší obyvatelé Bostonu, včetně nejuctívanějšího Samuela Adamse. Pak následuje několik kostelů a domů, včetně toho, kde se domluvili na tu známou Boston Tea Party (Old South Meeting House). Pak se trasa vyvlíkne ze sepnutého centra na náměstí, kde je radnice, tržnice a pár dalších starších budov. Pak se přejde přes trochu méně vábnou tržnici (kde ale měli velmi levné ovoce), pod dálnicí, a člověk se octne v Italian Townu. Italů tam asi už tak moc nežije, ale má to takový evropský vzhled, červené cihlové, několikapatrové domky, obchůdky,... Z pamětihodností je tady nejstarší dům ve městě, Paul Revere’s House, dřevěný nějak z r. 1680. Pak je tady zase pár kostelů a na kopečku Copp’s Hill hřbitůvek, z něhož je pěkný rozhled na vnitřní bostonský záliv. Pak jsem po mostě přešel přes Charles River do Charlestownu. Zde se FT rozdvojuje. Pro pohodlnější vede do přístavu, kde je umístěna USS Constitution, válečná plachetnice z poloviny minulého století, pro zdatnější výstup na kopeček Breeds Hill, kde je památník bitvy u Bunker Hillu, což bylo první střetnutí osadníků s Brity (osadníci prohráli, ale dle materiálů v památníku to bylo vlastně vítězství, protože jim ukázalo, že mohou Britům vzdorovat). Památník tvoří tak padesátimetrový jehlan, do jehož vrcholu lze vystoupit (zhruba 400 schodů), malý domek a v něm ochotný pan dohlížitel, se kterým jsem si chvilku popovídal, protože tam právě nikdo jiný nebyl. Z kopce byl taky slušný rozhled, ale fučelo tam. Pak jsem sešel dolů do toho přístavu podívat se na onu plachetnici. Dá se vlézt na palubu, i do podpalubí, ale zrovna tam prováděli nějaké opravy, takže byla přístupná jen část. Vedle kotví torpédoborec z WWII, na který se dá taky vlézt, což jsem samozřejmě taky udělal (vstup byl zdarma, patří to pod NPS). Pak jsem se trošku proběhl, abych stihl trajekt zpět do Bostonského přístavu, odjížděl totiž z jiného mola, než jsem si myslel. Stojí $1 a myslím si, že to je dobrá investice. Poskytuje pěkný pohled jak na Charlestown, tak na Boston. No, trajekt, je to taková kocábka tak pro 15 lidí, ale ona to taky není žádná dálka, cesta trvala tak 10 min. Zastávka je u New England Aquarium, odkud jsem šel do centra na metro, abych vyplnil odpolední část programu, kterou byla procházka po Harvard University.

Harvard

Bostonské metro mě nadchlo, na stanici, kde jsem nastupoval byly dokonce monitory, na kterých promítali zprávy a další informace. Aby se čekající nenudili... A jedna cesta za 85c. I vagóny byly pohodlnější, a novější, než v New Yorku (i když ani tam jsem neviděl vagóny postříkané sprejem, jak je to často ukazováno ve filmech). Cesta na Harvard Square trvala asi 15 min. a vylezl jsem naprosto zmaten, protože jsem tuto část města neměl na mapě, tak jsem si ji nemohl představit. Zase chvíli trvalo, než jsem se zorientoval a tak jsem bloudil po campusu. Díky šestému smyslu jsem ale zase tak moc neušel a octl jsem se na Harvard Yardu, nejznámější části campusu. Pak jsem to vzal nahoru ke Science Center foto (obr6), což je taková společenská budova typu Student Centra tady na SIU. Je tam pár bister, knihovna, a hlavně tam byly volně přístupné počítače napojené na Internet, takže jsem si tam přečetl svoji E-mailovou poštu. Pak jsem došel k muzeu, ale dovnitř jsem nešel, bylo pozdě. Vstupné $4. Během těch dvou hodin, co jsem byl v Cambridge se zatáhlo a slušně ochladilo. Ještě jsem se prošel po Harvard Square a kousek po Mass. Ave. a kolem 4.30. jsem sedla na metro zpátky. V centru jsem vystoupil zase tam, kde jsem nastoupil a bloumal po Washington St. a okolí, což je pěší zóna s obchody. Pobyl jsem tam asi hodinku, obchody pomalu zavíraly. Tak jsem se vydal zpět na nádraží, kde bylo hromada lidí, bylo den před Thanksgiving. Ale místo na lavičce se najít dalo. Tak jsem si vyzvedl batoh, navečeřel se a na záchodě (mch. velmi pěkném) se řádně umyl a oholil. Moje sweatshirt zase udělala svoje, potkal jsem se tam s borcem z Brna, který s rodinou emigroval v r. 1985. Čas rychle ubíhal až tak do 9.30., kdy jsem se začal chystat na nastoupení do vlaku. Ale ouha, hlásili, že nastupování bude zpožděno. Lidi se začali rojit u vchodu na nástupiště, který vší silou blokovali průvodčí a snažili se věci organizovat. Za chvíli začali hlásit nástup pro starší a rodiče s dětmi (to tak dělají vždycky, lidi vedou až k vagónu, jako by to bylo do letadla). Ale tentokrát se nedařilo, zeď ostatních čekajících lidí nepovolila. Odvážnější jedinci začali pronikat na nástupiště a za chvilku to průvodčí vzdali a masa lidí se vyhrnula na nástupiště, každý nastupujíce do toho vagónu, do kterého se mu zamanulo (z čehož museli mít průvodčí hrůzu, oni přece mají lidem říct, do kterého vagónu můžou a do kterého ne !). Já jsem valil až k začátku vlaku, vagón byl příjemně poloprázdný, a protože jsem už byl umytý, zuby vyčištěné, tak jsem jen čekal, až mě průvodčí cvakne lístek a zalehl jsem. Cesta proběhla bez problémů až na to, že několik sedadel přede mnou seděla nějaká ženská, která se až do New Yorku bavila s jakýmsi chlápkem a měla takový vysoký (high pitched) hlas, který mě konstantně probouzel. Byla to taková typická rádoby intelektuálka, a i ty její kecy mě lezly na nervy. Ještě teď, když o tom píšu mě kypí krev.

Thanksgiving v Philadelphii

Ve Philadelphii jsme byli přesně podle řádu, v 5.30, průvodčí mě musel vzbudit, dospával jsem to, co jsem nestihl do New Yorku. Na nádraží jsem si chvilku zdříml, najedl se a kolem osmé vyrazil do ulic. Nádraží se nachází na 30. ul. takže do centra je tak 45 min. chůze, ale ráno jsem neměl stejně co dělat. Město se připravovalo na Thanksgiving Parade. Bylo zataženo a zima. Šel jsem do centra po hlavní ulici, Market St. Zde se formovali všichni účastníci průvodu. U radnice měl průvod zatáčet a taky se zde už nacházelo dost přihlížejících, tak jsem se rozhodl zde počkat. Bylo asi půl deváté a kousek opodál právě dokončovali rozdávání jídla bezdomovcům. Těch bylo v městech na východě podstatně víc, než co jsem viděl v Californii nebo v Chicagu. Každý den na mě něco somrovalo aspoň 5 lidí. Hlavně cigarety, což mě dokázalo nejvíc rozčilit. V 9h. konečně zahájili ten průvod, vydržel jsem tam postávat asi další hodinu, kosa. Průvod byl normální, takový lepší první máj bez proslovů. Vydal jsem se dál po Market St. a hledal otevřený fast food, kde bych se zahřál. Většina byla zavřená. První na ráně byl Burger King, kde měli problémy s topením, ale dalo se to. Dal jsem si horký čaj, tak jsem se trochu probral. Pamětihodnosti byly samozřejmě zavřeny, centrum obhospodařuje zase NPS. Je tam v takové moderní budově muzeum, to bylo zavřené celý den, Independence Hall a Liberty Bell otevírali až v 11, tak jsem to vzal až k Delaware River, kde je Maritime Museum, údajně dobré námořnické expozice, taky bylo zavřené. Tak jsem se prošel po nábřeží a zabočil do úzké uličky severně o Market St. Pak jsem křížem-krážem chodil po ulicích a postupně se dostal zpět k Independence Hall, kam jsem se dostal bez čekání, protože bylo Thanksgiving a všichni se doma ládovali krocanem. Pro neznalé, zde v r. 1776 sepsali a odsouhlasili Deklaraci o nezávislosti. Naproti přes park je v takovém pavilónu Liberty Bell, další americká svátost. Centrum města jsem prošel a zamířil do čínské čtvrti. Číňani mě potěšili, protože nedbali svátku s měli otevřené obchody. Protože mě odešla baterka ve foťáku, tak jsem koupil novou. To byla taky sranda, myslel jsem totiž nejprve, že foťák zamrzl (Praktica). Koupil jsem si tam i oběd a po něm se Benjamin Franklin Parkway (BFP) vydal k Fairmount Parku, odkud je pěkný rozhled na centrum foto (obr7). Zde bylo možno vidět pozůstatky po průvodu. Okolo pojížděly auta městské údržby a borci uklízeli odpadky. Philadelphia Museum of Art, nacházejicí se v parku, bylo samozřejmě zavřeno, tak jsem se chvíli prošel po parku, oddychl si, a jakmile mě začala být zima, tak jsem se podél řeky Schuylkill vrátil na BFP a poté na nádraží. Poté, co jsem rozmrzl, jsem se rozhodl jít ještě kousek na západ, kde měl být campus University of Pennsylvania, ale nedošel jsem daleko. Oblast velmi rychle chátrala a na ulicích nikdo nebyl, kromě občasných pochybných, tak jsem to otočil a vrátil se na nádraží. Už se stejně stmívalo. Cesta do Washingtonu a noc ve spacím vlaku Wash. - NY - Wash. (jak jsem ho nazval) proběhla bez problémů, v 8h. ráno jsem vyrážel do ulic Washingtonu.

Túra okolo Washingtonu

Na nádraží jsou na úschovu zavazadel jen boxy, které za den účtují $5, takže je nesmysl nechávat si batoh tam. Takže jsem se rozhodl jít s batohem do hostelu, nechat ho tam a pak se projít tak, jak jsem plánoval. Vydal jsem se po Massachussetts Ave. na NW, protože hostel byl na 19. St. u DuPont Circle. První dojem z hlavního města byl velmi nepříjemný, oblast mezi Union Station a 5. St. byla dosti v rozkladu, začíná tady ta horší část města, která se táhne k východu. Na ulicích skoro nikdo, prvního bělocha jsem potkal až tak po půlhodině chůze. Ale za Mt. Vernon Sq. se situace zlepšila, domy byly zase slušné a upravené, většinou 3-4 patrové byty. Sem tam nějaká ambasáda. Hostel se nachází v menším rohovém domě. Majitel byl doma, tak jsem mu zaplatil nocleh, nechal tam batoh a po 19. St. vyrazil k centru. Ač se to podle mapy nezdálo, vzalo mě to přes půl hodiny, než jsem se dostal k Constitution Ave., která tvoří severní okraj volného prostranství The Mall, které je obklopeno vládními budovami. Šel jsem na západ přes Vietnam War Memorial (kde bylo moře lidí, mě ale nějak moc nenadchl, škoda borců, co tam padli, ale může si za to Amerika sama) k Lincoln Memorialu. Většina starších budov v Mallu je vybudována v neoklasicistním stylu, protože architekt, který navrhoval centrum Washingtonu pobýval v Itálii a tam se mu líbily římské památky. Takže i Lincoln Memorial vypadá jako chrám na kopci, pod střechou je velká socha prezidenta sedícího v křesla jako nějaký bůh na trůnu foto(obr8). Všude zase moře lidí, den po Thanksgiving měli skoro všichni volno, tak toho využívali. Odtud jsem po Arlington Bridge přešel k Arlington Cemetery. Byla to příjemná procházka, lidí málo, bylo to na procházku daleko, řada lidí používá autobusy, na něž denní jízdenka stojí $10 a jezdí v okruhu okolo všech památek. Zašel jsem nejprve do Visitor’s Centra, tam ale nebylo nic kromě hodně lidí, tak jsem šel přímo na hřbitov. Byl jsem překvapen, kolik tam je náhrobků, pokrývají celý kopec, je jich tam desetitisíce. Asi v polovině kopce je hrob JF Kennedyho, který je snad no identifikovatelný podle chumlu lidí. Na vršku je dům, který patřil generálu Lee, slavné osobnosti armády Unie. Teď je tam muzeum. Protože je to nejvyšší místo v okolí, tak je odtud slušný rozhled na město foto (obr9). Bylo tam jen málo lidí, jezdí tam sice ten autobus, ale byl jsem tam zrovna mezi dvěma, tak jsem si tam mohl v klidu sednout na lavičku a poobědvat. Protože jsem neměl mapku hřbitova, tak jsem měl chvílemi problémy s orientací. Naštěstí mají na rozích cest mapky a šipky, tak jsem došel nejkratší cestou k památníku neznámého vojína a odtud zase dolů z kopce směrem k Pentagonu. Zde jsem byl svědkem konce jednoho pohřbu a za chvíli zjistil, že milý hřbitov má jen dva východy a já byl akorát mezi nimi. Po chvilce uvažování jsem se rozhodl přelézt plot nejblíže Pentagonu (naštěstí v těch místech nikdo nebyl), a po přechodu dvou dálnic jsem se octl před budovou Pentagonu. Obešel jsem dvě strany hledajíce průchod na most přes Potomac, který jsem nakonec našel, naštěstí už tam vedl chodník. Za mostem jsem sešel k Jefferson Memorialu, na který jsem taky vylezl a kde zase nic zvláštního nebylo kromě pěkného pohledu na západní část Mallu. Pak jsem pokračoval po 14. St., hned na začátku souboru vládních budov je tiskárna cenin, která je částečně přístupná. Bohužel dostal jsem se jen do vestibulu, protože poslední prohlídka začínala ve 14h. a já přišel něco po druhé. Ale aspoň jsem si prohlédl, jak se vyvíjely dolarové bankovky (byl jsem překvapený, že dřív vypadaly podstatně jinak, než dnes, i když bankovky od $50 nahoru prakticky neznám ani dnešní). Hned vedle je nové muzeum holocaustu, kde bylo hodně lidí a ze kterého jsem byl znechucený. Typicky americky pojatý pohled na tragédii tohoto typu. Lidi si sedí v pohodlných židlích u počítačů, které je poučují o metodách vyhlazování židů. Všechno vyleštěné a zářící novotou. Vchody do výtahů mají znázorňovat kremační pece. Ve vestibulu je jakási stavba připomínající strážní věž, jinak dokumentů je tam dost pomálu. Snad kromě pár fotografií z táborů osvobozených US armádou (a zmínka o Osvětimi, kdopak že ji osvobodil?), stěna věnovaná Schindlerovi a dočasná expozice kreseb dětí. Šílenost. Loňská návštěva Mauthausenu se mnou otřásla, tohle mě otrávilo. Ještě jsem zapomněl podotknout, že vstup do všech vládních budov a do tohoto muzea byl přes detektory, ve Smithsonianu nebyly.

Odpoledne a večer

Z polojasného rána se odpoledne zatáhlo a bylo sychravo. Zašel jsem pod Washington Monument, na který se dá vylézt, ale fronta mě zase odradila. Tak jsem šel po Mallu kolem budov Smithsonianu, v hlavní budově jsem se zastavil, abych zjistil, zda-li je tam šatna. Můj odhad byl správný, šatna je v každém muzeu a je zadarmo. Takže rada pro případného cestovatele, neuschovávej si zavazadla na nádraží, nejbližší muzeum je asi 10 min. daleko a úschova je zadarmo. Jediná nevýhoda je, že je šatna otevřena jen od 10h. do 5h., ale s batohem je to v pohodě. Udělal jsem to tak v sobotu i v pondělí.

Už bylo kolem čtvrté, když jsem se vydal po Pennsylvania Ave. k severu, zastavil jsem se na chvíli v menším muzeu US Navy, měli tam na monitorech interaktivní program, který zobrazil všechny lodě v aktivní službě, jejich parametry,.... Zaujala mě tam i CD-ROM podobného zaměření, kterou tam prodávali. Ale podobné věci teď prodávají všichni. Na náměstí u 14. St. mě zaujal dvojitý kruhový vodotrysk, který měnil svou výšku foto (obr10). Pak jsem prošel kolem zadní části Bílého Domu a po 17. ulici spěchal nahoru k budově National Geographicu, v jehož přízemí je muzeum (zadarmo, vůbec ve Wash. jsem na vstupných neutratil ani $). Byly tam hlavně názorně vysvětlované různé přírodní jevy, pár výjevů z různých expedic pořádaných NG a na videoobrazovkách další naučné programy. Necelá hodina na to bohatě stačila. V 5h. zavřeli a zbytek návštěvníků vyhodili. Mezitím se setmělo, já to měl k hostelu už jen kousek, tak jsem se pomalu šoural po Connecticut Ave., která tvoří tu lepší část města, díval se do výkladů,... Hostel byl opravdu malý, 3 patra, po dvou pokojích na patře a kuchyň a společná místnost s TV v přízemí. A to ještě někde musel spát majitel, který byl sice příjemný, ale celý den prakticky nic nedělal jen se díval na tu TV. Jako společný používal jen jeden pokoj v posledním patře ($20/noc), ostatní byly dvoupokojové jako bed&breakfast. Naštěstí byla na každém patře koupelna a záchod. Mě nakonec ubytoval v takovém malém kamrlíku, kde se tak akorát vešla postel a batoh, bylo to konec konců od něho milé, že viděl, že jsem sám a necpal mě do toho společného pokoje (kde byli dva Němci a Britka - odhad podle přízvuku). Já jsem se zašil a šel brzo spát, moc pěkně jsem se po těch třech nocích ve vlaku vyspal - a to mě další tři čekaly).

Den ve Smithsonanu

Na sobotu jsem měl naplánovánu prohlídku muzeí Smithsonianu. Z hostelu jsem vypálil něco po deváté, prošel jsem se kolem Bílého Domu, nechal jsem se před ním vyfotit (obr11), pokochal se pohledem na frontu čekající na vstup do BD (je otevřený denně mimo pondělí od 10 do 12h.) a spěchal do muzeí. Batoh a kabát jsem si nechal v Museu of Natural History a hned přešel do Natl. Gallery of Art. Ta se skládá ze dvou budov, ve starší jsou sbírky do 20. stol., v nové moderní umění. Ve staré budově jsou umělecké předměty uspořádány podle místa a období vzniku, začíná to ranou italskou renesancí, přes její vrchol a dozvuk (bylo tam pár známých maleb, celý sál Tizianů,...), pak se přešlo na malbu francouzskou a španělskou 17.-18. stol. (El Greco až Goya), Holandsko a Německo 16.-18. stol. (Rembrandt, Rubens,..). V opačném křídle pak malba 19. stol. Jen prohlídka staré budovy mě vzala skoro 3 hodiny, a obrazů jsem byl už nasycený, tak jsem zašel do Air & Space Museum. I zde by se dal strávit celý den, já zde byl zase asi 3 h., některá muzea jsou lepší v detailech (jako Praha-Kbely), ale zde, v Americe, se klade důraz na vzdělávací funkci muzeí, takže zde byl např. funkční kokpit dopravního letadla, velící můstek letadlové lodi. Detailně byl rozpracován projekt Apollo. Musel jsem se smát v expozici WWII, srovnání nejlepších pilotů jednotlivých zemí. Obrovská fotografie nejlepšího Američana, kolem 30 sestřelů, malé fotky nejlepších Rusů (kolem 60), Japonce (asi 100) a Němce (asi 330). Jinak tam byly Zero, Thunderbolt, Spitfire a Bf109, jinde i Me262. Koupil jsem si tam taky lístek na kino IMAX, na 5h. Před tím jsem ještě asi na hodinu zašel do Musea of Natrl. History, které mě nijak nenadchlo, Field Museum bylo podstatně lepší. IMAX zklamal, nebylo to kruhové plátno a kvadrozvuk, jako v OMNIMAXu, pouze podstatně větší plátno. Prostorový dojem skoro žádný. Aspoň, že v tom filmu byly pěkné letecké záběry. Z muzea jsem vypadl po 5.30, už se setmělo a protože bylo jasno, tak byly krásně vidět osvětlený Kongres foto(obr12) a Washington M. Obešel jsem si budovu Kongresu a pak zamířil na nádraží, čekat a poté se vyspat. Vlaky zase jely bez větších problémů, na Penn. St. bylo klidno, tak jsem byl v neděli ráno v 7h. Baltimoru.

Baltimore

Na nádraží bylo jen pár lidí, včetně několika pochybných existencí, ale nevšímal jsem si jich. Na WC jsem vykonal ranní hygienu, posnídal, přebalil věci a dal batoh do úschovny. Po osmé jsem vyrazil do města. Byla neděle ráno, na ulicích nikdo, všechno zavřené. Jenom taxikáři postávali před nádražím, těch jsem se zeptal, jak do centra, protože jsem se nějak nemohl zorientovat. Nádraží je asi 30 min. od centra, hned vedle jsou budovy University of Baltimore. Po Charles St. jsem tedy šel k centru, a tak po 15 min. dorazil k Washington Monumentu, sloupu tak 20 m. vysokému, na jehož vrcholu je socha. Zde už to začínalo připomínat střed města a za chvíli se objevily věžáky a mezi nimi prosvítalo prostranství zátoky s přístavem. Nábřeží vnitřní zátoky (Inner Harbor) je pěkně upravené, od Charles St. vede k nábřeží tzv. Skywalk, terasy, kterými vede chodník, místy tekla z terasy na terasu voda a tvořila vodopády. Škoda, že bylo chladno, v létě by to bylo více osvěžující. Na konci teras u zálivu byl menší Shopping Mall, ráno zavřený. Tak jsem šel kousek po nábřeží k Maryland Science Center, kde jsem si sedl na lavičku a pozoroval racky. Pak jsem vylezl na nedaleký kopeček, Federal Hill, odkud byl pěkný pohled na zátoku foto(obr13). Blížila se desátá hodina, tak jsem zašel do Visitor’s Centra, kde bylo pár zajímavých papírů, mapy a hlavně jsem se dozvěděl, že promenáda po pobřeží vede asi 10 mil, tak jsem se rozhodl jít podél ní až k historickému centru města, Fell’s Pointu. Hned na začátku zálivu je loď Constellation, která vypadala jako uprostřed generální rekonstrukce. Kousek opodál je mrakodrap, u kterého je přístupná střecha, byl tak zavřený. Maritime Museum se skládalo pouze z jedné budovy a dvou lodí v přístavu, takže nestálo za to platit vstupné. Lákalo mě National Aquarium, ale vstupné mě vyrazilo dech, $11.50. Tak jsem pokračoval dál po nábřeží, se vzdalujícím se centrem okolí vypadalo hůř a hůř, až se nakonec promenáda změnila v úzký chodník a pak na parkoviště, naštěstí byl Fell’s Point poblíž. Zde jsou domky tak ze začátku století, tak třípatrové, je to jakoby restaurované, samé obchody se starožitnostmi, suvenýry, restaurace. Lidí bylo pomálu a vypadalo to tak opravdu pěkně. Dál od přístavu to začalo vypadat normálněji, byl tam supermarket, kde jsem si koupil slušný chleba a pár fast foodů, v Subway jsem se naobědval. Pak jsem se vydal ulicí zpět k centru, prošel jsem italskou částí, Little Italy, která zase tak italsky nevypadala. Na kraji centra je pěkný bytový komplex, tak jsem se tam chvíli posadil, pozoroval bezdomovce na vedlejší lavičce. Pak jsem operoval po okraji centra, narazil na dům, kde vznikla první americká vlajka, dům byl zavřený. Hned vedle byl nějaký starý pivovar a městské muzeum, s borcem, co byl u vstupného jsem se chvíli pobavil, byl v létě v Praze. Ale vstupné bylo $5, a nic moc velké muzeum, tak jsem taky borcovi řekl, že jsou drazí, nic nenamítal. Pak jsem šel zase ke středu, kolem radnice a pak nahoru k nádraží, stavil jsem se v Enoch Pratt Free Library, kam jsem se bez problémů dostal, doufal jsem, že tam bude nějaký počítač na internetu, ale nic. Aspoň jsem tam zašel na záchod. Pak jsem se loudal okolo nádraží, u Symphony Hall, kde se zrovna lidi scházeli na koncert, Opera House. Zjistil jsem, že tam jezdí tramvaje, fotoobr14), jedna linka od centra k severu. Po čtvrté jsem to otočil k nádraží, kde jsem si počkal do osmi na vlak do Washingtonu, četl jsem, psal, ... Ve Washingtonu jsem pobyl zase hodinku a zalehl do tradičního spacího vlaku.

Okolo pilířů americké demokracie

Počasí ve Washingtonu v pondělí ráno bylo nejlepší z těch tří dnů, co jsem tam byl. Věděl jsem, že všechny federální budovy se otevírají v 10h. ale nebyl jsem si jistý o Library of Congress, tak jsem od nádraží vyšel před 8.30, a za čtvrthodinku jsem byl před knihovnou (resp. před její hlavní budovou, sama se skládá z budov tří. Byla zavřená. Tak jsem si šel sednout před Natl. Gallery of Art a čekal do desíti. Pak jsem si uložil batoh do šatny galerie a šel do budovy Congresu. Ze schodiště vedoucí na Capitol Hill je velmi pěkný pohled na centrum foto(obr15).

Vchod do Capitolu je na druhé straně, a nebylo tam moc lidí, tak jsem se hned dostal ke skupině s průvodcem. Prohlédli jsme si dva sály a pak ještě jeden v přízemí, a pak nám dala rozchod s tím, že Senát a Sněmovna ještě nezasedají, takže jsou galerie obou komor otevřeny veřejnosti (pokud zasedají, tak člověk musí jít do kanceláře jeho kongresmana aby dostal vstupenku - zadarmo). Já jsem tohle tedy nepotřeboval, tak jsem do obou komor nahlédl. Nebylo tak jednoduché galerie najít, chodil jsem po budově, zaměstnanci se po mě dívali, ale nikdo mě nezastavil.

Další zastávkou byl Supreme Court. Ten právě zasedal, tak jsem jej mohl pozorovat v akci. Je nutno odložit foťáky a kabát do šatny a pak jsou tam borci, kteří člověku řeknou, kdy může do místnosti, kde soud zasedá, jít. Ve vestibulu jsou lajny, asi jsou připraveni na návaly. Teď tam ale nikdo nečekal. V místnosti vzadu byly dvě řady pro návštěvníky. Zrovna projednávali nějaký spor federální vs. státní úřad někde v Rhode Islandu. Nebylo to zase tak zajímavé, tak jsem tam pobyl jen asi 10 minut. Co mě hlavně utkvělo v paměti bylo to, že se soudci chovali dosti neformálně. Měli taková pohodlná točící sklápěcí křesla.

Po soudu jsem se konečně dostal do Library of Congress. Po té jsem chvíli bloudil, není tam nic extra pro turisty, ale fascinovaly mě možnosti, které tam každý má ke studiu. Pobyl jsem chvíli ve studovně časopisů, měli tam počítače připojené na Internet, ale měly se využívat jen ke studiu. Nakonec jsem se zašel podívat do malého videosálu na dokument o činnosti knihovny. Protože bylo něco kolem jedné a já jsem splnil denní plán, tak jsem ještě zašel do Natl. Gallery of Art a do 2.30 jsem si prohlížel výstavu obrazů amerického malíře z konce 19. stol. Winslowa Homera. Pak jsem si vyzvedl batoh a šel na nádraží, přes kanadské velvyslanectví, kde jsem se byl zeptat na to, jak dostat víza. Zklamali mě, chtějí za ně $40 a takoví Maďaři a Slovinci víza nepotřebují. Mimochodem, jsem zvědaví, kdy budeme důvěryhodní natolik, že zruší víza pro nás (v US i v Kanadě).

Do Chicaga a v Chicagu

Vlak do Chicaga odjížděl načas, měl jsem radost, že si pohovím v Superlineru, ale nedostal jsem se k místu u okna, naštěstí jsem seděl vedle holky, která se vracela z internshipu v divadle ve Washingtonu do St. Louis, místo plánovaného čtení jsem s ní celou dobu vykládal a na noc mě pustila i k oknu, tam se mě líp spí a jí to bylo jedno.

Chicago nás přivítalo jasným počasím, vůbec poprvé, co jsem tam byl. Měl jsem v plánu prohlídku Art Institutu, který má v úterý otevřeno od 10.30 a vstup je ten den zadarmo. Protože vlak přijel v 9.00, tak jsem se rozhodl zajít nejprve na Sears Tower, který je dvě ulice od nádraží. S kupónem $1 off jsem zaplatil $5.50 a asi hodinku pobyl nahoře, měl jsem zase štěstí, nebyl tam žádná fronta. Byl sice takový zimní opar, takže viditelnost nebyla 60 mil, jak se s tím na reklamách chlubí, ale i tak byl rozhled slušný, hlavně na budovy v centru foto(obr16). Po desáté jsem sjel dolů (výtah jede okolo minuty) a spěchal do galerie. Zde jsem si zase odložil věci v šatně (batoh a kabát, po 50c.) a do tří hodin odpoledne jsem procházel sbírkami. Muzeum je známé sbírkami moderního malířství a to nezklamalo. Je tam k vidění řada světově známých obrazů. Kromě toho jsou tam malby staršího data, pár sálů s asijským uměním, sklo,... Byla tam taky dočasně zajímavá výstava sakrálních oděvů (hlavně Itálie a Španělsko 15. - 18. stol.) ve vlastnictví Metropolitan Museum of Arts. Cesta na nádraží trvala asi půl hodiny, takže jsem se asi na 10 minut posadil a už hlásili nástup do vlaku do Carbondale. Zde jsem se usadil, konečně poobědval (přes den jsem se udržoval tyčinkami Snickers za pochodu). Pak jsem jen dočítal knížku, podřimoval a poslouchal walkmana, a v 9.15, o čtvrt hodiny dřív, jsme byli v Carbondale.

Závěrem

Co říci na závěr. Snad jen to, že jsem si potvrdil, že cestování vlakem je pohodlné a levné. Už plánuju další výlet po trase, kudy jsem ještě nejel.

Pozn. léto 1997: Ten jsem ale podnikl až za půldruhého roku a příběh z něj je tady.

Zpět Připomínky a dotazy

U of U / Chemistry / HEC / Voth Group / Cuma / Travel / Amtrak East
URL: http://voth.chem.utah.edu/~mcuma/east.html
Last Update: 11-Aug-97 / mc